Sedící býk

 Sedící býk ( lakotsky Tatanka Yotanka, angl. Sitting Bull )

( tato fotografie je v USA a ve státech Evropské unie ve veřejné doméně, neboť období autorských práv vztahující se na dobu autorova života a 70 let po jeho smrti již vypršelo. )

Sedící býk, anglicky Sitting Bull, lakotsky Tatanka Yotanka. Náčelník početně menší lakotské skupiny Hunkpapů .

Jak vlastně začít o tak slavné a zřejmě největší osobnosti velké rodiny populárních a mýtických Siouxů ? Skutečně nevím a rovněž nechci démonizovat na úkor jiných významných mužů pouze jedinou osobu, protože to nemám zrovna v oblibě. Ovšem pokud mám nějakým způsobem začít o vůdcích svých národů v boji za svobodu, zachování původního území umožňujícího udržení kulturních tradic formou nezměněného stylu života a nakonec jen boj o holý život, začnu právě Tatankou Yotankou. Někteří náčelníci po určité době neustále sílícího vlivu bílého muže postupně kapitulovali nejen odchodem do rezervací, nýbrž také ztrátou vnitřního přesvědčení ve správnost své věci a postupně se jejich život změnil v bahnitou stoku poklonkování, poddajnosti a potupy.Termín někteří jsem značně přehnal, neboť skutečně vytrvat dokázala jen hrstka nejodolnějších. Co vlastně znamená vytrvat ? Varianty jsou v podstatě jen dvě. Ta nejčestnější je zároveň také nejdrsnější a zřejmě valná vetšina, mezi něž se řadím také ji obvykle nezvolí. Je to smrt v boji proti mnohonásobné, drtivé většině. Tedy jistá záhuba. Za druhé můžete kapitulovat, podřídit se, ovšem kapitulace neznamená nutně definitivní zlomení odporu. Ten je veden skrytě s cílem protivníka pomalu a postupně oslabovat zevnitř. Druhá varianta dostává nejčastěji přednost jako jisté omluvné gesto vlastního nabouraného svědomí, ovšem po čase buď elán k podvratným akcím zcela vyprchá ve víru událostí, nebo stejně přinese výsledek jako v prvním případě. Snad byli velcí náčelníci unaveni neustálými boji, pronásledováním, možná při návštěvě civilizovaných oblastí na východě USA poznali sílu bílého muže tak jako přehodnotil svůj nejprve zásadně odmítavý postoj velký stratég tetonských Siouxů, náčelník Oglalů Rudý oblak.I když ani tato interpretace není v případě oglalského vůdce Rudého oblaka zase tak úplně přesná, neboť tento slavný náčelník svou tvář neztratil a možná ji neztratil vůbec ve srovnání s jinými daleko ochablejšími bojovníky z řad Indiánů.  Vzdoroval dlouho v boji o posvátné siouxské území Černých hor a dávno předtím statečně válčil za svobodu svého národa ve válkách s bílými u Powder Riveru. Záměrně jsem zvolil poměrně nepřesný výraz dlouho, protože dlouho neznamená vytrvat do poslední příležitosti ke změně. V době vyjednávání o osudu Black Hills byl totiž Rudý oblak již rezervačním "zkroceným", poddajným mužem, zatímco Sedící býk a hrstka dalších ještě stále žili volným, svobodným způsobem života. Mnozí teď namítnou, že Sedící býk pouze oddálil neodvratný osud svých lidí, jaksi prodloužil jejich čekání na nutnou změnu životního stylu. Těžko s odstupem mnoha let na opačné straně zeměkoule v pohodlí obývacího pokoje nad klávesnicí počítače soudit muže, jenž celá léta bojoval za svůj národ, přestože nakonec kapituloval, možná malinko dříve než musel. Rudý oblak však pobytem v rezervaci ztratil svou velikost, jako nesvobodný začal