Vládní ultimátum 1875
3. listopadu 1875 se v Bílém domě sešli s prezidentem Grantem ministr války William Worth Belknap, zástupci armády generálové Phillip H. Sheridan – velitel divize Missouri a brigádní generál George Crook - vedoucí divize Platte, komisař Úřadu pro indiánské záležitosti Edward Parmelee Smith a ministr vnitra Zachariah Chandler. Na jednání překvapivě chyběl vrchní velitel armády William T. Sherman, který měl velmi napjaté až nepřátelské vztahy s Belknapem. Původně demokrat Belknap, rodák z New Yorku, působící jako politik v Iowě byl skutečně kontroverzní člověk s pestrým životem.Vystudoval dvě univerzity v Princetonu a Georgetownu, stal se v roce 1851 právníkem a během občanské války dosáhl až na generálskou hodnost za účast v tažení na Atlantu v roce 1864. Stihl se třikrát oženit a v roce 1869 se stal ministrem války Grantovy vlády. V tomto období opustil řady demokratů a stal se republikánem. V roce 1870 loboval Belknap v Kongresu za udělení pravomoci jmenovat z titulu své funkce licencované obchodníky na vojenských pevnostech západní hranice. Tuto pravomoc získal, čímž vyšachoval ze hry armádu, která tuto pravomoc ztratila. Přišel tak ovšem i o přítele z doby občanské války, vrchního velitele armády W. T. Shermana. Vojenské posádky musely nakupovat proviant pouze u těchto licencovaných „tradership´s“. Ceny u těchto obchodníků byly ovšem vyšší než tržní a vojáci se oprávněně bouřili. Obchodníci byli naopak spokojeni a za tyto velice lukrativní posty byli ochotni také přinést nějakou „oběť“. V zimě 1873-74 se Belknap dostal i do sporu s Custerem, který u těchto „Trading Post“v pevnosti F. Abraham Lincoln odmítl nakupovat předražené zboží a rozhodl se nakoupit levněji ve městě Bismarck a vojákům tyto nakoupené věci za rozumnější ceny poté odprodat. Místní obchodník Robert C. Seip si u Belknapa pochopitelně stěžoval a ten podobné praktiky Custerovi do budoucna zakázal. Custer se cítil nejen uražen, ale také celou záležitost považoval za jasný příklad korupce. Dalším Belknapovým tahem byl prodej zbraní Francii během války s Pruskem v letech 1870-71, přičemž USA ovšem prezentovaly svůj postoj ke konfliktu jako ryze neutrální. Nebyly to jen korupční praktiky, které Belknapa proslavily, ale také kupříkladu nástup prvního afroameričana, bývalého otroka do akademie ve West Pointu v roce 1870. V únoru 1876 však Belknap čelil obvinění z korupce a osvobozujícího verdiktu se dočkal až 1. srpna téhož roku. Poslední bitvy či masakru indiánských válek u Wounded Knee se už nedočkal, neboť zemřel náhle na infarkt 12. října 1890. Teď ovšem musel se svými kolegy řešit problém kolem Black Hills. Se situací v oblasti seznámili přítomné zástupci armády Crook a Sheridan. K linii tvrdé ruky a „konečného řešení lakotské otázky“ se překvapivě připojili všichni. Zejména Úřad pro indiánské záležitosti většinou nevolil vojenskou akci jako prostředek k dosažení cíle. Zejména za působení Smithova předchůdce, kterým byl indián z kmene Seneků Ely S. Parker. Tento významný muž, jenž se stal inženýrem a právníkem stál po Grantově boku už během občanské války a v roce 1869 se stal komisařem pro indiánské záležitosti. Politika úřadu tohoto období byla ve znamení přátelského a vstřícného vztahu k původním obyvatelům. Grant byl ve vztahu k Indiánům pod vlivem svých dvou přátel – Parkera a Shermana. Vycházel z toho jakýsi podivný paskvil, kdy na jedné straně zásadový a spravedlivý prezident důsledně dbal na dodržování smlouvy z Laramie a na straně druhé přizvukoval radikálním osobám ve vedení armády Shermanovi a Sheridanovi, jejichž postoj vůči Indiánům rozhodně nenesl prvky přátelství. Nyní se Smith, bývalý pastor v Massachusetts dosazený do úřadu v roce 1873 rozhodl podpořit