Zimní tažení 1868 - 1869

 Sedmého prosince 1868 vyrazila kolona v čele s velitelem vojenské oblasti Missouri Philipem Henry Sheridanem za doprovodu sestry zastřeleného čejenského náčelníka Černého kotlíka jménem Mah-wis-sa ( psáno též Mahwissa ) a zamířila k místu Custerova přepadu čejenské vesnice na Washitě z 27. listopadu. Akce se tentokrát kromě jedenácti kompanií Sedmé kavalérie v čele s Custerem zůčastnilo i deset kompanií 19. Kansaského dobrovolnického jízdního regimentu ( Nineteenth Kansas Volunteer Cavalry ) a kolem třiceti stopařů z kmene Osagů a Kawů. K výpravě se přidal také jistý pan Brewster, jehož devatenáctiletá sestra paní Morganová byla unesena. Spolu s Mahwissou se tažení zůčastnila také asi padesátiletá indiánka z kmene Lakotů a velmi pohledná zřejmě dvacetiletá čejenská dívka Monahsetah ( čej. Méoóhtsé´e - Jdoucí ráno, nebo také Mónahtsetá´e - Ratolest) dcera náčelníka Kamenné kupky. Měla bujnou hřívu havraních hedvábných vlasů až do pasu, perleťové zuby, veselý inteligentní obličej a smějící se jasné oči. Mnoho bojovníků po ní toužilo, ale náčelník ji provdal za válečníka, jenž byl pro něho přijatelným a zejména mohl zaplatit v požadovaném množství poníky. Na názor samotné dívky už se dle indiánských zvyklostí tolik nepřihlíželo a Monahsetah se tak ocitla v týpí muže o kterého zrovna nestála. Tak dlouho svému muži odpírala poslušnost a manželské povinnosti až se rozhodl použít sílu. Dívka však byla na tuto variantu připravena a v momentě tvrdého vyžadování pozornosti střelila muže zřejmě derringerem do kolena. Muž zůstal do konce života invalidou a teprve tato událost přiměla jejího otce ke zrušení manželského svazku.  Vrátil jedenáct mustangů, které obdržel a svazek byl zrušen. 
Velitel vojenského okruhu Missourri generál Philip Henry Sheridan. 
(Autorem snímku je Mathew Brady nebo Levin Corbin Handy. Pořízen byl v letech 1855 - 1865
Zdroj : Library of Congress )
10. prosince 1868 dorazila kolona po jednotvárném a nudném putování okořeněném pouze vtipnými historkami stopaře California Joa do míst, kde došlo k bitvě a nedaleko vypálené vesnice nalezla zmrzlé tělo unesené bělošky Clary Blinnové a jejího synka. Třiadvacetiletá Clara dostala ránu do čela válečnou sekerou a lebku z velké části zbavenou kůže měla ošklivě rozdrcenou. Malý osmnáctiměsíční William měl strašnou ránu na hlavě způsobenou tomahawkem, možná úderem kamenem nebo jiným předmětem. Mahwissa chtěla zřejmě odvést pozornost od Čejenů a jejich přátel Arapahů, kteří Claru skutečně unesli a popudit Sheridana s Custerem proti Kajovům náčelníka Satanty, jenž využívali v relativním klidu bezpečné okolí pevnosti Fort Cobb. Označila jako únosce Clary právě Satantu. Kajovové prý ženu unesli, zabili a pohodili ve vypáleném táboře Čejenů, aby zahladili stopy. Claru ovšem ve skutečnosti unesli Arapahové s cílem prodat ji v Mexiku místním farmářům, kteří zajatkyně od Indiánů vykupovali jako levnou pracovní sílu. Podobně unesených žen bylo několik a Sheridan věřil, že je může najít právě v táborech okolo Washity. Podle jiných pramenů byly obě těla nalezena asi osm kilometrů od tábora Černého kotlíka ve vesnici Kajovů náčelníků Osamělého vlka a Satanty. Ať už byla těla zavražděných nebožáků nalezena kdekoliv, Sheridan měl od těchto chvil zacíleno především na Kajovy. 
Překvapením bylo nalezení poměrně značného množství mrtvých těl, která jinak Indiáni z míst bitev odnášejí, aby nepříteli znemožnili posmrtné zohavování. Ze strany bělochů sice podobné praktiky nehrozily, ale přesto byl Custer se Sheridanem překvapeni, když viděli těla zabalená do deky a ponechaná na místě. Zmizely pouze mrtvoly významnějších válečníků z vyšších pater mezikmenového společenství. V okolí vypálené vesnice se toulalo také několik indiánských psů, z nichž některá štěňata se modrokabátníci rozhodli vzít sebou. Custer se Sheridanem chtěli co nejdříve pátrat po Elliotovi a jeho mužích a proto vyrazili ve směru, odkud byl naposledy spatřen. Po dvou mílích jízdy se všem naskytl pohled, který v hloubi duše očekávali, ale přesto jejich představy ještě zdaleka předčil. Svlečená těla mrtvých mužů ležela v kruhu nepřesahujícím průměr dvaceti yardů a byla strašlivě zohavena. Hluboké záseky v horních a zejména dolních končetinách, řezné rány, vykuchané břišní dutiny, uřezané prsty i celé končetiny, těla ježící se mnoha šípy, otevřené skalpované lebky. Snad nejhůře dopadl právě Elliot a bylo rozhodnuto, že jeho pozůstatky budou převezeny do Fort Arbuckle. Dalších osmnáct obětí bylo pohřbeno na malém návrší nedaleko tábora a v duších mlčky stojících kavaleristů i dobrovolníků uctívajících chvílí ticha zabité kamarády převládal pocit, že bojují s barbary, které je třeba porazit. 
Kolona měla dle dalších rozkazů pokračovat v pátrání kolem břehů Washity. V okolí vypáleného tábora Čejenů bylo skutečně další velké množství velmi narychlo opuštěných vesnic. Vojáci v okruhu pěti mil napočítali šest stovek stanových konstrukcí z kůlů nebo ještě přímo stojících týpí s obrovským množstvím kuchyňského nádobí, kávových mlýnků, sekyr a oděvů z bizonní kůže. Arapahové,  Komanči, Čejeni i Apači přesunuli velmi spěšně své tábory dolů blíže k pevnosti Fort Cobb, kde jak doufali budou pod větší ochrannou. V následujících sedmi dnech si Sheridanova početná jednotka musela za pomocí rýčů, sekyr a dalšího nářadí klestit cestu obtížně prostupným terénem a prokousávat se v mizerném počasí stále dál. 17 prosince se přiřítili zpět tryskem předsunutí osagští zvědové a hlásili velkou skupinu Indiánů s bílým praporem od kterých převzali depeši pro Sheridana. Malý náčelník, jak mu říkali Indiáni pro jeho menší subtilnější postavu pak užasle a s narůstajícím vztekem četl řádky, jejichž odesílatelem byl plukovník William Babcock Hazen. Tento osmatřicetiletý rodák z West Hartfordu ve státě Vermont absolvoval v roce 1855 West Point a o čtyři roky později byl vážně raněn v Texasu po bitce s Komanči u řeky Llano. Zranění ho na čtyři roky vyřadilo z vojenského života, ale na prahu občanské války už byl zase připraven obléct uniformu a během čtyř let bratrovražedného konfliktu to dotáhl v březnu 1865 až na generál majora pravidelné armády. Po válce zůstal ve sboru a v hodnosti plukovníka byl v červenci 1866 převelen k tzv. Buvolím vojákům ( Buffalo soldier regiment ) v 38. pěším regimentu. ( 38 th U.S Infantry ). Patřil ke kontroverzním vojákům, který se pro své odlišné názory často dostával do střetů s většinovým názorovým proudem důstojnického sboru.Teď byl plukovník v pozici velitele americké armády pro jižní oblast indiánského území se sídlem ve Fort Cobb. V listopadu odmítl prosbu náčelníka Černého kotlíka usídlit své lidi z bezpečnostních důvodů blíže u pevnosti. 27. listopadu Custer srovnal jejich vesnici se zemí a Hazen nechtěl, aby podobně dopadli i Kajovové. Rozhodl se proto zastavit Sheridana s Custerem a zaručil se za Kajovy, jenž se prý v posledním roce nezúčastnili žádných nepřátelských aktivit vůči Spojeným státům a není důvod proti nim jakkoliv vojensky zasahovat. Rozkaz vrchního velitele americké armády W.T. Shermana zněl jasně a Sheridan musel ve své zimní kampani spolupracovat s Hazenem. Custer navrhoval ignorovat Hazenovu depeši a vojensky proti Kajovům vystoupit. Byl přesvědčen, že se podíleli na mnoha akcích proti bílým a jejich bojovníci ho ohrožovali i na Washitě před necelým měsícem. I když  Hazena nesnášel, musel se Sheridan ovládnout a začít s Kajovy jednat, protože nechtěl mít nepříjemnosti se Shermannem. Malý náčelník byl přitom zastáncem linie tvrdé ruky, kterou praktikoval i během občanské války, kdy plenil a pálil na území Konfederace bez lítosti. Naprosto stejných metod chtěl použít i v bojích s Indiány a jeho nesmrtelný výrok , jenž zazněl při setkání s komančským náčelníkem Tosawim zná snad každý : "Jediní dobří Indiáni, které jsem kdy viděl, byli mrtví."  
Teď musel agresivní Sheridan jednat. Do boje pomalovaní válečníci Kajovů rojící se na okolních kopcích, z nichž téměř každý měl kromě luku a šípů také pušku a dva revolvery nevypadali zrovna přátelsky. Sheridan a zejména Custer je podezřívali z plánování nějaké léčky a ujištění nejvyšších pohlavárů o přátelských úmyslech nebrali příliš vážně. Vojáci byli v pohotovosti. Satanta ( Bílý medvěd, White Bear, kajovsky Set´tainte) i Osamělý vlk ( kajovsky Gui-pah-gho, angl. Lone Wolf) hovořili při setkání s Custerem o opuštění válečné stezky, konci skalpování, okrádání a zabíjení osadníků. Kajovové chtějí nastoupit novou cestu a učit se obdělávat půdu, zakládat školy pro své děti a žít s bílými v míru. Custer při nabídce náčelníků doprovodit vojáky do pevnosti Fort Cobb k dalšímu jednání, dospěl k názoru, že se indiánští pohlaváři snaží tímto krokem odvrátit pozornost od jejich vesnic, případného pronásledování a následné akce proti táborům v okolí. Nakonec určitě využijí nějákou  příležitost a utečou. Rozhodl se, že dva nejvýznamější pohlaváři Satanta a Osamělý vlk budou vzati jako rukojmí a pod dozorem se s kolonou přesunou do Fort Cobb. Cestou do pevnosti se na obzoru objevil jezdec, který se přiblížil ke koloně. Byl to asi dvacetiletý Satantův syn, který chtěl mluvit se svým otcem. Custer souhlasil a za doprovodu malého oddílu si Satanta promluvil za účasti tlumočníka, jenž měl odhalit případný plán útěku se svým synem. Vše proběhlo bez incidentů a mladý válečník se přidal nakonec ke koloně, která dorazila do blízkosti pevnosti. 
 