nazírat na své dosud svobodné soukmenovce snad jako na problémové lidi, kteří svým postojem poškozují ostatní "spokojené civilizované" Indiány a kazí jejich případné vyhlídky na lepší časy.Těžko si dokážu představit pojem "lepší" v souvislosti s ohraničeným místem pobytu. Pokud ovšem někomu upíráme svobodu vlastního rozhodování o stylu jeho vlastního života a nutíme mu svou verzi jako jediné možné východisko, nemůžeme hovořit o demokratické povaze vlastního jednání. Jak se asi Indiánům museli jevit lidé, jenž likvidovali početná stáda bizonů jen kvůli kožešinám a mnohdy pouze vlastní zábavě, kteří bez rozmyslu káceli stromy, postupně znečišťovali vodní toky, ovzduší a roznášeli smrtonosné choroby,uzavírali smlouvy jen proto, aby je vzápětí mohli porušit? Tak tohle má být ten vysněný model společnosti do které se mají postupně začlenit a stát se jeho součástí? Nelze se divit odmítavému postoji původních obyvatel a jejich odhodlanému boji se zbraní v ruce. Svět bílého muže byl z pohledu Indiána zcela odlišný, stereotypní, nezajímavý, antiduchovní a tudíž nepřijatelný. Samozřejmě nelze hodnotit všechny příslušníky bílé rasy jako necitlivé prolhané ničemy bez kousku svědomí. V každém národě jsou různí lidé, kteří mají odlišný žebříček hodnot a princip kolektivní viny je naprosto nesmyslný a zlehčující, ovšem celkový ráz bílé společnosti se musel Indiánům jevit veskrze v tom negativním světle.Ani Indiány si nelze idealizovat jako bájné bezchybné čisté bytosti bez kousku poskvrny. Také v indiánské společnosti se objevují prvky bohatství jednotlivce v závislosti na počtu kupříkladu koní a s tím související výše postavení v kmeni. U některých tzv. civilizovaných kmenů se objevuje rozdělení na třídy velmi bohatých, středních a zcela nemajetných jedinců. To je však vnitřní struktura s určitými odlišnostmi v každém kmeni, odvíjející se z poselství minulosti v závislosti na mnohaletých tradicích a zvycích, které Indiáni na rozdíl od bílé společnosti nikomu vehementně nenutili. Každá společnost má právo na vlastní model, na své uspořádání, pokud samozřejmě není v rozporu se základními principy lidství a zachování přírody. Ovšem, abychom se vrátili zpátky, zjednodušeně řečeno, pokud by k nám domů přišli cizí lidé a hodlali změnit náš dosavadní styl života a navíc nás vystěhovali z bytu či domu neznámo kam, asi bychom museli inkriminovanou osobu označit jako vetřelce, nepřítele a rozhodně ho nevítali s otevřenou náručí. Bojovali bychom za svůj domov, za svou rodinu.Pokrok a cesta vpřed nemusí být nutně jediným správným krokem, nikdo nemá patent na právě ten ideální model společnosti. Tzv.primitivní domorodci na životní úrovni hranice dob dávno minulých mohou být rovněž spokojení a šťastní jako moderní, civilizačními výdobytky obklopený člověk a navíc v mnohem menším měřítku vyčerpávají tito „primitivové“přírodní zdroje. Je pravda, že si v této chvíli jen těžko dokáži představit velmi vyspělý demokratický i ekonomický kolos, jenž má své hranice dejme tomu u Mississipi a zbytek tvoří přírodní indiánské národy s životní úrovní doby 19. století. Málokdo by se dnes byl v šíleně přetechnizované době ochoten vzdát civilizačních výdobytků v podobě aut, praček, televizorů, počítačů a dalších vymožeností. Vraťme se však k Indiánům.

