Lakotové - Siouxové

Náčelníci Lakotů

 

 Téměř se mi zastaví srdce, když slyším pro našince tajemné slůvko - Indián. Romantické duši okamžitě vytane na mysli silueta hrdého, nezkrotného muže na koňském hřbetu s ostrými rysy ve snědé tváři a vlajícími orlími pery v lehounkých poryvech prérijního větříku. Jak nádherné jsou útěky do snů v mnohdy neradostné realitě všedních dnů současnosti. Nemohu nevzpomenout na první knihu, kterou jsem otevřel ještě jako chlapec. Hltal jsem každý řádek poutavého díla Dee Browna "Mé srdce pohřběte u Wounded Knee". Postupně se mi nesmazatelně zarývala do paměti  jména náčelníků i prostých bojovníků v boji amerických Indiánů za svobodu. Teprve mnohem později jsem otevřel také jiné knihy, které vykreslily obraz Indiánů v daleko syrovější a poněkud méně romantické poloze. Slůvko Indián trochu ztratilo svůj romantický lesk, ale stále je tady ta magická síla, která mne nutí zastavit se, ohlédnout zpátky do minulosti a už vnímám ve svých nozdrách vůni dýmu, jež se line z tábora Siouxů, Apačů, Irokézů, Komančů, Navahů a desítek dalších kmenů rozvětvené indiánské rodiny.  Jen tak si stojím uprostřed rušné ulice města a v náhlých nečekaných poryvech větru slyším vzdálené, sotva znatelné bubnování a potom také hlasy. Jsou to hlasy zoufale křičící do světa plného těžkých kovů a lhostejnosti svou touhu po životě. Svou touhu po svobodě, jenž bezohledná civilizační mašinérie plná smrti zašlapává do země. Právě Siouxové jsou stejně jako Apači symbolem nejtvrdšího odporu, jejich válečný pokřik naháněl hrůzu nejen "bledým tvářím", ale také nejbližším indiánským sousedům. Je jim vyčítána krutost, mnohé vesnice okolních kmenů skončily pod kopyty siouxských koní, doutnající usedlosti bílých osadníků hořely v pohraničí, jednotky modrokabátníků byly rozsekány doslova na kusy. Podobně ovšem zmizely z povrchu zemského i mnohé vesnice Siouxů po nájezdech zejména mocných Odžibvejů, ale také Šošonů, Vran, Arikarů, Pónyů, či později jednotek US Army. Každá mince má dvě strany, sto jedinců má sto názorů a nemůžeme tudíž pokusně odkrývat jistá fakta jen z jednoho úhlu pohledu a nepokrytě stranit jedněm na úkor druhých, přičemž náš výsledek může zcela svobodně odsoudit jako nepravděpodobný nebo nepravdivý dalších 99 lidí. Každá z jednotlivých stran konfliktu měla pro své počínání jisté důvody, které někdo přijme jako opodstatněné a pro jiné budou barbarstvím a hanebným činem. Další skupina posuzovatelů historických událostí přijme názory obou stran a tzv. se názorově nevyhraní, čímž zaujme postoj „mrtvého brouka“. Kde jsou vlastně ony hranice pravdy, lží, smyšlenek a polopravd, kam až můžeme zajít, co si lze vzhledem k historii dovolit a co je již neetické, nesprávné, lživé, hanlivé, urážející či snad do nebe volající ?  Historie skýtá jejím objevovatelům neskutečný prostor k prezentaci vlastního výkladu založeného ovšem na určitých doložených faktech, někdy náznacích skutečnosti, často také vítězí smyšlenky, hojně se ztotožňujeme s jinými autory, kteří nám padli do oka. Té přímky doložených faktů ať již zapsaných či předávaných po generace pouze ústním podáním se však většina autorů drží a není možné ji opustit a tvrdit, že kupříkladu k bitvě u Little Big Hornu došlo v roce 1890.