své kolegy v armádě. Jeho osud byl už stejně zpečetěn, poté co korupce a vydírání značně poznamenaly také chod Úřadu pro indiánské záležitosti, jenž spadal pod resort vnitra a stál křeslo ministra vnitra Columbuse Delana, byl už připravený svou funkci každým dnem opustit. Při jednání ho také Grant zcela přehlížel. Zatímco Delano, jenž skončil ve funkci 15. října 1875, zastával spíše humánní a křesťanské zásady ve vztahu k Indiánům, jeho nástupce Z. Chandler byl trochu jiného ražení. Radikální republikán a tvrdý odpůrce otroctví byl při jednání v Bílém domě ve funkci sice teprve čtrnáct dní, ale jeho postoj byl jasný. Hodlal svěřit výrazně větší kompetence při řešení otázky postoje k divokým Lakotům kolem Powderu armádě. Grant byl pod tlakem nejen politiků a úředníků, ale také široké voličské základny, která se hlasitě dožadovala území Black Hills otevřít pro bílou většinu. Jeho morální zásady skončily kdesi v propadlišti a na světě byly dva dokumenty. Na základě prvního z nich sice bylo stále zakázáno vstupovat do Černých hor, ale armáda, jenž by měla tento zákaz kontrolovat byla odvolána. Druhý dokument označil svobodně migrující skupiny od řeky Powder a Bighornských hor za narušitele pořádku, jenž svým negativním vlivem působí na rezervační Lakoty. Divocí Lakotové prý útočili na Vrány , Arikary a bílé obyvatele Montany, což ovšem dělali i hezkou řádku let předtím bez represivní odezvy. Navíc množství těchto útoků bylo poněkud zveličováno a jeho intenzita zdaleka nestoupala. Bylo až úsměvné, jak se vláda na oko snažila nespojovat své kroky s děním kolem Black Hills. Zásah proti skupinám Sedícího býka, Šíleného koně , Psa a dalších nepřátelských náčelníků byl však zacílen ve velké míře na rezervační Indiány. Američané nepochybovali o svém úspěšném zákroku proti svobodným Lakotům a ten měl být dostatečnou demonstrací síly, která jistě hluboce zapůsobí na jejich rezervační kolegy. Jednání o prodeji nebo pronájmu pak budou probíhat v poněkud jiné atmosféře než probíhaly na podzim a také jistě přinesou jiný výsledek. Závěry jednání z 3. listopadu 1875 v podobě přijatých opatření ovšem hrubě porušovaly ustanovení smlouvy z Laramie z roku1868. Umožnily v podstatě volný vstup bělochům do Black Hills a jednoznačně omezovaly svobodu dosud volně se potulujících skupin na území, jež jim bylo smluvně přiřknuto. Stoupenci Sedícího býka a dalších nezkrotných lídrů měli přijmout život u rezervačních správ, kde budou pod kontrolou vojenských složek a příslušných úředníků. Grantovo stanovisko samozřejmě vzbudilo největší uspokojení na tváři Phila Sheridana. Ten neprodleně informoval o velmi uspokojivých výsledcích jednání Shermana, který chtěl Indiány zaskočit ještě před příchodem jara v zimních táborech. Tato taktika se ukázala být úspěšnou, jako v případě Custerova útoku na Washitě před sedmi lety. Teď však bylo nutné vyčkat na konkrétní plány, jenž přijdou z oficiálních míst ve Washingtonu. Jejich zpracováním pověřil 4. listopadu 1875 Smith inspektora Úřadu pro indiánské záležitosti Erwina C. Watkinse. Tento šestatřicetiletý důstojník z občanské války byl ve funkci jen krátce a ihned se pustil do práce. Zpráva s datem 9. listopadu sice byla dokončena o něco později, ale toto datum je uváděno jako oficiální. Předložené memorandum bylo velmi kritické k severním tlupám svobodných Lakotů a Čejenů kočujících u řek Powder, Tongue, Rosebud, Bighorn a Yellowstone. Podle inspektora se jednalo o nezkrotně nepřátelské bandy, jenž pohrdají autoritou vlády, naprosto neuznávají rezervační náčelníky a využívají bohatých lovišť části Montany a Wyomingu, což je činí nezávislými na jakékoli formě pomoci.. Napadají přitom kmeny, jenž mají přátelské vazby k USA a svým způsobem života jsou špatným příkladem svým rezervačním kolegům. Jejich vliv na zejména mladou , velmi ovlivnitelnou generaci rezervačních Lakotů a Čejenů je možná největší hrozbou do budoucna. Watkins se zaměřil také na osobu Sedícího býka. Toho označil za pyšného, arogantního, divokého, nepřátelského a nepodrobitelného. V zájmu humanity, křesťanství a civilizace je nutné dle přesné citace Watkinse . „ Poslat proti nim vojáky ještě v zimě, čím dříve, tím lépe a bičem je přinutit k poslušnosti.