Bitva u Beecherova ostrova 

( The Battle of Beecher Island )

Během léta 1868 bylo na území státu Colorado zabito při nájezdech domorodých válečníků 79 civilistů. Cílem nájezdů byly karavany nových osadníků, farmy již usedlých rodin, železniční stanice, sklady proviantu i vojenské posádky nejen v Coloradu, ale také zejména na území států Nebraska, Utah, Kansas a Texas. Úřadující guvernér Colorada Frank Hall se proto obrátil na velení americké armády, aby proti těmto nájezdným skupinám provedla náležitá opatření. Generál P.H. Sheridan pověřil majora George Alexandra Forsytha z 9. kavalérie, aby vybral mezi civilisty zkušené a odolné hraničáře, kteří budou najati jako stopaři pro akce proti nepřátelským Indiánům. Sheridan se sice poučen nezdary svého předchůdce ve velení, generála Hancocka rozhodl pro změnu strategie v bojích proti Indiánům, ovšem nastálou situaci musel nějakým způsoběm řešit. Jeho původním záměrem bylo využít k akcím proti domorodcům teprve příchodu zimního období, kdy budou Indiáni trvale usazeni ve svých zimních táborech, budou méně bojeschopní a bude možné je obklíčit, zlikvidovat jim koně, spálit týpí i zásoby potravin. Navíc vyhledat takový tábor bude vzhledem ke stopám ve sněhové pokrývce snazší. Přeživší válečnící, ženy a děti budou zajati a nahnáni do rezervací. Problém na který upozornili Sheridana zkušení stopaři spočíval v omezeném pohybu jednotek kavaleristů v hlubokých sněhových závějích. Kolik obětí nejen v řadách vojáků, ale také zajatých indiánů by přinesla sněhová bouře, zřejmě Sheridan asi nedomýšlel. 

G.A. Forsyth byl rodák z Muncy v Pennsylvánii, kde se 7. listopadu 1837 narodil. Před vypuknutím občanské války se přestěhoval do Illinois. V září 1861 se stal nadporučíkem v 8. illinoiské kavalérii a v únoru 1862 byl povýšen na kapitána. Zůčastnil se všech významnějších akcí potomacké armády a rovněž aktivně zasáhl do bojů v tažení údolím Shenandoahv roli pobočníka generála P.H.Sheridana. V roce 1864 přišlo další povýšení na plukovníka a konečně 13. března 1865 dosáhl hodnosti brigádního generála dobrovolnických jednotek. Po skončení občanské války zůstal v pravidelné armádě a byl v hodnosti majora přidělen k deváté kavalérii americké armády. V roce 1885 se oženil s dvaadvacetiletou dcerou svého kolegy z důstojnického sboru Natalií S. Beaumont a o pět let později z armády odešel. Zemřel 12. září 1915.