  Satanta - náčelník Kajovů, vyfotografovaný v letech 1869 - 1874
  Autor snímku : William S. Soule ( 1836 - 1908 )
  Zdroj : US National Archives and Records Administration

Jednání u Fort Cobb

Sheridan chtěl prostřednictvím dvou nejvýznamějších náčelníků Kajovů donutit tři nejodbojnější kmeny - nejprve Kajovy a poté Arapahy a Čejeny k usazení na vymezeném území, kde budou pod dohledem vlády. Bojovníci těchto kmenů podnikali nájezdy na nejrůznější cíle nejčastěji v oblasti  jihovýchodního Kansasu a na severní hranici Texasu, zatímco ženy, děti a starci dostávali v agenturách příděly jídla a ošacení. Malý náčelník byl donucen řešit tuto absurdní situaci diplomatickou cestou, ačkoliv to nebyl jeho způsob řešení problémů a ve skutečnosti by rád se Satantou a Osamělým vlkem zatočil po svém. Byl přesvědčen. že se jedná o zločince zodpovědné za řadu násilných činů a krveprolití. Jakýmsi kurýrem, spojovacím článkem při jednání byl zvolen Satantův syn, jenž se měl pohybovat mezi vesnicí Kajovů a místem, které zvolil jako vojenský opěrný bod Sheridan. Ten se domníval, že demonstrace vojenské síly u Washity donutí Indiány k přijetí navržených podmínek.
 Kajovové byli ochotni splnit požadavky ze strany bělochů, aby v prvé řadě přestěhovali svou vesnici do bezprostřední blízkosti pevnosti, ale podmiňovali je okamžitým propuštěním zadržovaných náčelníků. Sheridan měl obavy, že Indiáni přislíbí cokoliv, jen aby nejprve dosáhli propuštění svých dvou zadržovaných pohlavárů. Pak se rychle sbalí, spojí s Čejeny a Arapahy a zamíří třeba do těžko přístupných oblastí bez civilizace na hranici Llana Estacada, odkud se s příchodem jara, kdy jejich zimou vyhublí poníci s první trávou opět naberou sílu pustí do obnovení válečných akcí. Vytrvalé úsilí Kajovů oddalovat nebo se vyhnout splnění své části dohody nakonec vyčerpalo Sheridanovu trpělivost a ten se rozhodl vydat jednozačné ultimátum. V teplém a slunečném zimním dni, tak obvyklém v této oblasti na indiánském území  rozhodl ve stínu svého jednoduchého stanu ze surových tyčí, že pokud se indiánská vesnice nepřestěhuje do zítřejšího západu slunce na vytyčené místo budou oba náčelníci oběšeni a vojáci budou pronásledovat prchající Kajovy. Custer hledal po sdělení  tohoto ultimáta ve tvářích obou náčelníků nějaké emoce, ovšem do té chvíle klidně odpočívající rudí muži nehli ani brvou. Rychle však reagoval přítomný Satantův syn, jenž zřejmě pochopil vážnost situace, vyběhl ze stanu a šel pro svého mustanga. Náčelníci se po jeho odchodu přece jen pohnuli a vyměnili si několik sotva slyšitelných slov. Když se mladý kurýr vrátil s připraveným koněm, vystoupil do popředí Osamělý vlk v pozici nejvyšší autority Kajovů a sdělil synovi svého kolegy důrazným hlasem pokyny pro třetího nejvyššího náčelníka Kajovů Černého orla. Satanta ještě za svým synem volal ať si pospíší a pak už mladík tryskem vyrazil. 
 Osamělý vlk - náčelník Kajovů v roce 1872
Autor : Alexander Gardner
 