 Ti, kteří přijali zvyky a způsoby civilizace, částečně, ne-li úplně ztratili svůj lesk v zrcadle osobností. Pro mnohé soukmenovce jimi přestali být úplně. Upadli v nemilost a opovržení svých vlastních lidí. Možná budete nesouhlasit, prostě namítnete, že pochopili nutnost změny životního stylu a přijali jej za svůj a nakonec také uvnitř vyrovnaní a šťastní prostě začali žít jinak. Jsou však lidé, kteří před velkou záplavou nového, rozbujelého, silného a neporazitelného bílého živlu svou hlavu nesklonili a přestože v konečné fázi poraženi, smeteni, zabiti tou vlnou, zůstanou vryti v myslích lidí jako hrdinové, byť i oni sklopí po letech neustálých půtek, útěků a návratů svou hlavu a kapitulují, smiřují se s osudem a hodlají dožít v relativním pohodlí rezervace, neboť válečná stezka je jistou cestou smrti. Sedící býk vedl svůj lid v boji proti ztrátě území a svébytnosti, ale nebyl to na druhé straně sebevrah za každou cenu. Je však v nitru svého srdce hrdý, přesvědčený o právu žít podle svého nejlepšího přesvědčení v souladu s všemocnou matkou přírodou a o své nezadatelné právo bojuje až do úplného konce. Stačí pak malá jiskřička, špetička naděje na zítřek připomínající dobu ještě nedávné úplné svobody uprostřed rodných plání a slova se mění ve skutky. Jejich věznitelé jsou nuceni neustále ve střehu hlídat a nikdy si nemohou být jistí úspěšností svého převýchovného programu, pokud nějakou iniciativu v tomto smyslu vůbec vyvíjeli.

