Jednání o Black Hills - 1875

                          
Náčelník Lakotů - Brulé                              Náčelník Lakotů - Oglalů
Skvrnitý ohon ( angl. Spotted Tail             Rudý oblak ( angl. Red Cloud 
lak. Sinté Glešká )                                       lak. Mahpíya Lúta )                                                                                                                                       
Návštěva lakotských náčelníků Rudého oblaka  a Skvrnitého ohona v květnu 1875 ve Washingtonu vypadala od svého počátku velmi podivně. Rudý oblak byl přesvědčen, že jede vyjednávat pouze o výměně svého rezervačního správce, se kterým měl spory, ale po příjezdu byl překvapen přítomností dalších lakotských vůdců. Bylo jasné, že nejde o nic malicherného, ale o velkou věc. Lakoty rozdělovala osoba jejich správce a samotní Oglalové byli rozděleni v této otázce na dva tábory. Rudý oblak správce J.J. Sevilla nesnášel, ale jiní vůdcové s ním byli spokojeni a požadovali, aby zůstal. Po jednání s prezidentem Grantem a tajemníkem ministra vnitra C. Delanem už měli Indiáni jasno. Velký bílý otec jim naznačil, že by se měli v klidu Černých hor vzdát, neboť není možné zabránit bílé lavině, aby je minula. Pokud nebudou otálet, dostanou za ně i nějakou finanční kompenzaci. V případě odmítnutí se zřejmě vloží do celého sporu armáda, jenž zabere celé hory násilím a Indiáni nedostanou nic. Úřad pro indiánské záležitosti pod vedením Edwarda Smitha pak lakotské náčelníky zkoušel přemlouvat a vysvětlovat celou situaci, nakonec došlo i na hrozby. Náčelníci argumentovali tím, že nemohou tak závažnou záležitost rozhodnout sami a musí vše projednat i se svým lidem. Rudý oblak byl až příliš upoután na původní cíl své návštěvy, hovořil o dodávkách nekvalitních potravin a okrádání svého lidu, ale vzorky špatných obilovin, které předtím ukazoval ve své rezervaci profesoru Marshovi, jenž ho přijel do Washingtonu také podpořit, tentokrát odmítl ukázat. Neměl tak pro svá tvrzení žádné důkazy, naštval Marshe a zástupci Úřadu pro indiánské záležitosti správce ponechali ve funkci. Rudý oblak pobouřil i zástupce církve, když využil služeb jistého pochybného hoteliéra, jenž díky dobrým kontaktům přesně věděl, kdy dorazí do města jakákoliv indiánská delegace ze Západu. Indiány pak ubytovával ve svém hotelu a vodil po restauracích a zařízeních nevalné pověsti, přičemž po Úřadu pro indiánské záležitosti pak vymáhal částky za pobyt a služby. Indiáni ve svém počínání neviděli nic špatného a nechápali hněv církevních institucí, které chtěly stejně jako při návštěvě před pěti lety ukazovat Indiány jako cvičená zvířátka a vodit náčelníka po městě v naškrobeném obleku s hedvábným cylindrem na hlavě. Církevní hodnostáře a nejrůznější spolky idealistů rovněž pobouřilo, že Indiáni neudělali směrem k civilizaci žádný pokrok a zatvrzele lpí na svém způsobu života i když jsou již několik let v rezervaci. Po nátlaku a výhružkách Američanů opouštěl Rudý oblak Washington s jasnou vizí do budoucna. Bělochům už ustupovat nebude a Lakotové se musí držet starého způsobu života jak jen to bude možné.