Osamělý vlk ujistil Custera, že Kajovové určitě během brzkého zítřejšího odpoledne dorazí a prosil ho, aby mohl před svými náčelníky vystupovat se vší vážností nejvyššího vůdce kmene a nikoliv v roli zajatce. Custer mu spřislíbil důstojnou pozici při setkání se svými lidmi. Druhý den hodinu po rozbřesku objevila se v dohledu skupina jezdců. Kajovové byli tady ! Na tváři Osamělého vlka se rozhostil spokojený úsměv. Šlo o jakýsi předvoj, který měl ujistit bělochy o příchodu zbytku celého kmene. Vepředu důstojným tempem postupoval asi tucet náčelníků s pestrými pokrývkami v šarlatových a jasně zelených barvách na bohatě zdobených a pomalovaných ponících, jenž měli pruhy křiklavých látek a orlích per vetkány v ocasech a hřívách. Za nimi několik válečníků již ve skromnějším ošacení a průvod uzavírala skupina žen. Přivítání s oběma zadržovanými nejvyššími náčelníky bylo na indiánské poměry velmi vřelé a poté co Custer dorazil do stanu, kde se náčelníci usadili následovalo třepání rukou a tradiční pozdrav How! od všech zůčastněných. Když kolovala dýmka a Indiáni s lehkou grácií vyfukovali obláčky dýmu k nebi byla atmosféra příjemně uvolněná. Zdatný řečník Černý orel ujistil Custera i Sheridana, že zbytek kmene už je na cestě a do večera jistě dorazí. Sheridanova hrozba na Indiány zjevně zapůsobila. 
K večeru se objevil průvod Indiánů a celý zbytek kmene skutečně dorazil. Kajovové se usadili blízko Sheridanova tábora a Satantovy čtyři manželky se přišli přivítat se svým chotěm. Kajovové se až na jedinou nepřátelskou skupinu vedenou náčelníkem Ženským srdcem slíbili usadit ve vymezeném rezervačním území. Sheridan tedy slavil úspěch na diplomatickém poli pomocí velmi tvrdě nastavených podmínek kapitulace. 

 Konec velkých náčelníků Kajovů

V květnu 1870 však Satanta opustil rezervaci poblíž Fort Sill v jihozápadní Oklahomě a společně s dalším náčelníkem Satankem ( Sedící medvěd ) a Addo Ettou ( Big Tree, Velký strom ) podnikl v roce 1871 několik útoků v Texasu. 18. května 1871 zaútočil nedaleko Fort Richardson na kolonu deseti vozů v bitvě známé jako masakr u Warren Wagon Train Raid, kde Kajovové zabili sedm osadníků. Po návratu do rezervace se Satanta chlubil rezervačnímu agentovi Lawriemu Tatumovi o celé akci a ten vše oznámil W.T. Shermanovi při jeho inspekční cestě po rezervacích. Sherman nechal Satantu, Satanka i Velkého stroma zatknout. Sám Sherman unikl den před masakrem zřejmě jisté smrti, neboť ho právě Kajovové i s jeho malým doprovodem viděli a přemýšleli nad tím, že je napadnou. Nakonec si celou akci rozmysleli s tím, že mají zacíleno na větší skupinu, kterou nakonec skutečně objevili a zaútočili na ni. 
Teď se měla trojice kajovských lídrů zpovídat ze svých skutků před soudem v Jacksboro ve státě Texas. Satank chtěl být podobného ponížení ušetřen a poté co se na cestě z Fort Sill do zmíněného cíle soudního přelíčení zbavil pout, bodl nožem jednoho ze strážců a pokusil se mu sebrat jeho karabinu. Další z vojáků ho však stačil zastřelit a jeho tělo pohodili u silnice. Zvědové z kmene Tonkawů neváhali a hned ho skalpovali.
Satank, Sedící medvěd - náčelník Kajovů
Autor : William S. Soule ( 1836 - 1908 )
Zdroj : National Anthropological Archives , Smithsonian Institution
 
Satanta byl soudcem Sowardem odsouzen k trestu smrti. Ve své řeči však velký náčelník varoval před tímto skutkem, který by vyvolal velkou bouři na prérii. Soudce se zřejmě trochu zalekl těchto následků a doporučil guvernérovi Texasu E.J. Davisovi doživotní žalář. Davis změnil soudní rozhodnutí na doživotí a Satanta s Velkým stromem nastoupili 2. listopadu 1871 do státního vězení v Huntsville v Texasu. Po 23 měsících byl Satanta po tlaku quakerského výboru podmínečně propuštěn a definitivního propuštění na svobodu dosáhl společně s Velkým stromem v září 1873. Po návratu ke svým lidem ho bojovný duch opustil a iniciativu přenechal mladším válečníkům. Po útoku Komančů náčelníka Quanaha Parkera a jejich spojenců Kajovů na skupinu osmadvaceti lovců bizonů ve druhé bitvě u Adobe Walls 27.6. 1874 byl Satanta obviněn z účasti na této akci a opět skončil v říjnu 1874 ve věznici Huntsville. Satanta byl nucen pracovat na stavbě cest a železnice. Mrzutý a zlomený na duchu ukončil svůj život 11. října 1878 skokem z okna vězeňské nemocnice.
Osamělý vlk se v roce 1874 připojil ke komančskému míšeneckému náčelníkovi Quanahu Parkerovi a zůčastnil se druhé bitvy u Adobe Walls. V roce 1875 zaútočil se svými bojovníky na skupinu 27 texaských rangerů, kterou zachránil až příjezd oddílu kavalérie.Sklíčený se vzdal se svou skupinou hladových bojovníků 26. února 1875 ve Fort Sill. Spolu s dalšími 27 kajovskými vězni byl poté odvezen do staré pevnosti Fort Marion v St.Augustine na Floridě, kde se nakazil malárií a byl s podlomeným zdravím v roce 1878 propuštěn. Vrátil se sice zpátky do rezervace u Fort Sill, ale malárií zničené zdraví ho v létě 1879 zradilo a zemřel. 
Další významný náčelník Kajovů Kopající pták ( Kicking Bird ), jenž byl podobně jako Černý kotlík u Čejenů známý svými diplomatickými aktivitami a snahou o zachování míru zemřel 3. května 1875 po vypití šálku kávy. Není přesně známo zda byl otráven militantními kajovskými nepřáteli nebo podlehl náhlé srdeční příhodě. 
 
Velký strom byl uvězněn ve Fort Sill až do doby, kdy byla odbojná síla Kajovů v roce 1874 definitivně zlomena. Vydal se poté cestou bílého muže a požádal baptistické misionáře o pomoc při založení misie v kajovské rezervaci. Na obrozenecké hnutí zcela zanevřel a nepřipojil se proto ke kajovskému Tanci duchů v roce 1890. V roce 1897 se stal jáhenem a členem Rainy Mountain Baptist Church. Zemřel 13. listopadu 1929 u svého domu v Anadarko. 

Po stopách Čejenů a Arapahů

Poté co Sheridan vyřešil kajovskou otázku, bylo nutné pokračovat v diplomatické misi a přimět ke spolupráci i Arapahy a Čejeny. K tomuto úkolu chtěl Malý náčelník vybrat jednu ze tří indiánských žen, které cestovaly s kolonou. Jako nejvhodnější z kandidátek se jevila sestra Černého kotlíka Mahwissa a jako její průvodce a kurýr se nabídl přátelský náčelník Apačů Železná košile. Oba čekala dlouhá cesta do táborů nepřátelských kmenů a jejich odjezd z ležení byl velkou událostí. Železná košile měl přesné informace, co má sdělit náčelníkům a Custer spoléhal na vyšší inteligenci, přirozenou autoritu a upřímnou snahu Mahwissy maximálně přispět k míru mezi bělochy a Indiány. Čejeni a Arapahové se přesunuli od Washity někde mezi Wichitu Mountains a západní hranici Texasu, severně od vod Red Riveru. Naložená mula s dárky pro náčelníky byla připravena a Železná košile s Mahwissou se loučili s širokým zástupem zvědavých vojáků, důstojníků a civilistů, kteří nyní vkládali své naděje k ukončení konfliktu právě do těchto dvou poslů míru. Pokud by Indiáni přišli do rezervace, byly by smazány minulé křivdy a nikdo by nebyl trestán ani stíhán za kriminální činy, kterých se jedinci z těchto kmenů dopustili. Američané chtěli udělat tlustou čáru za minulostí a křivdami, jež se odehrály na obou stranách. Vůle Sheridana a Custera to vzhledem k jejich postojům a obvyklým řešením situace asi nebyla, nicméně byli velením armády přinuceni vsadit na diplomaticklou kartu. Nejvyšší autority armády USA zase jednaly pod tlakem veřejného mínění na Východě, které odsuzovalo vojenské akce a chtělo vše řešit mírovými rozhovory.
Po odjezdu Mahwissy a Železné košile nastalo v modrokabátnickém ležení nudné vyčkávání na návrat obou poslů vyplněné armádní rutinou. Šeď táborového stereotypu ukončil až návrat apačského náčelníka po třech týdnech. Mahwissa se s ním ovšem nevrátila. Železná košile poté vyprávěl svůj krátký příběh o nalezení vesnic Čejenů a Arapahů, předložení nabídek a poradě náčelníků. Oba kmeny se shodly, že poníci jsou zesláblí a vzdálenost příliš velká, aby mohli uskutečnit přesun do rezervací. Dva nejvyšší pohlaváři obou kmenů, náčelník jižních Čejenů Malý šat nebo Malý plášť ( čej. Takk -Kee -O -Mah,  angl. Little Robe,  a Žlutý medvěd ( arap. Wuk Nee Haw Nay, angl. Yellow Bear ) na straně Arapahů ovšem přislíbili brzkou návštěvu armádního ležení s cílem promluvit si o podmínkách míru. Podezíraví Custer se Sheridanem v postojích Indiánů hledali jen záminku k dalšímu zdržování. Čejeni i Arapahové chtěli podle nich získat jen čas, aby s příchodem jarních měsíců mohli jejich koně s první pastvou nabrat sílu a oni pokračovat v nájezdech. Železná košile byl za svou mírovou misi odměnen štědrými dary pro sebe i své lidi a vrátil se do apačské vesnice. 
 