Takový byl Sedící býk.Takový byl Geronimo a Šílený kůň.

Sedící býk je nazýván Georgem Washingtonem siouxského národa, velkým válečným stratégem, medicinmanem, válečníkem, sjednotitelem, diplomatem. Samozřejmě náčelníkem. Světlo světa uzřel někdy kolem roku 1834 v osadě Hunkpapů v jižní Dakotě.Hunkpapové patřili mezi nejbojovnější Tetony spolu s Oglaly i když jich bylo ve srovnání s jinými skupinami méně. Určit datum narození Indiánů je velmi obtížné, přesněji nemožné, poněvadž podobným událostem nepřikládají význam. Bavit se tedy o datu narození jakéhokoliv náčelníka druhé poloviny devatenáctého století je poněkud úsměvné, neboť rozsah let připadajících v úvahu jako datum narození je značně široký. U Sedícího býka začíná pravděpodobný předpoklad zrození někdy u roku 1831 a končí snad rokem 1837, přičemž nejpravděpodobnějším a také nejčastěji uváděným je právě rok 1834. Některé prameny naopak trvají na datu narození v roce 1831. Samotný náčelník označil místem svého zrodu neurčitou část území kdesi na řece Missouri, což  opět umožňuje rozvinout poměrně širokou diskusi o poněkud přesnějším místě narození. Prvním místem, jež zmiňují autoři literatury čerpající z historických pramenů je jižní břeh řeky Grand River ve státě Jižní Dakota, přesněji místo zvané Many Caches - Mnohé jámy. Název vyplývá z množství zásobních jam, které se zde nacházejí. Právě toto místo bylo nakonec označeno jako skutečné území narození. Dalším místem možného zrodu velkého náčelníka Siouxů, je místo, jenž má s prvním společné jen to, že leží opět na řece Missouri, ale o sto mil dále jihovýchodním směrem. Nachází se u potoka Willow Creek, vrbového potoka, který vtéká do Bad Riveru, zlé řeky, která se někdy označuje jako Teton River nedaleko obchodní stanice Fort Pierre, která leží pár kilometrů odsud severním směrem na řece Missouri.

Otec Sedícího býka s totožným jménem - Tatanka Yotanka, jenž znázorňovalo bizoního býka vzpurně usazeného na zadních končetinách, pojmenoval svého prvorozeného syna Skákajícím jezevcem. Skákající jezevec se narodil ve významné rodině, neboť otec i jeho dva mladší bratři se jmény Čtyři rohy a Hledá ho ve stanu byli u Hunkpapů náčelníky a již tento fakt tak trochu předurčoval novorozeně k vzletné kariéře. Zatím však byl Skákající jezevec jako správné siouxské miminko zabalen v nosítkách, které tvořil kožený vak připevněný na pevnou dřevěnou kostru.Díky pevné konstrukci mohla být kolébka opřena třeba o strom a dítě tak mělo matku stále na očích a matka mohla dítě přenášet bez obav na zádech nebo připevnit ke smyku zvanému travois. Kolébky byly většinou zdobené. Kožené vaky později korálky a dřevěná kostra kovovými hřeby a také rolničkami. Ze zajetí pevného sevření přikrývek a řemenů byly děti vyprošťovány většinou dvakrát denně.Podle tradice Lakotů vyráběla kolébku sestra otce, ale otec Sedící býk měl bratry a tak v tomto případě byla kolébka dílem zřejmě matky. Sedící býk - otec, byl nejen náčelníkem a tudíž společensky významným mužem, ale také velmi bohatým jedincem. Měřítkem bohatství byl u Lakotů a mnoha dalších kmenů počet koní a jejich barevné spektrum, ovšem také velikost týpí dávala tušit majetného vlastníka.  Sedící býk měl koně ve čtyřech barvách a patřil tedy k bohatým mužům kmene.

