GRATTANŮV MASAKR - 1854

                          Zlatá horečka v Kalifornii začala objevením žlutého kovu při stavbě Sutterovy pily v Colomě 24. ledna 1848 a odstartovala hromadné pronikání bělochů přes území kmenů Velkých planin. Karavany osadníků, zlatokopů a podobných lidí lačných bohatství nebo jen hledajících nový začátek lepšího života putovaly přes prérie po tzv. Oregonské stezce- Oregon trail a do roku 1855 to bylo přes tři sta tisíc osob. Stezka dlouhá 3200 kilometrů spojovala řeku Missouri s údolím v Oregonu na severozápadě USA. Vedla přes Skalisté hory a řeku Columbia až k pobřeží Pacifiku.  Povozy prvních osadníků po ní putovaly vlastně již od začátku devatenáctého století, ale v této době jich nebylo tolik a hlavním hnacím motorem nebylo bohatství, ale spíše touha po novém začátku, někteří před něčím utíkali, třeba černoši před okovy otroctví. Osadníky čekala na stezce velmi tvrdá zkouška a mnohdy boj o holý život. Kromě přírodních překážek museli čelit také rozmarům počasí. Bouře a lijáky rozvodnily řeky, tekuté písky uvěznily vozy. Velmi zrádná byla zejména  planina kolem řeky Snake v Idahu plná hlubokých, těžce přístupných kaňonů.  Skalisté hory se zase tyčily v průměru do výšky dvou a půl kilometrů. Prudké svahy Blue Mountains byly překonatelné mnohdy jen s pomocí lan a systému kladek. Některé úseky cesty bylo nutné překonat na vorech, třeba jeden z posledních úseků cesty na řece Columbia. Rychlý proud a vodní víry zrádné Columbie mnohdy s chatrnými a jednoduchými plavidly udělaly krátký proces. Mnozí cestu trvající v průměru sedm měsíců zaplatili životem, v lepším případě ztrátou části majetku. 

Pevnost Fort Laramie byla zbudována na soutoku řek Laramie a North Platte v teritoriu Wyoming asi v letech 1833 - 34  Williamem Lewisem Sublettem nejprve jako Fort William a sloužila především k obchodu s kožešinami. V roce 1841 pevnost koupila společnost American Fur Company zabývající se výhradně obchodem s kožešinami a přejmenovala ji na Fort John. Po osmi letech se společnost objektu zbavila a novým vlastníkem je armáda Spojených států amerických. Obchodníky střídají vojáci, což Indiáni v okolí přijímají zprvu vcelku pozitivně, neboť se domnívají, že vojáci zamezí masovějšímu přílivu osadníků. Modrokabátníci však mají především za úkol chránit bílé osadníky hledající na americkém Západě nové štěstí. Smlouva z Fort Laramie uzavřená v roce 1851 mezi zástupci indiánských kmenů – Čejenů, Arapahů, Lakotů, Assiniboinů, Mandanů, Vran, Hidatsů, Arikarů a vládou USA vymezila těmto kmenům území, jenž budou obývat a ti měli kromě jiného také umožnit bezproblémový pohyb těchto osob přes své území po Oregonské stezce. Svých lovišť se však podpisem smlouvy Indiáni nevzdávali. V případě jakéhokoliv konfliktu měl situaci řešit vládní zmocněnec určený pro tuto oblast a vojáci neměli žádnou pravomoc případné provinilce zatýkat či jinak omezovat na svobodě. Podle mnohých osob znalých místních poměrů bylo umísťování malých útvarů pěchoty na území Lakotů značně vzdálených od většího vojenského tělesa naprosto nesmyslné. Podobně na věc nahlíželi také někteří armádní důstojníci, kteří prosazovali myšlenku většího oddílu kavalérie umístěného blíže indiánskému území, nejspíše někde u ústí řeky Republican, schopného efektivně udeřit. Malý oddíl pěchoty by byl v případě potřeby proti početným silám Lakotů takřka nepoužitelný. 