 Úspěšný veterán občanské války nyní u pevností Fort Hays a Fort Harker vybral pro akci proti Indiánům společně se svým kolegou poručíkem Frederickem Henry Beecherem, veteránem od Gettysburgu z 3. pěšího regimentu zkušené hraničáře. Každý člen této jednotky měl mírně nadstandartní kavaleristickou výzbroj, tvořenou sedmirannou opakovačkou Spencer se 140 náboji, revolverem Colt s 30 náboji a kromě deky, lasa, cínového náčiní, tlumoku na chleba a řeznického nože také zásobu potravin na sedm dnů. Tato padesátičlenná jednotka patrolovala na přelomu srpna a září až na hranice Nebrasky a poté se stočila jihovýchodně směrem do pevnosti Fort Wallace v Kansasu, kam dorazila v noci 5. září 1868. Během tohoto období bezvýsledně pátrala po stopách Indiánů. Teprve 10. září dopoledne obdržel Forsyth informaci o napadení nákladního vlaku na železnici Kansas Pacific zhruba 21 kilometrů od pevnosti poblíž opuštěného městečka Sheridan v Logan County. Major se svými muži vyrazil po stopách nájezdníků, což měla být asi pětadvacetičlená skupina bojovníků. Během pronásledování narazili na širokou stopu velkého množství poníků a pozůstatky opuštěného většího ležení. Stopy je zavedly do Colorada k přítoku řeky Republican a Forsyth se rozhodl pro útok na vesnici i když očekával značnou přesilu Indiánů. Dopoledne 16. září byly stopy stále čerstvější a za soumraku se utábořili na jižním břehu potoka Aricaree naproti ostrůvku tvořeného říčním pískem, který se tvořil v letních měsících, kdy stav vody v potoce poklesl a vytvořil uprostřed koryta ostrůvek. Zhruba 19 kilometrů po proudu byly dvě velké vesnice Lakotů a čejenských Psích vojáků, doplněné několika stany Arapahů. Forsyth plánoval útok hned za svítání a netušil, že Indiáni už o jeho pohybu mají přesné informace. Major však tušil blízkost těžkého střetnutí a po neklidné noci dal hned za svítání rozkaz sedlat koně. To už se na obzoru objevila skupina válečníků a Indiáni Forsytha s útokem předešli. Přesná střelba z opakovaček však útočníky udržela na uzdě a umožnila majorovi se zkušenostmi protřelého vojáka z občanské války rychle posoudit situaci. Vzhledem ke vzrůstajícímu počtu útočníků rozhodl o přesunu na ostrůvek porostlý několika topoly, jenž bude nejlepším obranným postem. Hraničáři se přebrodili, přivázali koně ke stromům a počali kopat v říčním písku okopy. Indiáni s tímto manévrem nepočítali a rozhodli se pro útok z obou stran. To už se obzor zcela rozjasnil a bylo vidět obrovské rojení válečníků všude kolem. Informace o počtu nájezdníků se hodně různí, prameny hovoří o 200 až dokonce snad tisícovce bojovníků, což už považuji za hodně přehnané číslo. Indiáni zaútočili z obou stran, když byli odraženi přesnou salvou spencerovek, zalehávali do trávy a pálili na ostrůvek z úkrytu. Útočníci počítali s tím, že obránci budou hned po první salvě nabíjet, ale sedmiranné spencerovky jim udělaly čáru přes rozpočet a stále další salvy srážely bojovníky ze hřbetů koní, nebo zasahovaly opěšalé Čejeny a Lakoty. Forsyth hned první den utrpěl lehčí zranění hlavy a kulka ve stehně mu zlomila nohu, ale střelu si sám nožem dokázal vyříznout. Daleko hůře dopadl sedmadvacetiletý poručík F.H. Beecher, vlastenec raněný v bitvě u Fredericsburgu a Gettysburgu v bitvách občanské války, jenž byl zabit a s ním také doktor Mooers, George W. Culver a William Wilson. Dalších patnáct vojáků bylo raněno. Právě na počest padlého F.H. Beechera byla celá bitva pojmenována. Indiánská střelba také zabila mnoho koní, zbytek museli stejně postřílet jejich majitelé, aby z jejich těl vytvořili obranný val za který se ukrývali. Oběti byly i v řadách Indiánů. Významný náčelník severních Čejenů a lídr válečnického spolku Psích vojáků známý jako Římský nos ( angl. Roman Nose, čejensky - Wóhko´xénéhe) nebo Orlí nos či Zahnutý nos ( nezaměnit s jiným významným náčelníkem jižních Čejenů , který se jmenoval Henry Roman Nose) podlehl večer svým zraněním z boje, poté co byl sestřelen z koně. Před bitvou měl prodělat očistný proces, neboť při návštěvě tábora Lakotů snědl chléb při jehož přípravě byla použita železná vidlička, což znamenalo narušení jeho medicíny. Z časových důvodů už očistu nestihl a správně se proto neměl bitvy zůčastnit. Přestože o této skutečnosti věděl a předpověděl svůj konec, do bitvy zasáhl a skutečně byl zabit. 

Podobně dopadlo také několik dalších bojovníků. V noci na 18. září bylo Forsythovi jasné, že bez pomoci zvenčí se jeho jednotka z této situace nedostane i když se první den bránila velmi dobře. Bylo nutné vyslat dva muže, kteří by se pokusili proniknout obklíčením a dosáhnout pevnosti Wallace vzdálené 110 kilometrů, odkud vyrazí pomocný oddíl. Velitel zvědů Sharp Grover namítl, že tento úkol bude takřka nesplnitelný. Forsyth ovšem načmáral na vytržený list ze svého deníku vzkaz pro plukovníka Bankheada v pevnosti Wallace a ještě v noci vyrazila dvojice stopařů Simpson Everett Stilwell a Pierre Trudeau. Sebou trochu koňského masa a na nohou pouze punčochy s botama okolo krku našlapovali zpočátku pozadu, aby zmátli pronásledovatele. Pak se plazili asi pět kilometrů a přes den se museli schovávat, třeba v mrtvole zabitého buvola, aby nebyli objeveni. Dva dny po jejich odchodu rozhodl Forsyth zmítán starostmi o osud první vyslané dvojice o vyslání další dvojice stopařů, která se pokusí projít obklíčením. Situace byla den ode dne stále horší. Sám Forsyth těžce zraněný z prvního dne na tom nebyl nejlépe. Hned v prvním dnu ztratili obránci navíc všechny muly se zásobami a byly tak odkázáni pouze na koňské maso a říční vodu. Panující vedro však koňské mrtvoly rychle měnilo v hnijící nechutné hromady masa obletované ze všech stran hejny much. Atmosféru bojiště tak dokresloval vzduch prosycený hnilobným zápachem zkaženého masa, steny zraněných mužů a nářek indiánských žen nad padlými válečníky z okolních kopců. Další dvojice stopařů John J. Donovan a Allison J. Plileyvyrazila opět v noci. Trudeau z první skupiny sice sotva stál na nohou a musel být Stilwellem podpírán, druhá dvojice měla strašlivě oteklé nohy rozpíchané trny kaktusů, ale přesto se oběma zuboženým dvojicím podařilo proniknout obléhateli a přivést pomoc. 