Je čas poznat také matku, která se jmenovala Posvátný vchod a byla druhou ženou Sedícího býka seniora. Ve vzpomínkách ostatních členů kmene byla tato žena oblíbená pro svou veselou povahu, dokázala vždy bavit své soukmenovce a na Sedícího býka - syna měla velký vliv nejen v době jeho dětství, ale rovněž podstatně zasahovala do jeho života i v Býkově dospělosti. Až do své smrti v roce 1884 žila v týpí Tatanky Yotanky spolu s jeho dětmi a ženami a byla tak svému synovi stálou oporou v dobách hojnosti i čase válek a strádání.

 První žena neznámého jména pocházela z kmene Arikarů a s ní měl v prvním manželství Sedící býk senior syna jménem Bláznivý pes, který byl tedy nevlastním bratrem Skákajícího jezevce, který měl ještě o šest let starší sestru Dobré pero a později se narodila další sestra Hnědý plášť nebo také jinak zvaná Dvojitá žena. Bláznivý pes žil trvale u kmene Arikarů.

 V době, kdy chlapci v tzv.civilizovaných částech světa začínají pronikat do tajů psaní, čtení, počítaní a jiných znalostí, indiánští kluci se pod dohledem svých otců - válečníků, učí zacházet s lukem a šípy, stopovat zvěř a nepřátele, zvládat jízdu na koni, prostě přežít v neúprosném světě přírodních nástrah. Dítě po opuštění nosítek Lakotové velmi pozorně učí všem potřebným dovednostem. Jména na rozdíl od našich zvyklostí nejsou u Indiánů trvalá a dětské jméno je postupně nahrazeno jiným, vhodnějším pro staršího jedince. Indiánské dítě se učilo používat zbraně vždy na živých cílech v podobě drobné zvířeny, což může působit poněkud drsně, ovšem z dítěte vyroste lovec a bojovník, který bude lovit živé pohybující tvory a tudíž by trénink na umělé stojící cíle pozbýval smysl. Skákající jezevec byl již od útlého mládí velmi rozvážným, klidným chlapcem působícím až ospalým dojmem a získal proto záhy jméno, jenž v lakotštině znělo Hunkesni - Pomalý. Nebylo to vlastně ani jméno, ale spíše přezdívka. Ve skutečnosti se stále jmenoval Skákající jezevec, ale přezdívka Pomalý postupně zcela vytlačila původní jméno a budoucí velký muž Lakotů se stal pro většinu příslušníků kmene prostě Pomalým. Pomalý v deseti letech začal lovit bizony, což u prérijních kmenů bylo docela obvyklé. Chlapci kolem věku deseti let vyráželi na lov bizoních telat. Své úlovky poté často daroval  rodinám méně šťastnějších lovců a od svých prvních loveckých krůčků tak dokazoval štědrost a velikost. Již v deseti letech byl Pomalý velmi dobrým lovcem, což v tomto věku zase nebylo až tak obvyklé. Díky péči svého otce a jeho bratra zvaného Čtyři rohy se zdokonalil v mnoha důležitých dovednostech. Velmi rád hrál nejrůznější hry, které vzhledem k obrovskému a nelítostnému nasazení soupeřících stran většinou byly dost tvrdé a nebyla nouze o nejrůznější zranění drobnějšího charakteru, přičemž samotné zápolení mohlo trvat i několik dnů. Lakotské hry a obřady většinou nebyly krátkodobou záležitostí a dostatek času nijak neměřitelného nestavěl tudíž žádné omezující bariéry tak typické pro dnešní uspěchanou dobu pevně ohraničenou nesmyslnou hranicí hodinových ručiček. Měřitelnost času a znalost platidel je dokonalým odstranitelem skutečné svobody člověka. Současní civilizovaní lidé tak nemohou být skutečně svobodní, neboť jsou zcela omezeni ukazatelem času a množstvím finančních prostředků. Ostatní mnohem důležitější faktory tak zůstávají naprosto v pozadí zájmu. Svoboda současného člověka tak zůstává omezena o dva zásadní ukazatele zmiňované na výše uvedených řádcích a pohybuje se pouze v rovině vyjadřovací, možnosti relativně volného pohybu a jiných drobných požitcích většinou pevně ohraničených v určitém možnostním koridoru.