Žlutý medvěd a Malý šat splnili svůj slib daný apačskému náčelníkovi a zanedlouho se objevili v táboře Američanů. Ujistili Sheridana o snaze většiny svých lidí přesunout vesnice obou kmenů do vymezeného území, ovšem až nastanou příznivější podmínky pro přesun. Custer sice považoval oba lídry za poctivé, přímé a mírumilovné muže, ale pochybnosti o skutečných cílech Indiánů ani tyto slova nevymazaly. Custer proto vymyslel vcelku riskantní plán. Poněvadž  pohybovat se ve směru indiánských vesnic s celým vojenským tělesem čítajícím nějakých patnáct stovek mužů by bylo jednak pomalé a Indiáni by v hrůze z další Washity stejně uprchli, navrhl Custer vyslání menší mobilní asi čtyřicetičlenné jednotky. Skládala by se ze zkušených a ostřílených  mužů, kterou by navíc doprovodili do svých táborů i oba náčelníci Malý šat a Žlutý medvěd. Sheridan s tímto podnikem nakonec souhlasil a Custer tak ihned zahájil přípravy na cestu. Jádro expedice tvořili zkušení střelci ze speciálního útvaru Sedmé kavalérie tzv. Cookových ostrostřelců i se svým velitelem plukovníkem Cookem, dále Custerův bratr plukovník Thomas Ward Custer, California Joe, kapitán Robbins a chirurg U.S.Army dr.Renick. Jako stopař byl vybrán Neva z kmene Černonožců a tlumočníkem byl Romeo. K výpravě se připojil i mladý Brewster, který stále doufal, že nalezne stopy po své unesené sestře. Všichni účastníci byly velmi dobře vyzbrojeni a pouze nejnutnější vybavení bez stanů bylo uloženo na hřbetech mul.
Bylo rozhodnuto, že první den pochodu bude krátký, jen do nedaleké vesnice spřátelených Apačů, kde teď pobývali na přátelské návštěvě i Malý šat se Žlutým medvědem. Původní odhad vzdálenosti však trochu nevyšel a z šesti plánovaných mil bylo nakonec dvanáct. Po cestě se navíc ztratila mula s nákladem přikrývek a Custer si tak vypůjčil bizoní plášť od jednoho z Apačů, kterému slíbil za odměnu kávu a cukr. Ostatní společníci takové štěstí neměli a nocovali u ohně jen tak natažení na zemi. Pozdě v noci se mula i s hlídačem nakonec objevila a všichni si mohli oddechnout.
Druhý den se dalo těleso do pohybu i s doprovodem obou náčelníků a Custer se jich během cesty vyptával na polohu jejich táborů. Náčelníci odhadovali vzdálenost na nějakých šedesát až sedmdesát mil u menší říčky na západní straně wichitských hor. Custer přijímal jejich informace s lehkou nedůvěrou. Večer se utábořili v pěkném místě s dostatkem dřeva u říčky a muži rozprostírali své přikrývky po zemi v malých skupinkách po dvou až třech jedincích k přečkání noci. Strážní měli za úkol dohlížet i na náčelníky, aby náhodou nezmizeli pod rouškou noci i když jim Custer v tomto směru docela důvěřoval. Když už spokojeně podřimoval zabalený do přikrývky, vzbudil ho náhle uprostřed noci zpěv indiánské písně. Vstal a zamířil ve směru zpěvu do míst, která ozařoval malý ohníček. V mihotavé záři drobných plamínků uviděl Neva a také  Romea se Žlutým medvědem jak si pochutnávají na hovězím žebru. O kousek dál seděl zpívající Malý šat a skupinu doplňoval Brewster, který zřejmě nemohl spát. Custer usedl vedle Brewstera a mladík mu s nadšením vyprávěl o informacích od čejenského náčelníka, podle kterých jsou v indiánském ležení dvě dívky. Dle popisu jedné z nich by to mohla být jeho sestra. 
Druhý den ráno po snídani se kolona dala znovu na cestu a v srdcích nejen mladého Brewstera se rozhostil  pocit naděje. Celou výpravu hnal vpřed nový impuls, který zastínil i mnohé obavy z budoucnosti. Odpoledne dorazili do míst odkud se náčelníci rozhodli vyslat kouřové signály, jenž mají vesnici upozornit na příjezd kolony. Custer i ostatní již viděli mnoho kouřových signálů, ale takto zblízka vidět důmyslnou techniku vypouštění tohoto indiánského telegrafu ještě možnost neměli. Všichni proto se zájmem sledovali zkušené počínání Žlutého medvěda s Malým šatem. V několika příštích dnech se však neobjevily žádné stopy po přítomnosti vesnic a výprava se ocitla v časové i materiální tísni. Bylo nutné vypravit kurýra na velmi nebezpečnou cestu zpět do hlavního tábora s informacemi pro Sheridana. Jeden z mladých vojáků se dobrovolně nabídl k uskutečnění tohoto nebezpečného plánu a večer vyrazil v doprovodu plukovníka Cooka a California Joea s depeší pro Sheridana. Ostatní pokračovali následujícího dne bez jakýchkoliv incidentů dále v cestě a další den dopoledne informoval Žlutý medvěd Custera o blízkosti vesnice Arapahů. Náčelník navrhl vzhledem k předsunutým hlídkám Indiánů, které se dají brzy očekávat  vyslání malé skupinky jako předvoje před hlavním tělesem. Je to lest nebo rozumný požadavek ? Custer se přiklonil ke druhé možnosti a musel přitom ocenit náčelníkův důvtip. Malá skupinka s Custerem, oběma náčelníky, tlumočníkem a stopařem vyrazila dopředu. Po pár mílích poklusu ukázal Žlutý medvěd na pahorek se dvěma balvany. Teprve poté co jej Custer prozkoumal dalekohledem zjistil, že ony balvany jsou dvě hlavy arapažských bojovníků. Žlutý medvěd vyrazil kupředu a několikrát zamával pokrývkou signálním způsobem. Za chvíli už si celá skupinka podávala ruce s oběma Indiány a jeden z nich vzápětí vyrazil do vesnice oznámit příjezd modrokabátníků. 
Po příjezdu k malebné vesnici ležíci v záhybu řeky Mulberry Creek, jednoho z přítoků Red Riveru obklopilo jednotku asi 400 bojovníků, jenž nevypadali zrovna přátelsky a Custer požádal Žlutého medvěda o větší prostor pro své muže. Válečníci se rozestoupili a Custerovi muži se tak mohli utábořit poblíž dolního konce vesnice na dostřel pušek. Velitel Sedmé kavalérie zvolil schválně poměrně blízkou vzdálenost, neboť očekával, že v případě konfliktu Indiáni nebudou riskovat životy žen a dětí, jenž by se nestihli vzdálit. 
Hned po prvním jednání však Indiáni svou vstřícností a upřímným jednáním rozptýlili téměř veškeré pochybnosti a Custer s nimi mohl v klidu dojednat veškeré podmínky vzájemných návštěv. Upozornil Indiány na nebezpečí přiblížení v nočních hodinách, kdy rozestavené hlídky mají rozkaz střílet na blížící se osoby a bylo domluveno, že Custerův tábor nesmí navštívit více než dvacet Indiánů najednou. Významný náčelník jižních Arapahů  Malý havran pozval velitele Sedmé kavalérie na návštěvu svého týpí a vzájemná schůzka s nezbytným kouřením dýmky se nesla v harmonické atmosféře přátelských vazeb. Náčelník hovořil o nadšení svých lidí, kteří velmi vítají konec války a přestěhují svou vesnici do rezervace. Custer sedící po boku významného náčelníka mohl být s první částí své diplomatické mise nadmíru spokojen a Arapahové nědělali vůbec žádné potíže s přijetím jeho podmínek. Přislíbili také pomoc při pátrání po vesnici Čejenů a Malý havran dal k dispozici dva mladé bojovníky, jenž znají kraj a pomohou při jednání s Čejeny. Tato služba byla velmi vítanou pomocí pro modré kabáty při dalším pokračování mírové mise. 
 Malý havran , ( Little Raven, Oh has tee )
 Autor fotografie : William S. Soule mezi léty 1868 - 1874
 