Záchrana směřovala k místu bitvy ze tří stran. Podplukovník Louis H. Carpenter s kompaniemi H a I z 10. jízdního regimentu tzv. Buvolích vojáků tvořil první záchranný proud, druhým byl major Brisbine s dvěma kompaniemi 2. kavalérie a poslední, kdo opustil brány pevnosti Wallace a vydal se na pomoc opět z jiné strany byl kapitán Bankhead se stovkou mužů 5. pěšího regimentu. Jako první dosáhl místa střetu 25. září Carpenter a našel vyčerpané, zraněné, špinavé a nemocné muže živé i mrtvé sdílející společně  vykopané jámy, odkázané pojídat hnijící koňské maso a pít vodu z potoka. Nad celým místem bojiště se vznášel strašlivý zápach a kroužily tisíce much. Indiáni, kterých už na bojišti bylo podstatně méně než v prvních dnech útoku, se po příchodu posil rozutekli a obléhaní mohli bouřlivým jásotem, veselým máváním rukou a slzami štěstí přivítat své zachránce. Stav obránců už byl tak mizerný, že by zřejmě stačil jeden prudší výpad a válečníci Čejenů, Lakotů a několika Arapahů by zřejmě ostrov dobyli. Ovšem Indiány už obléhání také unavilo, navíc měli rovněž dost mrtvých, mnohem později jeden lakotský stařešina jménem Ohnivý hrom, účastník bitvy, hovořil až o stovce mrtvých bojovníků. Carpenter ihned po zajištění celé oblasti nechal postavit větší množství stanů a stateční obránci byli přemístěni z dosahu velkého zápachu více než padesáti mrtvých zvířat do stanů na čerstvém ovzduší. Přímo na místě bitvy zemřelo pět mužů - poručík Beecher, Culver, Farley, Willson a doktor Moers. Později svým zraněním podlehl už v nemocnici ještě Walter Armstrong, čímž počet obětí bitvy vzrostl na konečných šest mužů. Zraněno bylo dalších patnáct obránců. Forsyth a jeho muži se vrátili do Fort Wallace 27. září pod ochranou Carpenterovy 10. kavalerie. George A. Custer označil bitvu po svém příjezdu 30. září do Fort Hays jako největší bitvu s Indiány, samozřejmě ještě netušil co ho čeká....

Čejeni si bitvu pamatují jako "Boj, ve kterém byl zabit Římský nos". Na jaře 1869 se pro ostatky mužů vrátil na místo střetu kapitán Brown, ale našel pouze zbytky těl Culvera a Farleyho. Ostatky Beechera, Willsona a Moerse už v hrobech nebyly. Zřejmě je vykopali Indiáni a odnesli. Culver a Farley byli znovu pohřbeni ve Fort Wallace. V roce 1905byl na místě bitvy postaven památník a slavnostního otevření se zůčastnil i Forsyth, jenž naznačil, že možná nejde o přesné místo bitvy. V roce 1930 poničila památník povodeň, ale byl znovu obnoven. Dvojice vědců Dr. Jeff Broome a Dwight Clark po detailním průzkumu bojiště, srovnání Forsythova náčrtku místa bitvy a map z roku1872 a1873 nicméně přišla s názorem, že skutečné místo bitvy se nachází sedm mil západně od památníku. V roce 1976 bylo místo bitvy zapsáno do Národního registru historických míst v USA ( National Register of Historic Places ). Památník se nachází na křižovatce County Road a říčky Arickaree, asi 10 mil jižně od křižovatky Hiway 385 a County Road, jižně od dnešního sídla Wray ve státě Colorado.

 major U. S armády George Alexander Forsyth

Autor fotografie - Mathew Brady  

Zdroj - Library of Congress Prints and Photographs Division 

( tato fotografie je v USA a ve státech Evropské unie ve veřejné doméně, neboť období autorských práv vztahující se na dobu autorova života a 70 let po jeho smrti již vypršelo. )

 

Použité zdroje :

Donald Dixon - Hero of Beecher Island.The Life and Military Career of George Alexander Forsyth.

Addison Erwin Sheldon - The battle Beecher Island

internetové stránky : 

en.wikipedia.org/wiki/ Battle_of_Beecher_Island