Šéf vládní komise pro vyjednávání s Lakoty senátor William Boyd Allison
 
 Po návratu domů se Lakotové v rezervacích pustili do vzrušených debat o možném prodeji či pronájmu svého posvátného území a také nebyli úplně jednotní. Někteří příslušníci zejména starší generace chtěli mít od bělochů klid a byli ochotní území odprodat. Mladí válečníci byli naopak rozhodně proti a hodlali za své hory bojovat. V rezervacích se zatím pokoušeli členové vyšetřovací komise odhalit podvody správců či smluvních dodavatelů a lidí na ně napojených. I když měly takřka všechny rezervační správy své úřední záznamy ve špatném stavu, nezjistila komise žádné přímé důkazy o zpronevěře vládního majetku. Dodavatelé se přitom snažili co nejvíce vydělávat a proto jsou známé případy, kdy sice dodávali plné pytle mouky do správy Rudého oblaka, ale nechali si ušít speciální menší pytle a ušetřili dvanáct liber mouky na každém. Rovněž majitelé stád hovězího dobytka prý „netušili“, kolik váží jeden jimi dodaný kus, přitom odhadnout váhu zvířete byl základ jejich prosperity. Dopravci zase netušili kolik najedou při rozvozu do správ mil a spoléhali se na odhad vozků vezoucích náklad. Ti si zase nemohli vzpomenout co, kdy a kde vlastně vezli a tak si vymýšleli neuvěřitelné historky o vzdálenostech ,druhu a váze nákladu se kterým ve vozových kolonách směřovali do rezervačních správ. Platby přitom byly vypláceny za váhu a ujetou vzdálenost.Také správce J.J.Saville ve správě Rudého oblaka měl velmi nedbale vedené účetnictví, jež umožňovalo obrovské podvody a proto bylo navrženo komisí jeho odvolání.Rudý oblak konečně dosáhl svého. Vláda nakonec přišla s tvrzením, že nikdy neslíbila Indiánům jídlo nejvyšší kvality a dodávané potraviny jsou ve slušné kvalitě i dostačujícím množství. Ani Lakotové svými mnohdy trochu naivními stížnostmi členy vyšetřovací komise zrovna nepřesvědčili o oprávněnosti svých výtek. Navíc Lakotové už podle smlouvy z Laramie uzavřené v roce 1868 nárok na potraviny i ošacení ztratili, neboť smlouva byla uzavřena na čtyři roky a v roce 1875 už tedy Lakotové neměli v podstatě na nic z toho nárok. Vláda však přesto z humánních důvodů a také ve vlastním zájmu v dodávkách pokračovala. Bizonní stáda byla vinou bělochů masově vybíjena, klesaly i stavy ostatní zvěře, přechod na zemědělství byl pomalý a vyžadoval u Indiánů mnohem delší časový úsek. Nedodávat Indiánům v rezervacích potraviny a šatstvo by znamenalo konec rezervačního systému a návrat Lakotů a dalších kmenů zpátky k nomádskému stylu života v dosud necivilizovaných zónách svobodného způsobu života. 
Malý velký muž ( angl. Little Big Man ) 
z kmene Lakotů - Oglalů
 
Tábory divokých Indiánů mimo hranic rezervací zatím rozhodně nestrádaly. Měly dostatek bizoního masa, kvalitní ošacení, spousty koní a díky ziskuchtivým bílým obchodníkům i kvalitní pušky, revolvery a dostatek munice. V létě roku 1875 však i Sedící býk a Šílený kůň znatelně vnímali stále se zvyšující bílou hrozbu. Běloši se valili do Black Hills i všude kolem a divoké severní tlupy už měly problém se jim vyhnout. Sedící býk se rozhodl uspořádat Tanec slunce a upevnit spojenectví mezi kmeny a hlavně více sblížit Hunkpapy a severní Šajeny, kteří neměli tak pevné vazby. Na středním toku řeky Rosebud se sešli Hunkpapové, Oglalové, Minikonžuové a Sans Arcs společně se severními Šajeny. Sedící býk pomalovaný žlutou hlinkou s černým kruhem na prsou v bederní roušce a válečné čelence předvedl zvláštní tanec ve kterém zdůraznil mezi kmenovou jednotu a předpověděl triumfální vítězství nad nepřítelem, kterým by mohli být i vojáci. Hunkpapové a severní Šajeni pak společně vykouřili dýmku na znamení spojenectví. Tábor se poté přesunul více na jih k hornímu toku řeky Tongue, kde je v srpnu 1875 vyhledali