“ Washington s okamžitou akcí ovšem nesouhlasil a dal přednost ultimátu. Teprve po jeho neuposlechnutí nastanou akce armády. Nejprve Smith a poté Chandler si prostudovali Watkinsonovu práci a shledali ji jako naprosto vyhovující. S jejich podpisy pak putovala na ministerstvo války. Armádní špičky a drtivá většina důstojnického sboru přijala změnu Grantova postoje vůči Indiánům severních plání s nadšením. Některé hlasy úředníků i vojáků však zněly také kriticky. Na přípravu rozsáhlejší operace proti Lakotům bylo podle nich málo času a výhrady měli i proti samotnému plánu. Ministr vnitra Chandler nechal zhotovit z memoranda výtah, jenž poté putoval na jednotlivé rezervační správy spolu se stručným dopisem určeným Lakotům.. 6. prosince 1875 bylo na světě ultimátum pro Sedícího býka a jeho věrné následovníky :
Všichni volně tábořící Indiáni se musí hlásit do 31. ledna 1876 na příslušných rezervačních správách. Pokud tak neučiní, budou od 1. února 1876 považováni za osoby nepřátelské vůči vládě USA a vojáci proti nim zakročí a donutí je usadit v rezervacích násilím.
Vzhledem k panujícímu počasí bylo zvolené datum skutečně šibeniční. Zřejmě bylo zvoleno záměrně, aby vojáci opravdu mohli zasáhnout. Po deseti letech mírové politiky byly armádní složky nažhavené konečně proti Lakotům vytáhnout a efektivně se vší rozhodností proti nim zasáhnout. Armádu dráždila hrdost a nezkrotnost některých Lakotů, jenž příležitostně drobnými provokacemi častovali vojáky už několik let a poté naprosto svobodně mizeli v útrobách své prozatím neokupované země. Důstojníci v hlavách již dávno osnovali plány jak se s Lakoty, severními Čejeny, Arapahy a dalšími prérijními kmeny jednou provždy vypořádat.
Ultimátum dorazilo do rezervačních správ až těsně před vánocemi a bylo velmi chladně přijato také samotnými správci. Poslové z řad důvěryhodných Indiánů a míšenců se vydali brodit vysokými závějemi v krajně nepříznivém mrazivém počasí, aby vyhledali tábory Sedícího býka, Šíleného koně a dalších svobodných. Tábor Sedícího býka se v zimě 1875-76 nacházel na řece Yellowstone poblíž ústí řeky Powder a neměl tušení o krocích, které proti nim vláda chystala. Hunkpapové se zabývali svými obvyklými zimními starostmi a obchodem ve Fort Peck a Fort Berthold. Jedinou nepřátelskou aktivitou té doby byly výpady proti pevnosti Fort Pease. Tato malá obchodní stanice založená obchodníky z Gallatin Valey asi na konci června 1875 byla Lakotům trnem v oku. Nacházela se těsně pod ústím řeky BigHorn a spojené lakotsko-čejenské síly ji vytrvale obléhaly, neboť ji považovaly za hrubý vpád do srdce svých lovišť .Pevnůstka navíc postupně změnila svůj původní účel a z obchodní stanice se změnila v útočiště bílých lovců vlků. Dřevěné stavby obehnané palisádou z topolové kulatiny na ploše dvou set čtverečních stop museli vysvobodit po osmiměsíčním obléhání až modrokabátníci majora J.Brisbina z pevnosti Fort Ellis. Zejména v únoru 1876 už byla situace obránců skutečně kritická. Když 4. března 1876 do stanice kavaleristé dorazili, nalezli tam z původních šestačtyřiceti mužů sedmadvacet přeživších. Šest osadníků bylo zabito, osm raněno a třinácti se podařilo proklouznout a uprchnout. Devatenáct mužů pak bylo ze stanice Brisbinem vyvedeno a zachráněno.