Arapahové dle dohody sbalili svá týpí a s veškerým majetkem byli připraveni nastoupit cestu do rezervačního prostoru. Utvořili dlouhý nepravidelný sloupec linoucí se krajinou a postupně i s početnou enklávou svých poníků a mnohých psů z nichž štěňata  cestovala v jakýchsi proutěných koších  mizeli za obzorem. Custer se s lítostí musel vzdát výborných služeb a příjemné společnosti Žlutého medvěda, který se připojil ke svým lidem. Po odchodu Indiánů se na březích Mulberry Creeku v opuštěné vesnici rozhostilo podivné smutné ticho. Postupně začal být netrpělivý náčelník Malý šat, který chtěl co nejrychleji vyrazit sám za svými lidmi, aby dle příkladu Arapahů rovněž nastoupili cestu do rezervace. Bylo mu vyhověno a Malý šat v roli mírového komisaře opustil ležení. Custerovi muži teď čekali na příjezd zásob od Sheridana a po třech dnech se skutečně objevila skupina jezdců ve kterých poznali plukovníka Cooka a California Joea s dvanácti muži. Zásoby od Sheridana tedy dorazily nakonec v pořádku i když Cookova mise a hledání přemísťujícího se Custera bylo opravdu velmi náročné. Horší to začalo být s potravou pro koně, neboť zásoby píce byly vyčerpány, možnost pastvy mizerná  a náhradním krmivem se stala topolová kůra mladých stromů hojně se vyskytujících podél břehů vodních toků. Tato dieta se však začala brzy projevovat na kondici zvířat a vesnice Čejenů byla zřejmě ještě dost daleko. Custer pokračoval ve stopách Malého šatu, ale vyčerpání zvířat bylo s přibývajícím časem stále horší. Neva s dvěma přidělenými Arapahy a mladým Brewsterem, jenž si ze známých důvodů vymohl je doprovázet proto vyrazili ve stopách Malého šatu jako malinký předsunutý oddíl, což bylo poměrně nebezpečné, ale situace s koňmi to vyžadovala. Trojice Indiánů měla silné koně a zbytek kolony zůstal po překročení Red riveru na místě označeném Nevou jako bodem pro opětovné setkání. Černonožský stopař dostal na svou misi tři dny, neboť kromě pastvy pro koně už docházely opět i skromné zásoby jídla pro mužstvo s tím jak se celý podnik začal stále více prodlužovat. Lovná zvěř se v okolí téměř neukázala a možnost případného doplnění stravy z tohoto zdroje tedy jako možné řešení krize padla. Pokud se čejenskou vesnici Nevovi nepodaří  brzy najít bylo třeba ještě počítat s náročnou cestou zpět do hlavního tábora. Situaci zachránil zřejmě hladem uhynulý kůň, jehož maso poskytlo vítanou hostinu pro čekající muže. Neva se ve stanovený čas skutečně vrátil i když sám. Naštěstí několik hodin po něm dorazil i Brewster, jenž jeho tempu pouze nestačil. Neva stručně seznámil Custera s výsledky své cesty. Putovali stále na západ a skutečně narazili na stopy čejenské vesnice, ale její nalezení by znamenalo dalších několik dní pochodu, navíc s nejistým výsledkem. Dvojice Arapahů se rozhodla pokračovat stále dál a připojit se k Čejenům. Neva s Brewsterem se vydali nazpátek. Druhý den ráno se Custer rozhodl vrátit do hlavního tábora.  
 

 Hledání Čejenů

Sheridan po návratu svého oblíbence 7. února 1869  a vřelém uvítání  nastínil další kroky. Arapahové dodrželi svůj slib, ale příliš nespěchali s návratem a vychutnávali si sladkou svobodu. V době Custerova návratu byli vzdáleni ještě nějakých dvacet mil , ale dorazili do čtrnácti dnů. Budou tábořit ve vymezeném prostoru západního indiánského teritoria v severozápadní Oklahomě. V dalších letech je jejich nepřátelská činnost až na výjimky zcela utlumena a dodržují mírové dohody. Sheridan by chtěl mít v nejbližší době pod dohledem také Čejeny, neboť se obával příchodu teplejšího jarního počasí. Jarní tráva posílí nejen čejenské po zimě vyhublé poníky, ale také odbojného ducha válečníků, kteří na jejich hřbetech vyrazí navštívit okolní farmy, železniční, zásobovací a dostavníkové stanice nebo budou obtěžovat kolony nových osadníků. Těch proudí na Západ stále více a postupně systematicky zabírají indiánskou půdu. Zima 1868 - 69 se chýlí ke konci a čas je teď největším nepřítelem modrokabátníků. Sheridan se po svém jmenování generálem přesouvá i s personálem 23. února severně do Camp Supply. Custer si má odpočinout na dovolené, což kategoricky odmítá a hodlá dokončit vytyčené úkoly. 
    Náčelník jižních Čejenů Malý Plášť
 