V přírodě vždy vítězí silnější a Siouxové byli mocní, což je předurčovalo k vítězství, ale nebyli ušetřeni ani drtivých proher. Museli bránit loviště svých předků a čelit stále rostoucímu přílivu bílé rasy, která drasticky zmenšovala území pro svobodný život prérijních kmenů až nakonec zcela zanikl v ohraničeném rezervačním prostoru. Mohl bych pět oslavné chóry na adresu Šošonů a Vran, také tyto kmeny měly ve svých řadách udatné a statečné muže. Nelze jim vyčítat ani mnohé případy spojenectví s američany v boji proti odvěkému nepříteli - Siouxům.  Možnost porazit silného odvěkého rivala v boji o loviště a skalpy samozřejmě nasměrovala Pónye, Vrány, Šošony, Arikary a další kmeny do jednotek v modrých kabátech americké armády. Snad podlehli svodům doživotních rent a ponechání kmenových území, jak tomu bylo právě v případě Šošonů náčelníka Washakieho. Postoj těchto hrdých a statečných kmenů, jenž po léta sváděly se svým sousedem tvrdé boje je ovšem naprosto logický, neboť silný rival byl ve vzájemném soupeření jen těžko porazitelný a Siouxové byli rozpínavým živlem, který mohl utrpět výraznější ztráty jen od spojených indiánsko - amerických sil. Nejsou však pro mě tím ryzím nepoddajným nekujným netvárným tělesem jako hrdí Siouxové. Ovšem nelze nevzpomenout bourání odvěkých tabu v postoji kmenů kdysi nepřátelských, neboť v roce 1866 se například Rudý oblak marně snažil pozvat ke společnému postupu proti pevnosti Fort Phil Kearny odvěké nepřátele, Indiány z kmene Vran. V posledním zoufalém záchvěvu se o něco podobného pokusil mnohem později z území dočasného kanadského exilu i Sedící býk, ale odpovědí Vran byly pouze ukradené koně a Býkův oprávněný hněv. To však byly  spíše výjimečné situace a Vraní Indiáni byli odvěkými nepřáteli snad všech sousedních kmenů, přičemž proti bělochům tito nadmíru stateční lidé nikdy nepozvedli zbraň. Samozřejmě i z řad Siouxů pochází řada kontroverzních postav, ale to jsou jednotlivci, jenž neodrážejí celkový postoj národa.

ZPĚT KE KOŘENŮM

Pokud se vrátíme trochu více do historie, museli Siouxové pod tlakem silnějších Odžibvejů, (též Odžibvů, Čipevajů, Čipevů, Čipevájců), svých úhlavních nepřátel, opustit v průběhu 17 a 18 století západní okraj Velkých jezer a postupně se dostávali na území o kterých se již později hovoří jen jako o lovištích tohoto legendárního národa. Neustále hovoříme o Siouxech, ovšem toto označení, byť hojně užívané, je v podstatě nesprávné a dokonce pro některé původní obyvatele  urážlivé, neboť je zkomoleninou původně právě odžibvejského slova Nadowe-is-iw-ug, (psáno též Nadowessiwag,což znamená Malí hadíci, zmije, nepřátelé) francouzská zkomolenina Nadouessioux, psáno také Nadowesioux nebo Naduesiu byla zkrácena podle koncových hlásek na jednodušší Sioux ( čte se různě, nejčastěji siux, siu,sú apod.)   Také bychom pochopitelně protestovali, kdyby se pro příslušníky českého národa vžilo nelichotivé či přímo hanlivé označení navíc v běžném styku normálně užívané. Přesto se dnes slůvko Sioux objevuje i v běžné komunikaci samotných Indiánů. Pokud chceme používat přesné a správné označení musíme z jednoho nesprávného slova znějícího Sioux udělat tři slova -

DAKOTOVÉ, NAKOTOVÉ a LAKOTOVÉ.

VÝCHODNÍ  DAKOTOVÉ -  (Dakhóta) známí též jako Santíové (Isáŋyathi = Žijící na nožích ). Lovci a sběrači patřící k velké skupině Siouxů, jsou zváni též Súové, řídčeji Siové, obývající lesnaté oblasti dnešního státu Minnesota. Jsou to:  

Mdewakantonové, (Mdewakanton neboli Mdewákȟaŋtȟuŋwaŋ = Vesnice u tajemného jezera)

Sissetonové, (Sisseton neboli Sisítȟuŋwaŋ = Vesnice, kde se jedí ryby)

Wahpekutové, (Wahpekute neboli Waȟpékhute = Střelci v listí)

 Wahpetonové,(Wahpeton neboli Waȟpétȟuŋwaŋ = Vesnice v listí)

 Všichni zvaní jako Santíové, Santee, vl. název Dakota.(Isáŋyathi = Žijící na nožích )

ZÁPADNÍ DAKOTOVÉ - Obývali východní pláně dnešní Jižní Dakoty. Jsou to prérijní sběrači a lovci. Nesprávně označováni jako Nakotové. 

 Yanktonové (Yankton neboli Iháŋktȟuŋwaŋ = Vesnice na konci)

 Yanktonajové (Yanktonai neboli Iháŋktȟuŋwaŋna = Malá vesnice na konci)

 

Jazykově všichni Dakotové náleží k siuské jazykové rodině a nesprávně, ale velmi hojně jsou jako Dakotové označováni všichni Siouxové.

 

NAKOTOVÉ - ( Nakóta nebo Nakhóda – původní lidé) 

Assiniboinové 

Stoney - Kamenní Indiáni ( Ijeska )

TETON - LAKOTOVÉ - (Lakȟóta)Dříve tvořili jeden kmen zvaný Teton (Thitȟuŋwaŋ, thíŋta-tȟuŋwáŋ = Rozhlížející se po prérii), který  migroval na západ a rozdělil se na celkem sedm podkmenů.

Samozřejmě se všichni nemohli sejít na jednom místě a nemůžeme tudíž chápat tuto alianci kmenů jako organizaci nebo společenství dle dnešních měřítek, přesto se právě v krizové situaci a tou bylo ultimátum americké vlády z roku 1875 o odchodu kmenů na určité místo a de facto pozbytí svého území dokázalo sejít u Little Big Hornu neobvyklé množství Indiánů širokého spektra kmenů, kteří poté 25. června 1876 v obrovské přesile zdolali Custera. Ovšem tak početný a velký tábor byl spíše výjimkou a jen shoda okolností poplatných zrovna tomuto určitému časovému výřezu spojila Indiány do jednoho velkého tábořiště. Samozřejmě kmeny se při příležitosti velkých lovů, významných tanců nebo válečných výprav vzájemně setkávaly a tvořily tak poněkud větší tělesa než obvykle. V některých případech se mohly týpí ve tvaru jakéhosi hada podél vodních toků táhnout i do vzdálenosti dvaceti až pětadvaceti kilometrů, což je v podmínkách naší malé vlasti poněkud těžko představitelné.Všechna podobná spojenectví byla vždy dočasná a po skončení společných akcí se její účastníci rozcházeli do svých lovišť a opět tak tvořili izolované ostrůvky v moři indiánských kmenů. Proč právě jarní měsíce památného roku 1876 umožnily vznik tak rozsáhlého tábora ? Sedící býk se Šíleným koněm totiž ještě stále nabízeli jinou alternativu než poklidný život v rezervačních správách, který přijali Rudý oblak se Skvrnitým ohonem. Vidina svobodného života prérijních lovců byla natolik lákavou, že mnozí zejména mladší jedinci nedokázali této vábničce odolat a potají mizeli za hranicemi vymezených území. Většina jistě netušila a vůbec si nepřipouštěla možnost, že je to poslední záchvěv volnosti, neboť soumrak indiánských kmenů Velkých planin se neodvratně blížil. V roce 1876 už na jih od Transkontinentální železnice nebylo možné potkat bizoní stádo. Jejich poslední zbytky čelící od roku 1872  již systematickému vybíjení podle zběsilého plánu amerických vojenských sil zmizely z jižních prérií o tři roky později. Philip Sheridan dobře věděl, že vyhladovělý protivník nebude čelit jeho modrým kabátům takovou silou a intenzitou. Notně poznamenaná však byla populace pánů prérie  již v šedesátých letech, kdy se na stavu zvěře významně podepsalo zásobování  dělníků podílejících se na stavbě železnice. Tlupy svobodných Indiánů toulajících se krajem mnohem obtížněji nacházely potravu a musely tak nakonec zvolit jistotu rezervační stravy, byť mnohdy nevalné kvality. Přes tyto potíže odbojné skupinky často vyrážely mimo rezervaci a zkoušely něco ulovit, pokud se nerozhodly třeba znepříjemnit život bílým osadníkům na roztroušených farmách. Na jaře 1876 však úbytek bizonů nebyl pro stále se ještě toulající Indiány u táborových ohňů tématem naprosto zásadním, protože na obzoru byla hrozba pro nezdolné typy lakotských vůdců zcela nepředstavitelná. Byla to hrozba fyzické likvidace ze strany amerických vojenských sil chystajících se k rozhodnému úderu proti stále svobodným Indiánům, nevhodným vzorům pro poklidné rezervační domorodce. Právě rezervační Indiáni v jarních měsících notně posilovali stále se zvětšující tábor u říčky Little Big Horn v jihovýchodním cípu státu  Montana až se počet jejích obyvatel vyšplhal k deseti tisícům jedinců. 

 Opusťme teď ovšem velký tábor Lakotů a jejich spojenců a znovu, tentokrát trochu podrobněji se vraťme do historie, neboť jak jsme již výše zmínili, území kolem Little Big Hornu nebylo pravlastí Siouxů odjakživa. Všichni dříve obývali západní břehy Velkých jezer. Lovili, rybařili, sbírali vodní rýži a pěstovali kukuřici, přičemž pěstované plodiny však byly pouze doplňkem hlavní masité stravy skládající se zejména z bizoního, losího, jeleního a antilopího masa s menším podílem drobných savců a ptáků. Nepřátelští Odžibvejové je však zatlačovali na severní prérie, kam přišli asi koncem 17. stol. právě Tetonové, představující více než polovinu všech Siouxů. Počátkem 18. stol. se stali Lakotové, jak se správně západní kmeny nazývají, převládajícími obyvateli zdejších prérií a plání.Běloši začali přicházet na tyto území až v polovině 19. stol. v souvislosti s objevem zlata v horách Black Hills.Většina dnešních Siouxů jsou míšenci. Žijí bělošským způsobem života, mluví anglicky a část jich obývá rezervace v Severní a Jižní Dakotě, Nebrasce a Montaně.

Mezi Siouxe však nepatří jen tři zmíněné skupiny, ale také příslušníci dalších 67 skupin kulturně rozdílných tradic a příbuzných jazyků patřících do stejné jazykové rodiny siuské (tato lingvistická skupina též označována jako Súové nebo Siové, ale nejčastěji právě Siouxové ).

Mnohé kmeny stejné jazykové rodiny velmi často válčily mezi sebou a dokonce mohly svádět půtky o území také jednotlivé skupiny jednoho příbuzného kmene. Například jednotlivé tlupy Oglalů bojovaly mezi sebou a v jiných případech agresivní Lakotové přepadali umírněnější Ponky, kteří se kromě lovu zabývali také zemědělstvím ( umožňovala to úrodná delta Mississippi ) a vzhledem ke svým poněkud bohatším zásobám potravin proto museli soupeřit s loupeživými nájezdy prérijních lovců bizonů. Podobných případů bychom mohli jmenovat stovky. Obrovská vzájemná nevraživost indiánských kmenů byla vhodným a vítaným nástrojem v rukou bělochů, kteří se naučili využívat vzájemného nepřátelství k vlastním dobyvačným cílům. Všechny tyto aspekty způsobily, že velká rodina postupně začala ztrácet své členy, kteří buď zahynuli rukou Indiánů i bělochů, spojili se s jiným příbuzným kmenem, čímž jejich svébytnost v podstatě zanikla, nebo je zcela pohltila mnohokulturní, majoritní americká společnost, která dokončila dílo zkázy. Obecně se uvádí, že kromě vlastních Lakotů tak přežily pouze další čtyři větší kmeny – Vrány, Hidatsové, Mandani a Winebagové, což není tak úplně přesné, neboť stopy dalších kmenů byť zastoupené pouze několika málo jedinci se dají vypátrat. Nyní se okrajově pokusíme zmapovat jednotlivé kmeny, abychom získali přece jen jakýsi širší rozhled.

Populace tohoto populárního národa začala v šedesátých letech 20. století během jakéhosi indiánského obrození opět narůstat a v roce 2004 žije v několika rezervacích Kanady a USA 154 tisíc Siouxů. Pokud však vnímáme indiánské rezervace jako ostrůvky původních obyvatel v moři bílé záplavy není jejich definice tak jednoduchá a na toto téma se nabaluje celá řada vleklých problémů. Tvrdým oříškem k rozlousknutí je na prvním místě v celé škále dalších problémů vlastnictví půdy. Tzv. Dawesův zákon z roku 1887 umožnil snadnější rozdělení kmenového území jednotlivým indiánům a rozdrobené jednotlivé pozemky se vlivem odprodejů či pronájmů dostávaly stále častěji do rukou bělochů nebo osob s neindiánským původem. V rezervacích současnosti tak žije jen jedna osmina indiánské populace a zbytek se rozptyluje do větších aglomerací s vyšší možností uplatnění na trhu práce. Indiáni z měst tak vydatně podporují své méně majetné bratry v rezervacích v rámci přirozeného prvku indiánské povahy, která se dědí z dob samostatně tábořících kmenů a vyžadující po každém jednotlivci pomáhat slabším a méně úspěšným. Prvek povahy pro bílou populaci neznámý i když také nemůžeme hovořit v globálním hledisku. Téměř polovinu obyvatel dnešních rezervací, přesně 43 procent, tak tvoří ne-indiáni. S rostoucí vzdělaností a uvědomováním vlastní identity se Indiáni stále častěji domáhají svých nezadatelných práv a požadují navrácení území , které jim „dokud bude tráva růst a nebe bude modré“ zajišťovala smlouva z roku 1868. Do indiánského obrození posledních desetiletí nezasahují jen prvky postupně se zvyšující vzdělanosti a hlasité volání minulosti nacházející odezvu v otevřených srdcích, ale také ekonomické aspekty indiánského podnikání umožňující odkupování pozemků a tím návrat kdysi ztracené indiánské půdy do rukou pravých vlastníků.Proces zdlouhavý a namáhavý, leč postupem času přinášející ovoce. V blízkosti rekreačních a ekonomických center, či jen motelů, hotelů, barů a restaurací vznikají kasina a herny, která jsou v rukou indiánských podnikatelů a tento sice ne úplně nejideálnější lék na problémy domorodé populace přináší nemalé zisky, konkrétně se jedná o 15 miliard dolarů ročně, které v globálním hledisku zajišťují zvýšení ekonomického vlivu jednotlivých kmenů a mohou financovat jiné užitečné projekty jako je výstavba škol a zdravotnických zařízení.Kasina tak trochu hrají na indiánskou strunu, neboť sázení bylo v mnohých kmenech velmi oblíbeno již v v dávné minulosti a samozřejmě probíhalo za daleko primitivnějších podmínek poplatných době, ale přesto na tento rys indiánské povahy současnost v jistém slova smyslu navazuje samozřejmě v moderních podmínkách. Indiáni však velmi ochotně přijali mnoho bělošských negativ v čele s hojným užíváním alkoholu, ve kterém utápějí svůj žal nad ztrátou svého způsobu života. Právě alkohol již v minulosti způsobil u mnoha loveckých skupin totální absenci pudu sebezáchovy v podobě loveckých výprav za zvěří a způsobil tak vyhladovění a smrt desítek jedinců. Mnoho rezervací současnosti však trpí nedostatkem naprosto zásadních věcí a je velmi smutné, že ekonomický gigant jako jsou USA nedokáže pro své vlastní občany zajistit ani základní potřeby lidského života jako je například vodovodní síť. V rezervaci Lakotů v Pine Ridge v Jižní Dakotě tak ještě v roce 2004 mnoho Indiánů muselo s kbelíky a bandaskami chodit pro vodu a podobná situace panuje v zajišťování základních lidských potřeb také na jiných místech.