Volně tábořící Indiáni v zimních táborech nepociťovali bezprostřední hrozbu útoku americké armády a o zprávě jenž jim poslové postupně přinášeli uprostřed krutých mrazů a sněhových závějí jen kroutili hlavou. Vlastně nevěděli, co si o ní mají myslet. Přesun tábora v těchto podmínkách by navzdory velmi frekventovanému názoru o jeho nemožnosti možný byl a mnohé tábory se skutečně stěhovaly i v zimních měsících. Sedící býk svůj tábor od prosince 1875 do března 1876 přestěhoval dvakrát. Dlouhou pouť v mrazu absolvoval také Šílený kůň. Indiáni však necítili nutnost, zamířit právě teď do rezervací a ultimátum nevnímali jako rozkaz stěhovat se tam, kam chce někdo jiný. Z mnohých táborů se poslové proto vraceli bez odpovědí, z jiných přicházely odmítavé reakce. Až se jim prostě bude chtít, tak do rezervačních správ sami přijdou. Třeba v létě, vždyť je to přece jedno. Navíc situace se zásobováním v rezervačních správách teď v zimních měsících nebyla nejrůžovější a Indiáni mnohdy vyráželi mimo hranice rezervací, aby si rezervační stravu trochu zpestřili zvěřinou. Některé druhy přídělů navíc neuměli zrovna efektivně využít, což byl případ bílé pšeničné mouky.
Svobodní Indiáni si také byli docela jistí, že případné útoky američanů jsou schopni odrazit a modrokabátníky ze svého výsostného území v případě potřeby vyhnat. Jejich reakce na poselství však byly většinou klidné a zdvořilé, s výjimkou Sedícího býka. Šílený kůň tábořící u Bear Butte hovořil o velkém množství sněhu, jenž by přesun výrazně komplikovalo a odmítl. Posel z tábora Sedícího býka se dokonce vrátil až 11. února a velký kouzelník prý řekl, že bude s bělochy bojovat, dokud bude žít, což byla jeho oblíbená rétorika. V březnu už však velký Hunkpapa vyjádřil přání vycházet s vládou bez prvků nepřátelství a obchodovat bez problémů ve Fort Berthold. Jiné tlupy zrovna zaměstnával lov bizonů a někteří slibovali, že přijdou až budou chtít prodat kožešiny. Představa, že by je teď uprostřed zimy někdo mohl násilím nutit stěhovat se, jim připadala zcela šílená. Žili stejně jako generace předků, proč by se to zrovna teď mělo změnit ? Ultimátum bylo vnímáno jako přátelské pozvání, jenž bylo prostě s díky odmítnuto. Indiáni pak posly ujišťovali o svých přátelských úmyslech a rozhodně nechtěli s bělochy jakkoliv bojovat.
Armádní mašinérie už byla zatím v plném proudu a v únoru 1876 se Úřad pro indiánské záležitosti snažil odhadnout počet Indiánů v nepřátelských táborech. Bylo to dost složité počítání, vzhledem k migraci svobodných skupin do rezervačních správ a zase zpátky do svých lovišť. Komisaři odhadli počet Indiánů ve svobodných táborech na zhruba tři tisíce osob, z toho asi 400 až 800 bojeschopných mužů. V době smlouvy z Laramie v roce 1868 bylo v táborech na severu asi patnáct tisíc osob. Do rezervace pak po třech letech zamířil Rudý oblak s asi pěti tisíci lidmi. Dalších pět tisíc Indiánů kočovalo mezi správami Rudého oblaka a Skvrnitého ohona a svobodnými vesnicemi kolem Powderu. Mimo rezervace tedy mohlo klidně tábořit tři tisíce lidí, ale také mnohem více než úřad předpokládal a zjevně se v únoru 1876 výrazně mýlil. Armáda přijala informace bez výhrad a důstojníci zamyšleně postávali nad mapami s vyznačenými trasami svých pochodů. Bylo rozhodnuto vyrazit co nejdříve i když počasí slibovalo hodně kruté tažení.