Mezi kansaskými kavaleristy to začíná vřít, neboť nedostali slíbené peníze a navíc jsou problémy se zásobováním potravinami. Custer vyráží i s nimi 2. března 1869 a v prvním dnu své nové výpravy po jižním úpatí wichitských hor míří do staré stanice zvané Radziminski využívané během občanské války jednotkami Unie. Druhý den je spatřen na obzoru snad ve vzdálenosti okolo dvaceti mil sloupec dýmu. Vypadá to na indiánské kouřové signály, ale postupně se modré kabáty více přiklánějí k obyčejnému požáru. Původně odhadnutá vzdálenost je nakonec mnohem větší a teprve za značně dlouhý časový úsek ve dvě hodiny ráno  je zdroj kouře odhalen. Byly to skutečně trsy suché trávy, které zřejmě chytly od táborového ohně. V noční temnotě by jakékoliv pátrání bylo zbytečné a muži uléhají ke krátkému odpočinku. Osagští zvědové hned za rozbřesku postupně nalézají v malém údolí stopy skupiny Indiánů po kterých se kavaleristé bez prodlení vydávají. Jde pravděpodobně o menší skupinu asi patnácti osob a Custer doufal, že je tyto stopy mohou dovést k nálezu větší vesnice. S přibývajícími hodinami jízdy pomalu vyvstal problém s čistou sladkou vodou, neboť krásné zurčící potůčky jež při svém putování překračovali byly velmi slané. Na některých místech se dokonce vytvořily hroudy usazené soli, což přivítal kuchař, jenž tak doplnil zásoby místy chybějícího důležitého minerálu. Okolí vodních toků bylo místy pokryto dlouhou souvislou vrstvou usazených slaných bloků připomínajících pásy ledu v zimě. Slané bloky unesly i váhu koně a muži usekávali sekerami větší valouny, postupně je drtili na menší kusy a mleli v mlýncích na kávu pro potřebu kuchyně. Stezka nakonec dovedla žíznivé jezdce i koně přece jen ke zdroji sladké vody. Příkrov tmy zastavil další putování a napojení lidé i zvířata zahájili přípravy k noclehu.
Další den přinesl dešťové kapky a Osagové patrolující před hlavní skupinou se v přívalu vody přiřítili zpět s informací o indiánském ležení asi jednu míli daleko. Kavaleristé byli v mžiku připraveni k obsazení vesnice a kolona se tryskem vydala za Osagy. Pasoucí se poníci, hořící ohně a hotová i rozestavěná týpí předznamenaly úspěch celé akce, ovšem Indiáni se nenechali zaskočit. Jejich vycvičené uši zaznamenaly štěkot dvou Custerových psů i na velkou vzdálenost a stany i okolí tábora bylo opuštěné. 
V příštích dnech se Čejeni jakoby ztratili z povrchu zemského a kolona postoupila až na území Texasu. Kavaleristé už začali ztrácet naději na objevení jakéhokoliv náznaku indiánské přítomnosti a ploužili se krajem jako stíny. Pozdní odpoledne jednoho z dalších nudných dnů poloviny března 1869 však přineslo naději v objevení stop po jediném osamoceném týpí. Stopy však byly snad měsíc staré a jejich sledování tedy nedávalo velkou naději na úspěch. Custer se však nehodlal vzdát tohoto záblesku naděje a rozhodl překvapivě sledovat další směr pohybu tohoto týpí. Osagové neměli problém pokračovat po stopě a brzy objevili na břehu jednoho z malých potoků  známky táboření dvanácti stanů. Custer poprosil Monahsetah aby důkladně  prozkoumala tábořiště, tak jak to umí právě jen Indiáni. Dívka podrobně zkoumala každý detail s precizností detektiva. Prohrabávala ohniště, drtila kosti nalezených zvířat mezi kameny a z morku se snažila rozpoznat jejich stáří, zkoumala fragmenty zvířecích kůží a kousky látek. Výsledky její práce Custera potěšily. Tábořiště není starší než dva týdny a dostihnout jeho obyvatele není nemožným úkolem. Zřejmě se jednalo o loveckou skupinu odštěpenou od hlavního tábora. Monahsetah předpokládala, že podobných skupin může být více, postupně se mohou vzájemně propojovat a postupně zcela jistě budou směřovat až do hlavní vesnice. S obnovenou nadějí se kavaleristé pustili do nového pronásledování a zvědové brzy hlásili objev dalšího opuštěného tábora. Týpí tady bylo snad pětadvacet a všichni očekávali blízkost velkého ležení. Indiánská stezka zanedlouho odhalila stopy pohybu většího počtu týpí, kterých bylo kolem stovky. Další objevený tábor už tvořilo 300 až 400 týpí a řeřavé uhlíky v ohništích naznačovaly, že Indiáni tu museli být nedávno. Custer vzhledem k brzkému možnému kontaktu zakázal střelbu, používání trubky a rozdělávání ohně bylo povoleno pouze v noci. Mužstvo muselo postupovat s největší opatrností. Společně s Cookem se pak připojil k Osagům v předvoji Sedmé kavalérie a daleko vepředu patrolující osagský zvěd jménem Silný provaz tryskem se vracející z blízkého kopce ho informoval o objevení většího stáda poníků hlídaného indiánskými chlapci. Custer spěchal na nejbližší návrší, aby se přesvědčil o slovech stopaře a uviděl asi dvě stovky koní pádících směrem ke vzdálené skupině stromů. Někde v těch místech se dal předpokládat výskyt velkého tábora. Pak se objevil půltucet válečníků a jejich počet se vzápětí rozrostl asi na padesát. Custer věděl, že o jeho přítomnosti již Indiáni vědí a výrazně gestikuloval směrem k válečníkům o snaze vzájemného jednání a mírových úmyslech přicházejících. Možná měl v hloubi duše chuť zopakovat další Washitu, ale jediný výstřel by s největší pravděpodobností ukončil životy bílých zajatců v čejenském táboře a odsoudil celou akci ke krachu. A to si teď Custer zřejmě moc dobře uvědomoval. Dopředu mezitím vyjela naproti dvacítka bojovníků a z té se odštěpila trojice, která přijela do těsné blízkosti. Custer v levačce pevněji sevřel revolver zatímco pravá ruka stále gestikulovala na znamení přátelských úmyslů. Čelo hlavní skupiny Sedmé kavalérie bylo asi míli vzadu a Indiáni tak mohli být v klidu. Větší počet modrokabátníků by je zcela jistě silně znervóznil. Vzájemné podání rukou zbavilo obě strany skrývaného napětí a uvolnilo bariéry. Custer se od Indiánů dozvěděl pomocí posunkové řeči informace o vesnici na kterou právě narazil. Jednalo se o spojené tábory Čejenů náčelníků Kamenného čela ( angl. Stone Forehead nebo také Medicine Arrows - Posvátné šípy ), náčelníka Písečného kopce a konečně také Malého šatu.  Vesnice čítající 260 týpí ležela v malebném koutě u řeky Sweet Water Creek v Texasu, přítoku řeky Red river a táhla se do vzdálenosti 10 mil. Custer chtěl mluvit s náčelníkem Kamenným čelem zatímco ho obklopilo asi dvacet válečníků. Šance na případné vyváznutí z tohoto pevného sevření by byla mizivá a velitel Sedmé proto požádal o uvolnění prostoru. Čejeni ustoupili a pak se přihnal na svém poníkovi Kamenné čelo. Čtyřiasedmdesátiletý náčelník byl bratrancem Černého kotlíka, velmi uznávaným vůdcem a strážcem čtyř posvátných šípů. Tuto vysokou funkci plnil od roku 1850 až do své smrti v roce 1876. Nyní zval Custera do svého týpí. Ten ho informoval o značné vojenské síle, která je nedaleko, aby odradil případné choutky bojechtivých válečníků a snad i předešel své vlastní likvidaci. Náčelník zase žádal, aby se vojáci příliš nepřibližovali, neboť by to způsobilo velkou paniku mezi jeho lidmi. Custer poslal Cooka s příslušnými rozkazy zpět k hlavnímu tělesu a poté už s náčelníkem velmi svižným tempem mířili do jeho týpí, jenž leželo uprostřed vesnice. Custer zahlédl mezi obličeji i známou usmívající se tvář Mahwissy. Týpí Kamenného čela bylo velké a Custer zasedl na bizoní kožešinu v čestné pozici hned po pravici významného pohlavára , zatímco vyvolávač svolával do stanu další náčelníky. Postupně zaplnilo týpí patnáct lídrů usednuvších do kruhu podle své hodnosti a po Custerově pravici usedl šaman, jenž z objemného jelenicového vaku bohatě zdobeného korálky a urzoními ostny vytáhl dlouhou dýmku. Z dalšího váčku vysypal tabák, poté byliny a vše důkladně promíchal přičemž mumlal zaříkávadla. Pak nacpal hlavici dýmky a svou levačkou uchopil Custerovu pravici, silně ji stiskl a namířil na své srdce. Opět zazněly modlitby a obřad kouření dýmky pak započal. Dýmka kolovala po náčelnících v důstojné atmosféře snad čtvrthodinku a v samotném závěru Kamenné čelo vysypal zbylý popel v hlavičce na Custerovy boty. Pak varoval bílého vůdce před dalším útokem na Čejeny, který by přinesl jeho vojákům zkázu. Custer se ve svých pamětech o této události po skončení ceremonie nezmiňuje a informace pocházejí z indiánských pramenů. K masovému šíření této události došlo zejména po bitvě u Little Big Hornu, což v kontextu dalších vizí, podivných znamení, zvláštních úkazů a ústních předpovědí vytvořilo kolem bitvy jakousi magickou atmosféru. 
Custer pak v dalším průběhu setkání s náčelníky seznámil Čejeny s cílem své cesty a ptal se Kamenného čela, kde by mohl tábořit se svými vojáky. O bílých zajatcích zatím nemluvil, chtěl počkat na Monahsetah a náročné vyjednávání na tomto diplomatickém poli svěřit právě jí.  Kamenné čelo vybral místo asi třičtvrtě míle od indiánského tábora. Kavalérie i kansasští dobrovolníci byli značně unaveni putováním, ale teď byli připraveni na Čejeny zaútočit. Zejména dobrovolníci z 19. kansaského jízdního regimentu byli nažhaveni k akci, ale Custerův rozkaz předaný kurýrem byl jasný. Žádný útok, žádné střílení. Vše muselo probíhat v klidu a bez známek nepřátelství. Sedmá kavalérie i dobrovolníci se utábořili na místě určeném čejenským náčelníkem. Do vojenského tábora později přichází větší skupina Indiánů a chce bělochům předvést své taneční a hudební umění. Akt přátelství nebo lest ? Ve vesnici je však podivný ruch. Čejeni si dobře pamatují Sand Creek a v živé paměti mají Washitu. Přítomnost velkého počtu vojenských sil je vždy děsí. Ženy, děti a starci jsou sbaleni a připraveni během vystoupení více než stovky fantasticky pomalovaných hudebníků a tanečníků zmizet. Custer nechce dopadnout jako Hancock a nechat si Indiány jako mnohokrát předtím zase vyklouznout. Přitom nesmí dopustit krveprolití, jenž by zcela jistě znamenalo smrt bílých zajatců. Nařizuje svým mužům, aby se nenápadně a pomalu začali mísit mezi tančící a hrající Indiány. Jeden po druhém se kavaleristé zvedají ze svých míst a prostupují mezi Čejeny. Hudební produkce pomalu končila a snad stovka vojáků se vmísila mezi Indiány. Custer se rozhodl pro riskantní podnik a chtěl zadržet čtveřici bojovníků, přičemž měl zacíleno na vysoce postavené muže. Indiáni jsou navíc ozbrojeni a vyhnout se při zatýkání vybraných mužů konfliktu bude velmi náročné. Během signálu k započetí akce vzniká nepřehledná mela, někteří Čejeni se snaží prchnout, jiní vytahují luky, šípy, nože či palné zbraně a kavaleristé jsou rovněž připraveni střílet. Většina Indiánů nakonec volí útěk a modrým kabátům se podaří zadržet čtyři náčelníky. Dva z nich jsou z válečného spolku Psích vojáků. Custer je seznamuje s jejich pozicí a vyvětluje jim, proč je musí odzbrojit. Následně si zajatci volí jednoho z nich, který je vybrán jako posel a má navázat kontakt s náčelníkem Malým pláštěm, jenž bude vyjednavatelem na straně Čejenů a Custer věří jeho upřímné snaze zabránit konfliktu a vyřešit situaci mírovou cestou. Zná tohoto pohlavára jako čestného a přímého muže. Musí přinutit Čejeny k návratu a vydání bílých zajatkyň. Posel opustil ležení a v jeho rukách teď byl osud jeho lidu. Prchající Čejeni by kavalérii stejně nemohli uniknout a další bitva by zřejmě měla pro obě strany strašné následky. Po setmění se v dohledu objevila skupina mladých bojovníků, která se snažila zjistit, zda jsou tři věznění Indiáni v pořádku. Ti seděli v klidu u ohniště a Custer využil Monahsetah ke komunikaci se zvědavými Indiány. Doprovodil ji až k linii Čejenů a nabídl jim prostřednictvím mladé dívky návštěvu ležení. Za chvíli už přicházela skupinka Čejenů do vojenského tábora a na vlastní oči viděla, že s jejich soukmenovci je dobře zacházeno. Snad to byl pozitivní signál pro nadcházející den, že všechno dobře dopadne. 
Nazítří se objevila skupina padesáti bojovníků z jejichž středu vystoupil Malý plášť, který srdečně objal Custera. Ten byl jeho upřímností překvapen, ale náčelníka už znal a nepovažoval jeho gesto jen za prázdný teatrální výjev, nýbrž za skutečný projev sympatií. Vzápětí už se dovídal o diplomatickém úsilí čejenského náčelníka , jenž tábořil se svými lidmi ve čtyřiceti týpích blízko lidí Kamenného čela. Snažil se vykoupit obě bílé zajatkyně, jejichž pobyt v táboře Čejenů Kamenného čela potvrdil. Jeho úsilí však bylo marné. Malý plášť pak poznamenal, že chápe Custerovy požadavky jako spravedlivé a bude se snažit mu co nejvíce pomáhat. Velitel Sedmé poslal své muže pro hovězí, kávu, cukr a mouku, aby lidi Malého pláště obdaroval a ještě zvýšil svou důvěryhodnost a podpořil vzájemné sympatie. Plný žaludek je dobrým společníkem pro úspěšné vyjednávání. Další den nepřinesl žádný pokrok ve vyjednávání a Custer sestoupil k řece Sweet water, kde náčelník pověřený jako kurýr mezi tábory přinesl další zamítavé stanovisko Čejenů k propuštění dívek. Diplomacie se začala protahovat a nervozita mezi kansaskými dobrovolníky začala opět narůstat. Stres, hlad, zima a nepohodlí si už také nezadržitelně vybíralo svou daň. Chtěli dívky vyrvat Čejenům násilím a tak Custer musel přejít k radikálnímu řešení situace. Pokud se do zítřejšího západu slunce zajatkyně neobjeví, nechá tři zajaté náčelníky pověsit. Navíc jeho muži budou štvát Čejeny jako divokou zvěř.  Kostky byly vrženy a na tahu teď byli Čejeni. 22. březen měl přinést konečné vyřešení celé situace a z blízkých pahorků a vyvýšenin se upíraly dychtivé oči k horizontu. Slunce se začalo pomalu klonit k západu a do soumraku zbývala snad hodina. Stále nic. Jeden z náčelníků si nechal zavolat Custera a nabídl se jako kurýr, jenž patovou situaci popostrčí ke kladnému výsledku. Má mezi svými lidmi značný vliv, jenž pomůže k propuštění zajatkyň. Na vysokém kopci asi dvě míle daleko se však objevila skupina jezdců a Custer je sledoval svým dalekohledem. "Jsou to holky ? " znělo z úst zvědavých mužů kolem něho. Na jednom poníku skutečně seděly dvě osoby, ale bylo to zatím dost daleko na reálné posouzení. Posléze tyto dvě postavy seskočily z poníka a dále postupovaly pěšky. Jedna silnější menší a druhá vysoká štíhlá. Mladý Brewster už chtěl utíkat oběma postavám naproti přesvědčen o té vyšší, že je právě jeho sestra, ale Custer požádal trojici důstojníků z 19. kansaského, kteří si za svou obětavost při pátrání zasloužili být mezi prvními, jenž přivítají obě dívky. Dojetí mezi muži bylo při vstupu obou dívek do vojenského ležení obrovské. Drsní chlapi z Kansasu, jenž  dobrovolně opustili své rodiny a  práci při dlouhé trnité cestě za osvobozením svých blízkých teď měli oči plné slz. Emoce byly cítit v celém armádním ležení. Brewster se vrhl ke své sestře a sevřel ji v náručí, načež obě dívky přivítal také Custer. Paní Anna Morgan a Sarah White byly zachráněny. Vzhled a oděv obou žen dost vypovídal o jejich strádání. Obě měly šaty zhotovené z pytlů od armádních zásob pro které si Čejeni chodili do rezervací. Pro vylepšení utrápeného vzhledu jim Čejeni dali na krk ozdobné řetězy z korálků, na zápěstí dráty a konečný vzhled doplnily prsteny. Indiáni dívky rozdělili, aby od sebe byly vzdáleny několik mil. Množství jídla bylo tak minimální, že je sotva drželo při životě. Mnohdy jen kostka masa velikosti palce na celý den. Čejenské ženy je fyzicky napadaly vždy, když se muži vzdálili. Na zádech musely nosit velmi těžké náklady. Psychické i fyzické strádání během zajetí bylo značné. 
Tři zajatí náčelníci byli podle mnoha velmi solidních pramenů ( historici S. Hoig, P.J. Powell a G. Hyde ) a také dle popisu samotného Custera - Silný medvěd ( angl. Fat Bear ), Hubená tvář známý také jako Tupý nůž ( angl. Slim Face nebo Dull Knife, čej. Vip-po-nah  a Kudrnaté vlasy nebo také Velká hlava ( angl. Curley Hair nebo Big Head , čej. Ma-mo-ki ). Dle jiných zdrojů  ( např. F.Grinnell ) by mohlo jít o Mladého medvěda ( Young Bear ), Jednoho medvěda ( One Bear )a náčelníka jménem Ostrov. Při procházení různých pramenů jsem narazil na další jména a dopátrat se pravdy je v případě indiánských jmen takřka nemožné. Čejeni teď oprávněně čekali také propuštění svých zajatců. Custer však chtěl kromě propuštění zajatkyň Čejeny donutit také k přesídlení do rezervace. Zatím splnil pouze první část úkolu a ke splnění toho druhého si hodlal náčelníky ponechat a vzít je sebou na zpáteční cestu. Krok, který jistě mohl vyvolat potíže, ovšem představa dalšího pronásledování a případných srážek nasměrovala Custera k tomuto řešení. 
28. března 1869 se Custerova kolona i se zajatci vydala na zpáteční cestu do Camp Supply. Bylo rozhodnuto, že se náčelníci připojí k zajatým ženám z tábora na Washitě, které nyní obývaly pevnost Fort Hays. Do této pevnosti se měla přemístit také Sedmá kavalérie i kansasští dobrovolníci, jenž s koncem kampaně měli rozpustit své řady. Sedmá kavalérie pak měla vyčkat dalších rozkazů. V Camp Supply se kolona krátce zastavila k odpočinku, napojení koní a doplnění zásob. Poté pokračovala přes Fort Dodge do cílového místa. Náčelníci byli nejprve společně se ženami i dětmi umístěni za velkou palisádou ve vlastním stanu. Velící důstojník rozhodl z bezpečnostních a komunikačních důvodů o jejich přemístění do strážnice, jenž sousedila s palisádou. Nepříliš vydařené rozhodnutí mělo katastrofální následky. K vykonání rozkazu byla určena ozbrojená vojenská eskorta. Náčelníky přítomnost ozbrojených modrokabátníků s puškami v rukou vyděsila a navíc nechápali co se od nich vlastně vyžaduje. Zůstávali stále na místě a vojáci je začali popostrkovat bajonety, aby je donutili k přesunu. Čejeni začali podezřívat vojáky, že je chtějí odvést k popravě a rozhodli se pro zoufalý čin. Neumřou přece potupně na popravišti s oprátkou kolem krku, ale jako válečníci v boji. Pod přikrývkami měli schované nože, kterými najednou udeřili na vojáky. Jeden z modrokabátníků byl vážně pobodán, ale ozvaly se výstřely a Velká hlava padl mrtev jako první. Nejstarší z náčelníků Tupý nůž ( nezaměnit s významným náčelníkem Severních Čejenů ) byl pobodán bajonetem na celém těle a během několika dnů rovněž zemřel. Postřelen byl také Silný medvěd, ale zranění nebyla vážná a jako jediný z tria pohlavárů přežil. Podle manželky George A. Custera Libbie pak její manžel zabránil vzniku paniky mezi zajatými ženami a dětmi, jenž mohly vést ke katastrofě. Zajaté ženy a děti se totiž domnívaly, že budou také zastřeleni. Incident ve Fort Hays byl smutnou tečkou  zimní kampaně roku 1869. Custer slavil velký úspěch a jižní Čejeni náčelníka Malého pláště a dalších se usadili poblíž Camp Supply. Ženy a děti zajaté od Washity byly propuštěny ke svým lidem a zpátky ke svému lidu se vrátila i Monahsetah, jenž už si zvykla na vojenský tábor a vracela se plná zvláštních pocitů. Pikantní je i fakt, že ještě v roce 1869 porodila dítě a traduje se, že jeho otcem byl vzhledem k úzkému vztahu mezi oběma právě Custer. Pravda nebo bujná fantazie ? Těžko říct. 
 Roli rezervačního Indána a uzavření míru však odmítl náčelník Vysoký býk a spolu s 250 bojovníky posílil řady svých bratrů severních Čejenů a Lakotů. 21. května 1869 spojené síly Lakotů a Čejenů napadly osadníky v Republic county, zabili třináct osadníků a zajali dvě ženy a jedno dítě. 29. května vytrhali dvě míle kolejí Kansas Pacific railroad poblíž Fossil Creek a o den později udeřili v údolí Saline, kde zabili třináct osadníků a zajali dvě ženy. Custer okamžitě opustil Fort Hays s cílem řádění nájezdníků ukončit. Tentokrát však úspěšný nebyl. 
Vysoký býk unikal až do 11. července 1869 kdy jeho vesnici v Coloradu vystopovali zvědové z kmene Pónyů pod vedením F. Northa. Oddíl padesáti zvědů byl předvojem Páté kavalerie plukovníka Eugena Asa Carra s 244 muži, jenž na vesnici s 450 válečníky bleskově zaútočil a zabil 35 bojovníků včetně Vysokého býka. Zajato bylo sedmnáct čejenských žen a dětí, jedna bílá zajatkyně Susanna Alderdice byla zabita, druhá Maria Weichell vyvázla se zraněním, ale přežila.  Carr měl pouze jednoho zraněného muže. William Cody známý jako Buffalo Bill se později vychloubal, že právě on zastřelil Vysokého býka o den později, kdy náčelník ujížděl na svém bílém koni.  Boj byl pojmenován jako bitva u Summit Springs a v podstatě znamenala zlomení úderné síly nejvýznamějšího válečnického spolku tzv. Psích vojáků. ( Dle přesnějšího a novějšího překladu Psích mužů. )
 
Použité prameny :
G.A. Custer - My LIfe on the Plains
Louis Kraft - Custer and the Cheyenne
Jerome A. Greene  - Washita, The Southern Cheyenne and the US Army   
Stan Hoig - The Battle of the Washita: The Sheridan-Custer Indian Campaign of 1867-69. 
George E. Hyde -  Life of George Bent Written from His Letters 
Gregory F. Michno - Encyclopedia of Indian Wars: Western Battles and Skirmishes 1850-1890 
Horace L. Moore -  The Nineteenth Kansas Cavalry in the Washita Campaign.
Robert M. Utley - Cavalier in Buckskin: George Armstrong Custer and the Western Military Frontier
George Bird Grinnell - The Fighting Cheyennes
John H. Moore - Šajeni