dva míšenečtí vládní zaměstnanci spolu se stovkou agenturních Indiánů, aby tlumočili pozvání na velké shromáždění s vládními komisaři o prodeji Black Hills. Sedící býk a Šílený kůň pozvání odmítli. Sedící býk na výzvu reagoval jednoznačně : „Černé hory patří nám. Když se nám je pokusí vzít, budeme bojovat. „Drtivá většina volně tábořících Indiánů o prodeji Černých hor nehodlala vůbec diskutovat. Komisi měl předsedat šestačtyřicetiletý politik a vystudovaný právník, senátor William Boyd Allison, vůdce republikánské strany z Iowy. Rodák z Ohia dosáhl  během války hodnosti podplukovníka i když přímo v bitevní vřavě se vlastně neocitl. Přípravami jednání byl pověřen John S. Collins, důstojník z Fort Laramie, jenž přijel do agentury Red Cloud, kde našel při přípravách sněmu pomocnou ruku Rudého oblaka i Skvrnitého ohona ze své agentury na jižním břehu řeky White. Oba vůdcové Oglalů a Bruléů se však neshodli na místě, kde má k rozhovorům dojít. Rudý oblak navrhoval svou agenturu a Skvrnitý ohon Chadron Creek, vzdálený od obou agentur 25 mil. Komise dorazila v plném složení do Red Cloudu 4. září 1875, ale rozhovory začít nemohly.U agentury tábořilo podle zprávy J. Collinse snad  20 tisíc Indiánů, kteří se bouřlivě dohadovali o místě jednání. Hádky trvaly dvanáct dní a mnohdy hrozily přerůst v otevřený střet. Komise nakonec navrhla místo u řeky White, osm mil východně od správy Rudého oblaka. Situace se uklidnila a rozhovory měly 17. září konečně začít. Vypukly však nové nepokoje a datum bylo opět o tři dny posunuto. 20. září 1875 pod osamělým topolem v prostorném stanu se sluneční clonou na velké planině mohlo dojít k prvním rozhovorům. Komise ve složení senátor W.B. Allison, generál Alfred Terry, misionář Samuel D. Hinman a bývalý obchodník od Laramie G.P. Beauvais čekala pohodlně usazená v křeslech s jednotkou kavalérie kapitána Egana za zády. Válečníci se dostavili na jednání ve svém stylu a v divokém trysku se blížili k jednacímu stanu, přičemž těsně před ním prudce zastavili. Z okolí jich k jednacímu stanu mířilo několik stovek, byli po zuby ozbrojení  a brzy vytvořili kolem stanu obrovský kruh. Jako poslední přijeli náčelníci a posadili se před stanem na zem. Po dýmkových obřadech zahájil senátor a šéf komise vyjednavačů W.B. Allison svůj proslov, ve kterém náčelníkům sdělil snahu vlády odkoupit území nejen Black Hills, ale také oblasti kolem řek Powder a Bighorn. Byla to změna oproti původním plánům, které s koupí dalších území kromě Černých hor nepočítaly. Tlumočník Louis Richard překládal jeho slova pomalu do lakotštiny a náčelníci se začali mezi sebou radit. Nakonec požádali o čas na rozmyšlenou a první den vyjednávání byl tímto ukončen. Další tři dny pokračovaly mezi různými frakcemi Lakotů prudké výměny názorů hrozící přerůst v násilné střety. Většina Lakotů byla ochotná hory prodat, ovšem za velmi vysokou cenu, jiné skupiny zejména mladších válečníků prodej razantně odmítaly. Někteří přátelští bílí úředníci už před časem Lakotům sdělili jakou cenu by měli při jednáních požadovat a Indiáni tak získali jakousi představu se kterou teď hodlali komisi seznámit. 23. září 1875 si lehký vánek pohrával se vztyčenou plachtou jednacího stanu před téměř totožnou kulisou jako před třemi dny. Okolní kopce byly zcela zaplněny tisícovkami Lakotů. Kolem poledne se objevila skupina asi dvou set do boje pomalovaných ječících bojovníků, divoce kroužících kolem komisařů a střílejících do vzduchu. Sotva se tato skupina uklidnila a postavila do řady před komisi, začaly sjíždět další podobné skupiny a divoké víření doprovázené střelbou pokračovalo až do okamžiku, kdy bylo prostranství před stanem zcela zaplněno několika tisíci hrozivě vyhlížejících lakotských, dakotských a nakotských bojovníků. 
Účastník vyjednávací komise s Lakoty reverend Samuel Dutton Hinman
 
Náčelníci mnoha kmenů si opět sedli na zem před komisaře a zapálili dýmky. Nikdo z nich nechtěl promluvit, neboť mnoho mladých mužů odmítajících prodej hrozilo zabitím každému, kdo o něm začne mluvit. Po hodině mlčení komisařů i Indiánů se úzkou mezerou mezi popojíždějícími prodral mladý bojovník Malý velký muž, kromě bederní roušky zcela nahý mávající puškou a svírající hrst nábojů. Byl to oglalský válečník ze skupiny Šíleného koně a hrozil smrtí všem bělochům, kteří se chystají Lakoty okrást. Jiní Oglalové ho odzbrojili a odvedli stranou, ale atmosféra na prostranství začala povážlivě houstnout. Lakotové začali krátkými výpady najíždět před komisi, někteří vůdcové válečnických spolků vykřikovali bojové pokřiky a mnoho Indiánů dělalo na komisaře neslušná gesta. Vyděšený tlumočník Lakotům velmi dobře rozuměl a kapitán Egan hlásil, že jeho malý oddíl kavalérie byl zcela obklíčen. V momentě, kdy členové komise začali povážlivě blednout, vyrazila dopředu skupina válečníků pod vedením Mladého muže obávajícího se svého koně , která se vzápětí otočila a utvořila obranný val před jednacím stanem. Tato skupina hodlala komukoliv zabránit, aby na komisaře zaútočil a předák této skupiny všechny lakotské muže vyzval k uklidnění situace. Byl to známý a statečný válečník, jehož slova nebylo moudré ignorovat. Vřava postupně utichala a válečníci odjížděli do svých táborů. Jednání skončilo dříve, než k tématu kdokoliv promluvil a termín další schůzky také nebyl stanoven. Nejistotu a zoufalost situace hodlali komisaři vyřešit pozváním pouze dvaceti vybraných pohlavárů do správy rezervace Red Cloud. K jednání došlo 26. září a komisaři se sešli s Rudým oblakem, Skvrnitým ohonem, Červeným psem, Malým medvědem a dalšími. Po třech týdnech už komisaři ztratili trpělivost a Indiánům tvrdě naznačili, že už se musí konečně mezi sebou dohodnout a sdělit své požadavky. Rudý oblak požadoval, aby vláda živila Lakoty po dalších sedm generací a zaplatila za Black Hills 600 miliónů dolarů. Své nároky pak naprosto přesně formuloval i dlouhým seznamem věcí, které má vláda Lakotům poskytnout. Lakotové se změnit nechtějí, ale když běloši na změně trvají musí počítat s velkými výdaji. Každý z náčelníků pak hovořil o jiné částce, někteří chtěli omezit vstup do hor na pouze jedinou stezku. Komisaři měli z lakotských podmínek těžkou hlavu a výdaje na věci, jenž Rudý oblak požadoval by dosáhly obrovských částek. Vzájemné dohadování pokračovalo další tři dny a 29. září předložila komise svůj návrh. Navrhovala vyplácet Indiánům 400 tisíc dolarů ročně za těžební práva s právem tuto dohodu ve lhůtě dvou let vypovědět, nebo přímý odkup celého území Black Hills za 6 miliónů dolarů, což bylo pouhé jedno procento částky požadované Rudým oblakem. Náčelníci odmítli o těchto podmínkách prodeje jednat a komise svou činnost ukončila.