V červnu 1853 došlo k prvnímu incidentu, který rozhněval Lakoty, jenž začali otevřeně požadovat odchod vojenské posádky z Fort Laramie. Jak jinak, šlo o velmi banální záležitost. Jeden z Indiánů kmene Minikonžuů požádal vojáka v loďce, aby ho převezl na druhou stranu. Voják prý Indiána poměrně hrubě odbyl, načež Indián na něho vystřelil z pušky. Voják nebyl zraněn a spěchal do pevnosti, aby zburcoval své kolegy. Trestná výprava pronásledovala Minikonžuy asi tři míle a během přestřelky jich pět zabila a dva zranila. Dva Lakoty vzali vojáci do zajetí a vrátili se do pevnosti. Lakotové jako odvetu přepadli menší tábor osadníků a zabili jednoho muže, jeho ženu a dvě jejich děti. Bylo zaděláno na vážný konflikt , který zažehnal vládní zmocněnec Thomas Fitzpatrick ve spolupráci s rozumnými náčelníky.  Byl to zkušený muž, který se jako obchodník a traper pohyboval v oblasti již třicet let a dobře znal mentalitu Indiánů. Mír však vydržel jen čtrnáct měsíců a poté další poměrně malicherný spor způsobil větší něštěstí a odstaroval vleklý soubor menších či větších konfliktů nazývaných souhrně jako VELKÁ SIOUXSKÁ VÁLKA.                                        

K incidentu došlo 19. srpna 1854. Skupině Mormonů cestujících po Oregonské stezce se 17. srpna 1854 zatoulala kráva a zaběhla do spojené vesnice lakotských Bruléů, Oglalů a malé skupiny jejich hostů Minikonžuů. Všichni táboříli společně nedaleko Fort Laramie v souladu se smlouvou z Laramie uzavřenou v roce 1851. Lakotové jako každoročně od uzavření smlouvy čekali na příděly zboží.  Hostující bojovník Minikonžuů jménem Vysoké čelo kravku odlovil a Indiáni zahodovali, což se jim vzhledem k dlouhému čekání na příděly potravin docela hodilo. To by nebylo nic tak strašného a celou situaci měl řešit dle smlouvy z roku 1851 místní indiánský agent, kterým byl John Whitfield. Ten by dorazil během několika dnů a diplomatickým jednáním zřejmě vše bez incidentů vyřešil. V případě podobné situace, kdy se Indián dopustil přestupku vůči bělochovi měl také náčelník nabídnout jako výraz omluvy určitou komoditu, která by spor urovnala. Náčelník Lakotů-Bruléů Statečný medvěd ( Mathó Wayúhi ) chtěl celou situaci také urovnat diplomaticky a nabídl Mormonům jako odškodné koně ze svého osobního šedesátihlavého stáda.Ti však odmítli a požadovali odškodné ve výši 25 dolarů. Poručík Hugh Fleming z malé posádky ve Fort Laramie chtěl vyjít Mormonům vstříc, rozhodl se ignorovat podmínky smlouvy a vyřešit nepříjemnost okamžitým uvězněním viníka. Možná chtěl demonstrovat sílu armády, ale vzhledem k malému počtu přítomných vojáků a obrovskému množství utábořených Lakotů jednoznačně nedomyslel možné následky svého konání. Armáda neměla žádné pravomoce trestat a věznit Indiány, ať se dopustili jakéhokoliv činu. Indiáni měli navíc z bělošského způsobu trestání provinilců, tudíž zatčení, odsouzení a uvěznění panickou hrůzu a vždy raději volili přímý souboj. I když Statečný medvěd nejprve odmítl porušit tradici pohostinnosti a vydání svého hosta z kmene Minikonžuů striktně odmítl, přesto si uvědomoval vážnost situace a snažil se Vysoké čelo ještě přemluvit, aby se vzdal. Ten dle očekávání odmítl. Fleming pověřil zatčením Vysokého čela horlivého podporučíka Johna Lawrence Grattana z 6. pěšího pluku U.S. armády, absolventa West Pointu, kde patřil k těm horším kadetům. Vychloubačný a neomalený čtyřiadvacetiletý  rodák z Vermontu se Indiány nesnažil vůbec poznat a jejich způsoby i válečnickým uměním z hloubi duše pohrdal. Vyzbrojil se dvěma houfnicemi,dostal na povel 29 mužů a francouzsko-indiánského míšence Lucienna Augusta