 Mezi svými soukmenovci byl suverénně nejrychlejším běžcem, rovněž v ovládání luku měl málokdy konkurenci a výborně jezdil na koni. Měl poměrně mnoho kamarádů, kteří se jmenovali Lezoucí, Bouřlivý sokol, Žluč, Vrána, Buší do kotle, Černý pták, Červené pero, Vraní král, Kroužící sokol a Medvědí žebro. Kromě fyzických dovedností však vynikal také v oblastech, které byly velmi vysoko na žebříčku hodnot siouxských národů. Být moudrý a v potřebných chvílích spravedlivě rozhodovat bez emocí zaslepujících rozum. Již v chlapeckých letech svého šťastného dětství dokázal velikost své osoby v nejrozmanitějších krizových situacích a rozmíškách mezi chlapci. Dokázal takto odvrátit hrozby případných sporů a svým rozvážným rozhodováním si získával své soukmenovce. Vzhledem k mistrnému ovládání poníků a luku byl úspěšným lovcem a mohl tak dát naplno vyniknout další velmi důležité a u Indiánů velmi ceněné vlastnosti, kterou byla štědrost. Schopnost obdarovat nemajetného nebo zrovna neúspěšného lovce trpícího spolu se svou rodinou hladem byla u Lakotů, stejně jako u ostatních skupin prérijních Indiánů morální povinností velkého muže. Štědrost, síla, statečnost a moudrost,to byly základní kameny siouxského muže. Podle stupně osvojení těchto vlastností stoupal jedinec na pomyslném žebříčku úspěšnosti své osoby ve vztahu k ostatním soukmenovcům.

O čtyři roky později se zúčastnil svého prvního bojového tažení proti tradičnímu nepříteli, kmeni Vraních Indiánů. Bylo to snad v roce 1845, kdy se Sedící býk nosící stále přezdívku Pomalý připojil k výpravě bojovníků a vyrazil proti odvěkému nepříteli. Bylo to na řece Powder, kde na hranicích s lovišti Vran Hunkpapové rozbili tábor a malá skupinka jedenácti válečníků s tehdy čtrnáctiletým Pomalým ve svých řadách, vyrazila získávat válečné vavříny. Čtrnáctiletí chlapci často vyráželi po boku starších bojovníků na válečné výpravy, ale do případného konfliktu přímo nezasahovali, neboť jejich role se omezila na opatrování koní a hlídání jiného majetku dospělých válečníků. Po třech dnech narazila skupinka Hunkpapů na přibližně stejný počet Vran a překvapila po léta největšího nepřítele všech Lakotů prudkým úderem, který znamenal rychlé vítězství a ukořistění osmi coupů. Pomalý se zapojil do ostré šarvátky s obrovskou vervou a tomahavkem zabil svého soka, kterého dostihl ostrým tryskem a za jízdy z hřbetu svého poníka rychlým švihem udeřil. Nahý jen s bederní rouškou a od hlavy k patě pomalovaný žlutou hlinkou, tedy získal svůj první coup a první orlí pero. Zapojil se tak více než hodnotně do boje a ukázal svou odvahu a schopnosti již v mladším věku. Čas jeho chlapeckého jména skončil a napříště už zakusili nepřátelé sílu Tatanky Yotanky. Hunkpapové sváděli neustálé půtky o loviště se svými sousedy a neustále tak válčili s Vránami, Arapahy, Šošony, Arikari, Ploskohlavci, Pónyi, Kiowy, Omahy, Ponky, Černonožci, Mandany, Hidatsy, Oty, Assiniboiny a dalšími. Díky velké úspěšnosti v bojích vytrvale vytlačovali tyto kmeny ze svých lovišť a zvyšovali tak své sebevědomí umocněné velkým válečným uměním typickým pro lakotské kmeny té doby. Tehdy ještě mladý Tatanka Yotanka netušil, že za několik let bude právě on burcovat teď ještě nepřátelské kmeny do společného boje proti nepříteli společnému pro všechny. I když nutno podotknout, že v případě Vraních Indiánů a několika dalších kmenů bylo spojenectví na dlouhou dobu skutečně vyloučeno, pokud kdy vůbec vzniklo. Boj a hrdinství ve válečných výpravách proti nepřátelům i obranných střetech byly stále nejjistější vstupenkou do prestižních válečných spolků, které pak zaznamenávaly bojové úspěchy svých členů. A tak o rok později v roce 1846 zasáhl Sedící býk do těžké srážky s Flatheady / Ploskohlavci / a byl během hrdinných manévrů na hřbetě svého poníka zraněn do nohy. Přesto Hunkpapové zahnali svého rivala na útěk, slavili vítězství a zároveň truchlili pro ztrátu osmi bojovníků. Na poli války i míru vynikal muž, který z chlapce zvaného Pomalý vyrostl v Sedícího býka opravdu znamenitě. Již v mladém věku se Sedící býk stal členem prestižního válečnického spolku Statečná srdce, záhy patřil k elitě tohoto spolku a založil se Žlučí a Vraním králem jakousi hodovnickou vybranou skupinu zvanou Půlnoční společnost. Již z názvu vyplývá, že vybraná společnost těchto bojovníků se scházela o půlnoci a oddávala se kvalitním porcím vybraných indiánských delikates v podobě těch nejlepších kusů bizoního a psího masa, kouřila se dýmka a probíraly nejrůznější záležitosti.

    Američané se zatím chystali do víru válečné vřavy a poté sváděli v letech 1846 a 1847 úspěšné půtky s Mexičany a získali dva nové přírůstky do Unie v podobě Kalifornie a Nového Mexika. Ještě předtím právě v roce 1845 získali od Mexičanů Texas a o rok později od Britů Oregon. V Bílém domě právě vykonával funkci v pořadí jedenáctého prezidenta USA James K. Polk, mimořádně pracovitý muž, který byl přísným abstinentem a puritánem. Právě za jeho vlády Spojené státy sílily, staly se pravou kontinentální mocností ovládající pobřeží Atlantiku i Tichého oceánu a přívaly nových kolonistů si razí nekompromisně cestu na vysněný Západ.

 Kromě první výpravy proti Vránám vyrazil Sedící býk se svými soukmenovci do dalších asi dvaceti menších či větších bitev. Již v dospělosti začal pozvolna pronikat i do duchovního světa, osvojil si mnohá tajemství, vzýval Wakan Tanku, připravoval medicíny a stal se tak významným a váženým kouzelníkem. Kromě duchovního poslaní měl silné vlastenecké cítění, což bylo vlastní mnoha Indiánům i když to v této formulaci zní trochu podivně partyzánsky.Díky diplomatickým schopnostem vedl četná jednání nejen s Indiány, ale hlavně také s bělochy a byl tak opravdu význačným státníkem a zástupcem svého lidu. Neurvalé pronikání stále většího množství zlata chtivých bílých dobrodruhů do nedotknutelných Černých hor však řešení problému diplomatickou cestou vzájemného jednání stále více oddalovalo. Nerostné bohatství vždy poutalo pozornost bílých kolonistů v kterékoliv části světa a posvátné území Černých hor samozřejmě nemohlo být výjimkou. Tatanka Yotanka zatím bojoval proti svým indiánským sousedům a na své největší okamžiky musel ještě dvacet let čekat. Mezi indiánskými rivaly však vyvolávalo jeho jméno stále větší respekt a bojovníci Statečných srdcí skutečně naháněli hrůzu potencionálním nepřátelům. V roce 1851 se Tatanka Yotanka oženil s ženou zvanou Světlé vlasy a v tomto roce se u lakotských kmenů začínají objevovat tzv. „oblečení v košilích“, nebo-li kvarteto nejvýznamnějších mužů každého kmene, kteří měli být vůdčím štítem svého lidu v boji proti nepřátelům, měli vynikat štědrostí, nebo-li zjednodušeně řečeno nasytit hladové a poskytnout potřebné nemajetným a být vzorem lakotského muže ve skutcích odvážných v časech války i rozumových a ctnostných v době běžného života. Takové pocty se dočkali například Šílený kůň, Americký kůň nebo Mladík obávající se svých koní. Prvnímu manželskému svazku však osud nepřál, neboť Světlé vlasy zemřela při porodu a prvorozený syn ve čtyřech letech onemocněl a zemřel také.V roce 1856 zabil v přímém střetu náčelníka Vraních Indiánů a stal se o rok později vůdcem spolku Statečná srdce. K události došlo na horním toku řeky Yellowstone a mušketa Vraního náčelníka přitom způsobila Sedícímu býkovi těžké zranění na noze, díky kterému pak do konce života kulhal. V roce 1857 se stal válečným kmenovým náčelníkem Hunkpapů a po smrti svého malého syna naplněn zármutkem adoptoval syna své sestry Jediného býka a v tomtéž roce přijal za svého bratra i třináctiletého assiniboinského chlapce později zvaného Skákající býk. O dva roky později přepadli tábor Hunkpapů úhlavní nepřátelé z kmene Vran a v bitvě u Dešťových kopců na řece Cannonball zabili otce Sedícího býka.V roce 1861 začala občanská válka Severu proti Jihu a začínající expanze bílých byla utlumena. O čtyři roky později Unie a její vojáci zocelení v těžkých bratrovražedných bojích mohli po chvilce odpočinku začít spřádat nitky vedoucí k postupnému razantnějšímu postupu na západ. Osud prérijních kmenů se pozvolna začíná naplňovat.

 

 

Hunkpapové stejně jako ostatní kmeny z plání jsou postupně vyháněni do rezervací a Sedící býk vede jako náčelník svůj kmen na válečnou stezku proti mocnému nepříteli. Právě v tomto bodě jsem trochu na vážkách jak to vlastně je s tou silou nepřítele. Je třeba připomenout si fakta, která odhalí mnohé poněkud podceňované skutečnosti, které však hrají podstatnou roli v obraze dalšího vývoje na Velkých planinách. Počet obyvatel USA dosahuje v roce 1860 více než 31 miliónů obyvatel. Prérijních Indiánů je v tomto období necelých tři sta tisíc. Převaha bílého světa je tedy početně a samozřejmě i materiálně jednoznačná. Zdálo by se tedy, že Indiáni nemohou klást této přesile významnější odpor. Ovšem jedna věc je počet obyvatel, z nichž valná většina  se vlastně aktivně do konfliktu s původními obyvateli nezapojuje a druhou počet právě té rozhodující v tomto případě vojenské složky. Mladý dynamický živel v podobě USA by měl disponovat energickou a dostatečně silnou armádou logicky napadne většinu problému neznalých jedinců. Ovšem skutečnost byla poněkud odlišná. Na sklonku roku 1860 čítala armáda pouhých 11 000 aktivních vojáků, což tedy představuje neskutečných 0,035 procenta z celkového počtu obyvatelstva ! Ovšem Spojené státy stály na prahu vojenského konfliktu, který se také 12. dubna 1861 dělostřeleckou salvou armády jižanské Konfederace na pevnost Fort Sumter skutečně rozhořel. Začala občanská válka Severu proti Jihu a v té již figurují zcela jiné počty aktivních vojenských složek povolaných z domobrany a záloh. Unie třiadvaceti severních států s dvaadvaceti milióny obyvatel okamžitě povolává do zbraně 75 000 mužů. Jedenáct států jižanského protivníka s deseti milióny obyvatel povolává do zbraně dokonce sto tisíc mužů. Povolat do zbraně však nemusí nutně znamenat skutečně získat a disponovat právě takovou předpokládanou silou. Na Západě se totiž bojuje s Indiány a zlatonosná ložiska v Montaně, Coloradu, Kalifornii a potažmo i v jiných částech poutají také poměrně slušnou pozornost civilistů i armády než velký konflikt na Východě.  V roce 1868 se stává Sedící býk vrchním náčelníkem všech Siouxů - Tetonů a může tak dokonale využít svého již značného vlivu. Ostatně vždy brojil proti smlouvám s bílými, neboť smlouvy byly ve většině případů většinou ústupky ze strany Siouxů, znamenající ztrátu části území a vlastního způsobu života.Navíc byly účelově formulovány takovým stylem, aby jim nevzdělaný domorodec pokud možno vůbec nerozuměl, částečně se na nedorozuměních vyplývajících z textu smluv podílely jazykové bariéry a nedokonalý překlad tlumočníků.  Právě v tomto roce vzniká také věhlasná smlouva z Fort Laramie mezi Siouxy a Američany, jejíž slova tak často v budoucnu citovaná mnohými ústy slibují Indiánům část nedotknutelného území dokud bude „tráva růst a nebe bude modré.“Již o šest let později ovšem zřejmě tráva růst přestala a nebe změnilo barvu, neboť nedotknutelnost území narušila oficiální vojenská expedice vedená G. A. Custerem, která měla potvrdit či vyvrátit mýty o bohatství Černých hor. Pozdější hrdina se zlatými kadeřemi vyráží v čele tisícovky modrých kabátů, nejrůznějších expertů, vědců, zlatokopů a novinářů mapujících pro obyvatele na Východě výsledky a průběh expedice. Pověsti o pohádkovém bohatství se ovšem potvrdily a smlouva tak záhy pod tlakem silné lobby podnikatelských vrstev a nakonec i samotné vlády, kterou množství zlata ukrytého v kopcích Black Hills také nemohlo nechat úplně klidnou brzy vzala za své. Bylo nutné původním obyvatelům toto území odejmout.   "Válku vyprovokovali bílí. Nechceme prodávat žádné území, nechceme tu žádné bělochy. Black Hills patří mně. Pokud se nám je bílí pokusí vzít, budeme bojovat.Vstal jsem s tomahavkem v ruce a udělal bílým tolik škody, kolik jsem jen mohl udělat."  To jsou slova Sedícího býka, který si však stále více uvědomuje, že válkami ve vlastních řadách rozdrobené kmeny nemohou v tomto stavu sil konkurovat síle modrokabátnických jednotek. Sedící býk se na konci šedesátých let mohl těšit z obrovské podpory takřka všech lakotských kmenů. Samozřejmě existovaly výjimky a osoby, jenž ho neuznávaly a ani neměly v oblibě, neboť není možné padnout do oka všem. Nenapadá mě v této chvíli nic jiného, než otřepané " V jednotě je síla", ale Sedící býk si uvědomuje sílu nepřítele a hodlá sjednotit všechny Siouxe. Je náčelníkem Hunkpapů a navíc velkým šamanem, tudíž může pozvat všechny Siouxe k Tanci slunce. Tvrdá zkouška odvahy dospívajících mladíků, kandidátů na šamany a dobrovolníků trvající obvykle osm dní se čtyřdenním půstem na úvod, oslavuje umírající a znovu ožívající zázračnou žlutou kouli na obloze s blahodárnými tepelnými loučemi v době Slunovratu. Sebetrýznění, víření bubnů, chřestění chřestidel a poté pískání na prérijní píšťalku vyrobenou z kosti orlího křídla - šo-tanku. Samotný obřad konající se na předem určeném ohraničeném místě připomínající ceremoniální stavbu tvořila tenkrát v červnu 1876 v podstatě ohrada v jejímž středu stál posvátný kůl ozdobený jako tradičně bizoní lebkou zobrazující slunce. Tanec slunce se konal většinou před posvátným týpí a tanečníci byli pomalováni symboly vody, jenž měly přivolat Hromového ptáka. Indiáni věřili, že hrom má podobu ohromného ptáka, jenž žije ve vysokých horách, létá nad celou zemí a jeho největším potěšením je zabíjet zvířata. Když zpozoruje zvíře, zatáhne oblohu těžkými mračny, spustí lijavec a svou oběť zasáhne bleskem. Je tedy nositelem deště a jako takový je vzýván, neboť přináší blahodárnou tekutinu. Tanec slunce byl skvělou příležitostí shromáždit všechny kmeny a nejen slovy, nýbrž i činy v podobě vize, sebetýrání, tance a zaříkávání přesvědčit všechny zúčastněné na nutnosti války. