Expedice do Black Hills 1875
Výsledky Custerovy expedice v létě 1874 ( podrobnosti o této výpravě v sekci Sedmá kavalérie ) nepřinesly detailní informace o množství drahých kovů na tomto území a vláda chtěla mít o množství zlata a dalších nerostů vhodných k těžbě podrobnější informace. Úředníci ve Washingtonu proto zaměřili svou pozornost na nový podrobný průzkum oblasti Černých hor. 26. března 1875 jmenoval komisař pro indiánské záležitosti Edward P. Smith vedoucím geologického průzkumu pro tuto novou expedici kapacitu v oboru Waltera P. Jenneyho z Columbia School of Mines v New Yorku, kterému měl sekundovat třicetiletý geolog Henry Newton. Z dalších významnějších účastníků to byla slavná hraničářka Martha Jane Canary známá jako Calamity Jane, stopař California Joe, vystudovaný lékař, topografický inženýr a důstojník Valentine T. McGillycuddy, oficiálním fotografem výpravy byl pak Albert E. Guerin ze St. Louis. I když oblast průzkumu ležící v teritoriu Dakota byla v kompetenci vojenského okruhu Dakota, byl vojenský doprovod a logistická podpora svěřena do rukou generála Crooka z vojenského okruhu Platte, což rozzuřilo Custera. Jeho vysoké osobní ambice a rozhodné výroky o velkém množství zlata mu trochu uškodily a Sheridan zvolil raději méně horlivého a více nestranného Crooka. Ten rychle rozhodl o svém polním veliteli, kterým byl jmenován podplukovník Richard I. Dodge z kasáren v Omaze. Tento ostřílený voják absolvoval West Point v roce 1858 a vzhledem k velitelským schopnostem byl velmi dobrou volbou. Nikdo přesně nevěděl s jakou reakcí původních obyvatel se výprava bude muset potýkat tentokrát a bylo proto rozhodnuto po vojenské stránce nic nezanedbat. Ve Fort Laramie se postupně soustřeďovala vojenská i palebná síla. Celkem šest kompanií z Druhé a Třetí kavalérie, což čítalo 363 mužů, dvě kompanie z Devátého pěšího, baterie dvanácti houfnic a Gatlingových kulometů s obsluhou pěšáků, sedmdesát pět povozů, čtyři stovky mul s civilními vozky. Stádo 134 kusů hovězího dobytka s třemi honáky a řezníkem. Na začátku května dorazil do Laramie ještě poručík Foster s pětačtyřiceti muži. Poručík Bourke měl za úkol zmapovat trasu, aby měla výprava dostatek vody a dřeva, vhodné lokality pro tábory, prostupnost stezek apod.
Ve výpravě nemohl chybět ani zástupce tisku, který získával ve Spojených státech stále silnější pozici. Lidé hltali stránky novin a oblast Západu je silně přitahovala. Novináři mnohdy přeháněli, aby přinesli co nejzajímavější informace, což je trend, který jistě známe i ze současnosti. Noviny mnohdy dávaly široký prostor vyprávěním zkušených westmanů nebo celebritám, aby přinesli svůj pohled na věc. S Jenneyho výpravou měl odjet zástupce newyorských novin Herald, třiadvacetiletý Reuben B. Davenport, jenž měl tiskovinu patřičně zastupovat i svým zjevem a chováním.
24. května 1875 vyrazila kolona z Fort Laramie a směřovala k Black Hills. Foster kromě svých důstojnických povinností sledoval okolní krajinu, kreslil mapy a skici denních pochodů..Ve svých zápiscích z 25. května zmiňuje alkalickou vodu a větší množství kaktusů opuncií. Poměrně brzy už okolo šesté hodiny večerní pak výprava rozbila svůj tábor a chystala se k noclehu. Do role průvodce výpravy najal Dodge zkušeného znalce trasy do Černých hor Joea Merivala z pevnosti Laramie, ale postupně vlivem chyb, jež znamenaly okliky a hodiny ztrát Merival důvěru ztratil a zůstal pouze v roli tlumočníka. Výprava stoupala 27. května k Rawhide Peak a podplukovník Dodge si poznamenal, že den byl velmi chladný, což se v noci a druhý den ráno ještě zhoršilo. Budíček ve čtyři ráno zastihl vojáky i civilisty navlečené v kabátech a zabalené do dek s omrzlými nosy. Přes den se objevilo sluníčko a oteplilo se, což rozehřálo zmrzlé poutníky, kterým se naskytl ze západního okraje Pine Ridge první pohled na Black Hills. Následný sestup do údolí označil Dodge ve svém deníku jako zatím nejnáročnější úsek cesty, vyžadující maximální soustředění. Další den vystřídala mráz předchozích hodin vytrvalá bouřka doprovázená silným větrem. Postup se vlivem těchto okolností zpomalil. 3. června se výprava na východním břehu Beaver Creeku pustila do stavby dřevěného srubu a za deset dní byla stavba pojmenovaná na počest šéfa výpravy Camp Jenney hotova. Objekt obehnaný palisádou sloužil v létě 1875 jako zásobovací stanice pro všechny tábory v Black Hills. Zlatokopů bylo v té době v horách kolem tisícovky a Jenney při podrobném mapování během letních měsíců zjistil, že čtyřicet mil severně od Harney Peaku ve zhruba dvacetimílovém pásu, se dá vytěžit zlato za tři až pět dolarů na hlavu denně. Na jiných místech byly úseky potoků, kde byl zisk i mnohem vyšší. Dva muži za deset hodin práce byli kupříkladu schopni vyrýžovat na Spring Creeku unci zlata, která by se dala v jeho kvalitě prodat za 19 dolarů a 40 centů. Expedice míjela mnohé tábory zlatokopů, jenž ochotně ukazovali své výdobytky. Zlato navíc bylo hrubší a snadno se oddělovalo od písku a štěrku. Podmínky pro rýžování byly výborné. Jenney-Newtonova expedice tak po pěti měsících strávených důkladných mapováním Černých hor v podstatě musela potvrdit výsledky Custerovy výpravy z minulého roku. Zlato v Černých horách opravdu je a jeho těžba se vyplatí. Vláda ovšem už v červnu 1875, kdy Jenney teprve s průzkumem hor začínal, diskutovala o konkrétní formě vyjednávání s Lakoty o koupi či pronájmu hor. Od úmyslu získat Black Hills ji neodradilo ani jednoznačné odmítnutí lakotských náčelníků Rudého Oblaka a Skvrnitého ohona při jejich další návštěvě Washingtonu v květnu 1875.
Použité prameny :
Noviny WORCESTER EVENING GAZETTE, 18. října 1875 , Massachusetts.
James Donovan - A Terrible Glory ( USA, 2008 )