jako tlumočníka. Grattan byl natěšený utkat se s Indiány a poměřit s nimi konečně síly. August, vyhlášený rváč a opilec po celou dobu jízdy vydatně popíjel, aby se zbavil nervozity ze setkání, neboť jeho jazykové schopnosti nebyly nejlepší a lámaná dakotština slibovala problém. Ze sedla svého koně si pak tak jako již mnohokrát předtím, trénoval dakotštinu pokřikováním urážek na všechny Indiány v dohledu. Sliboval jim, že je vojáci pobijí, vyříznou jim srdce a sní je. Zvolit ho tlumočníkem byl ze strany armády zřejmě ten nejhorší nápad. Grattan ho sice napomínal i když mu nerozuměl, ale jeho agresivní chování Lakoty dle předpokladu vyděsilo a provokovalo k boji. Po cestě narazil podporučík ještě na místního obchodníka Jamese Bordeaua, se kterým jako znalcem poměrů celou situaci konzultoval. Poté co dorazili do vesnice sdělil už notně opilý tlumočník posměšně Lakotům , že jsou ženy a oni nepřijeli vyjednávat, ale všechny je pobít. Tato slova samozřejmě opět situaci výrazně zhoršila a Lakotové se začali připravovat k boji a zaujímat vhodné pozice kolem vojáků. Grattan ještě požádal Statečného medvěda o vydání pachatele, ale ten znovu odmítl a opět nabídl koně. Vše dospělo do patové situace, kterou rozřešil jeden z vojáků, když nevydržel napětí a v houstnoucí atmosféře dohadů vystřelil. Indiáni se vrhli na Grattanovy muže a vojáci ještě stihli vypálit z děla, než jich v první fázi boje jedenáct padlo včetně podporučíka a tlumočníka. Navíc houfnice měly své hlavně příliš vysoko a kartáčová střelba tak pouze zkosila vršky stanových tyčí, aniž by Indiánům výrazněji uškodila. Obchodník zavčas utekl a vrátil se do obchodní stanice, kde zburcoval posádku k obraně. Ostatní vojáci mezitím ustoupili mezi nedaleké skály, ale náčelník Rudý oblak je se svými bojovníky všechny pobil. Jeden těžce zraněný voják přece jen vyklouzl, ale zanedlouho svým zraněním stejně ve Fort Laramie podlehl. Těžce raněn byl i Vítězící medvěd, jenž zemřel o devět dní později u řeky Niobrary. Rozzuření Lakotové pak napadli Fort Laramie, ale posléze se spokojili s vyrabováním obchodní stanice, přičemž jejich přítel James Bordeau byl ušetřen. Tisk hovořil o celé situaci jako o Grattanově masakru, přičemž příliš nekomentoval jak k němu vlastně došlo a kdo porušil ujednání smlouvy z Laramie. Kostky byly vrženy a příslušné orgány americké legislativy začaly připravovat odvetu. Prezident Franklin Pierce hřímal, že pomstí Grattana a jeho muže a pěstí hrozil také ministr války Jefferson Davis, budoucí prezident Konfederace. Do čela trestné výpravy byl povolán plukovník William S. Harney, který ve Fort Kearny shromáždil šest stovek mužů z  2. kavalérie. 4. dělostřeleckého a 6. a 10. pěšího pluku. V srpnu 1855 vyrazil a 1. září dohnal Bruléy náčelníka Malého hroma u řeky Platte na místě zvaném Blue Waters. Harney i když lačný boje se ještě pokoušel přimět Indiány diplomatickou cestou k vydání Vysokého čela, ale Ti jeho požadavky odmítli. V následné bitvě využívali Indiáni přírodní úkryty v jeskyních podél Platte , kde našlo útočiště zejména mnoho žen a dětí,ale devastující střelba vojenských pušek mnoho z nich zabila. Bojovníci hledající únikovou cestu z obklíčení byli pronásledováni kavaleristy kapitána Henryho Hetha, jenž byl v několikahodinovém boji zabit. První bojový křest zaskočil masakrem žen a dětí Kemble Warrena, stavebního inženýra a pozdějšího významného generála v občanské válce. Harney, zvaný teď Lakoty jako „řezník od Blue Water“ vzal sedmdesát zajatců a patroloval ještě územím Lakotů, ale na žádné Indiány už nenarazil. Základy k dalším střetům byly položeny.