Vznik a život v pevnostech

Konec občanské války Severu proti Jihu v roce 1865 znamenal odchod mnoha prostých vojáků i členů důstojnického sboru do civilu. Někteří důstojníci bez předchozí kvalifikace či znalostí se snažili využít nejrůznějších vazeb získaných ještě před konfliktem i během něho ke vstupu do podnikatelské sféry. Byla s tím spojena poměrně vysoká míra korupce v dosud neuspořádaných poměrech nově se rodící Unie. 
Armáda musela v politicky i hospodářsky rozvrácené zemi čelit nejen odlivu mužů svlékajících uniformy, ale také prázdné pokladně z které nebylo možné počítat s výdaji, jež by plnohodnotně pokryly její provoz. Zmizely seveřanské praktiky uplatňované během občanské války v podobě povinných odvodů mužů vylosovaných z registrů do armádních složek a vznikala profesionální armáda na základě dobrovolného vstupu.
 Kongres rozhodl v roce 1865 o vytvoření deseti jízdních pluků nebo-li kavalérií. Devátá a desátá kavalérie jsou tzv. černé jízdní pluky zvané také jako Buffalo soldiers. Sedmá kavalérie je poprvé představena  28. července 1866 a do pravidelného výcviku začleněna a organizována od 21. září tohoto roku v pevnosti Fort Riley v Kansasu. V této pevnosti pak kavaleristé z tohoto regimentu stráví příštích pět těžkých let. 
Fort Riley byla umístěna ve strategickém nárazníkovém pásmu severního Kansasu u řeky Kansas river.  Drsný hraničářský kraj byl ve znamení častých střetů mezi bílým obyvatelstvem a indiánskými nájezdníky. Na podzim 1852 skupina geodetů pod ochranou 1 st.US Dragoons kapitána Roberta Chiltona vytyčila území na křižovatce řek Smoky hill a Republican jako vhodné místo ke stavbě pevnosti, jež patřila do řetězce pevností budovaných na ochranu osob pronikajících na základě Lincolnova Manifest Destiny dále na Západ. Pevnost byla založena v lednu 1853 a pojmenována na počest  generálmajora Benneta C. Rileyho, jenž vedl první vojenskou kolonu po stezce Santa Fe trail v roce 1829. Riley byl sedmým a posledním guvernérem teritoria Kalifornie před tím než se stal oficiálním státem USA. V americké armádě sloužil od roku 1813 a jelikož byl infanterista ( pěšák ) tak v pevnosti Fort Riley vlastně nikdy nesloužil. Hlavním úkolem posádek této pevnosti byla ochrana osob a majetku před divokými Indiány na nových stezkách do Kalifornie a Colorada a zejména podél proslulých stezek Santa Fe trail a Oregon trail. 

         Andrew Jackson Smith

         Zdroj : en.wikipedia

Prvním oficiálním velitelem Sedmé kavalérie se stal plukovník Andrew Jackson Smith zvaný Whiskey. Absolvent vojenské akademie ve West Pointu, kde nepatřil zrovna k nejlepším kadetům získával ostruhy již v americko - mexické válce, kdy krátce velel mormonskému praporu. V občanské válce pak dosáhl rodák z Bucks County v Pennsylvánii až na hodnost brigádního generála dobrovolnických jednotek a vyznamenal se zejména 14. a 15. července 1864 v bitvě u Tupela ve státě Mississipi.  Po dvou letech Smith jako jednapadesátiletý zkušený voják přebírá Sedmou kavalerii. Je však přes častou nepřítomnost spíše papírovým velitelem. Po 31 letech aktivní služby v armádě odchází v roce 1869 do civilního sektoru a stává se poštmistrem. Umírá 30. ledna 1897 ve věku 81 let v St. Louis ve státě Missouri.
Skutečným velitelem Sedmé kavalérie se tak stává George Armstrong Custer, který oficiálně převzal posádku ve Fort Riley v prosinci 1866. Hrdina občanské války byl do Kansasu převelen v podstatě s trochou nadsázky řečeno za trest i když to není tak úplně přesné vyjádření. Ve stručnosti pojďme po jeho stopách po skončení občanské války.

 

V červnu 1865 se na Sheridanův rozkaz  Custer ujímá velení 2.kavalérie dobrovolnických jednotek v hodnosti generál majora, kterou získal 15. dubna 1865. Je to úděl mnoha důstojníků po skončení konfliktu, kdy opouštějí pozice v pravidelné armádě ( regular army ),  a stávají se velitely dobrovolnických jednotek ( volunteer army ) s dočasnými hodnostmi ( tzv. brevet, označované též zkratkou BVT). Má za úkol připravit tuto jednotku k přesunu z Alexandrie ve státě Louisiana do Hempsteadu ve státě Texas v rámci kampaně okupačních sil při bezproblémovém začleňování bývalých států Konfederace zpět do Unie. 27. června 1865 dorazil George Armstrong do Alexandrie a ihned začal s přípravou své jednotky. Kavaleristé, což jsou zejména dobrovolníci z oblastí Západu však v mírových podmínkách odmítají tvrdý vojenský drill svého velitele a dochází k prvním třenicím. Dalším polínkem do vznikajícího ohně sváru je Custerovo odmítnutí nechat při jedné z akcí vojáky loupit a rabovat na venkově co hrdlo ráčí. Při pokusu o vzpouru je dokonce kavalerista Leonard L. Lancaster odsouzen k trestu smrti, ale rozsudek není vykonán. Po tvrdé přípravě trvající měsíc je pět pluků s Custerem v čele připraveno k pochodu, jenž v srpnu 1865 trvá namáhavých osmnáct dnů. Na konci srpna mužstvo dorazilo do Hempsteadu, kde strávilo dva měsíce a poté následuje v říjnu 1865 přesun do Austinu , kde se stal Custer velitelem všech kavaleristických jednotek pro department Texas. V Austinu strávil Custer poměrně idylické období vzhledem k předchozím událostem na častých vyjížďkách v sedle koně po boku své manželky Elizabeth ubytován v příjemném prostředí bývalého azylového domu pro slepce. Poklidné dny jsou však jen krátkou epizodou, neboť už počátkem listopadu 1865 je nahrazen Šestým jízdním regimentem. Před koncem pobytu ještě Custer unikne pokusu o nakládačku od party kavaleristů z 2nd Wisconsin Cavalry, která šviháka z Ohia zvláště nemůže vystát. 

 George Armstrong Custer v roce 1865

  Zdroj : Library of Congress 

Řady dobrovolnických jednotek opouští Custer 1.února 1866 a je demobilizován zpět do regulérní armády v hodnosti kapitána. Na jaře odjíždí do Washingtonu a poté sonduje v New Yorku možnosti podnikání v oblasti těžby nerostných surovin a na železnici. Z Mexika přichází rovněž lukrativní nabídka z řad republikánských partyzánských oddílů prezidenta Beníta Juaréze, kteří bojují proti císaři Maxmiliánovi ve službách francouzského císaře Napoleona III a nutně potřebují schopné velitele. Custer džob za deset tisíc dolarů ve zlatě hodlá přijmout a chce na rok opustit dočasně řady americké armády k čemuž představitelé americké armády dali souhlas. Francouzská intervenční armáda za humny je Američanům přece jen docela trnem v oku. Ministr zahraničí USA Henry Wiliam Seward, guvernér, senátor a dominantní to postava v Republikánské straně však nehodlá toto angažmá amerického důstojníka na území cizího státu podpořit. Proti je také manželka Elizabeth a přítel v roli nadřízeného Philip H. Sheridan. Custer opouští svůj plán a zůstává. Stává se také nadšeným přívržencem Grand Army of the Republic, což je bratrská organizace válečných veteránů vznikající v Illinois v roce 1866.
Po úmrtí tchána soudce Daniela S. Bacona v květnu 1866 odjíždí tedy do Monroe a tráví prodlouženou dovolenou s očekáváním dalších rozkazů. Sheridan poté určuje směr jeho dalšího působení - Fort Riley v Kansasu.

Custer ve Fort Riley

Generál - chlapec je u posádky přijat nejdříve s nadšením. Není se co divit. Je to přece jen hrdina občanské války, muž jenž získal ve třiadvaceti letech generálskou hodnost, voják každým coulem, který musí řadovým kavaleristům imponovat. Je bez přehnaného obdivu velmi dobrý v mnoha oblastech vojenského řemesla. Má vytříbený vkus, zvláštní smysl pro humor, pohlednou ženu, bravurně si počíná v koňském sedle,  je vášnivým lovcem a skvěle ovládá střelné zbraně. Custer se záhy po svém příjezdu s manželkou 16. října 1866 přizpůsobuje novým podmínkám zálesáckého kraje a odkládá klasický vojenský stejnokroj. Uniformu nahrazuje jelenicový kabátec bohatě zdobený třásněmi a jelenicové legginy rovněž s třásněmi. Z původního oděvu si ponechává jen čistě nezbytné kusy jako vysoké jezdecké holínky, klobouk, fešáckou rudou vázanku a košili. Pevnost ovšem svým vybavením zdaleka nepřipomíná nějakou zaostalou výspu někde uprostřed divočiny. Jak vyplývá z dopisů Elizabeth Bacon Custer při líčení života v pevnosti, je prostředí ve kterém Custer se svou ženou žijí poměrně luxusní, což je obecně při popisu života v pevnostech v mnoha druzích literatury jev rozhodně spíše ojedinělý. 
I na začátku prosince panovalo v Kansasu příjemné počasí bez sněhu, chladného počasí, deště a s tím spojeného všudypřítomného bláta. Klima tohoto státu bylo spíše suché než vlhké, vzduch křišťálové čistý. V pevnosti bylo v podstatě veškeré vybavení potřebné pro důstojný život civilizovaného člověka druhé poloviny devatenáctého století. Prostorné domy byly postaveny z místního vápence, nechyběla pošta, obchod, kulečníkový salón, sklad proviantu, jídelna, prostorné stáje, kaple nebo prádelna. V nedalekém Junction City bylo navíc možné navštívit místní tržiště a zásobit se poměrně širokým sortimentem věcí. Custerovi obývali dům s širokou verandou, velkým salónem, ložnicí, halou, prostornou kuchyní a jídelnou. V zadní části domu byla místnost pro černou služku Elizu. Útulný domov pro Libbii Custerovou dotvářely doplňky v podobě velmi pohodlných židlí, zeleného koberce či krajkových záclon, dvou kulatých stolů a knihovny. Interiér zbytečně nepřeplněný množstvím nábytku vhodně doplňovalo kupříkladu naskládané palivové dříví. Celodenní přítomnost slunečního světla v salónu vytvářela veselou atmosféru. Domem se rozléhal štěkot psů, neboť Custerovi jich měli hned pět. Dostatek hovězího masa a vajec zajišťoval chov dobytka v novém kravíně s klecí pro slepice. 
Poněkud méně idylický obraz skýtala vlastní posádka pevnosti. Někteří rekruti o službu v armádě zrovna nestáli a snažili se získat pouze ošacení, zbraň a koně, aby mohli armádní řady při nejbližší vhodné příležitosti opustit. Byl to případ zejména uprchlíků před zákonem. Nechyběli přestrojení rebelové nebo dobrodruzi z Východu , pro které služba u kavalérie znamenala pouze vítané povyražení a únik z nudného světa civilizace. Zejména mnoho Němců a Irů zkoušelo v nové vlasti začít znovu a služba v armádě mohla být nejen vhodným odrazovým můstkem nebo projevem loajality, ale také trvalým hodnotným zaměstnáním s pravidelným příjmem. V této směsici poctivců a nepoctivců čekala Custera každopádně tvrdá práce. Většina mužů měla problém s perfektním ovládáním koně, které bylo u kavalérie nezbytnou podmínkou pro úspěšné akce proti famózním jezdcům na straně Indiánů. O mnoho lepší to nebylo ani se střeleckou muškou a obsluhou zbraně, nemluvě o dodržování rozkazů, pochodování či chápání povelů. Někteří přistěhovalci měli navíc problém s angličtinou z čehož pramenilo mnoho nedorozumění. Custer dle svého zvyku zavedl přísnou morálku. Za drobnější přestupky v podobě pozdních nástupů, nedostatečné péče o zbraň nebo špatného ustrojení následovaly tresty v podobě prací v kuchyni, příprava otopu, úklid nejrůznějších prostor apod. Horší tresty byly spojeny s pitím ve službě nebo odmítnutím rozkazu. Provinilci museli nosit těžké klády popřípadě kameny či jiná břemena bez jakéhokoliv smysluplného využití těchto předmětů. Provinilci zůstávali po několika hodinách otrocké dřiny ležet zcela vyčerpaní bez známek života. Custer tvrdě trestal napadení důstojníků a jeho fantazie byla skutečně nekonečná. Odsouzenci, kteří usnuli ve stráži či napadli nadřízeného museli kopat několikametrové díry, ve kterých poté trávili přikryti deskami mnoho hodin. Tělesné tresty nejrůznějšího charakteru nebyly výjimkou. Provinilci měli v lepším případě snížené dávky potravin, za horší delikty nedostali stravu vůbec žádnou. Největší problém americké armády v pevnostech Středozápadu však představovala dezerce, které dosahovala úctyhodných rozměrů. Dezertéři často prchali v celých skupinách, jež mohlo tvořit i několik desítek jedinců. Vojenský soud byl v těchto případech nelítostný a vynesl značné procento trestů smrti. Mnoho dezertérů však hlídkám dokázalo uniknout a zbavit se tak táborového stereotypu. V některých případech už vojenský soud nebyl ani nutný, neboť pronásledovatelé unikající rovnou postříleli.
Custer si získal svým drsným přístupem nejen mnoho obdivovatelů, ale také nepřátel.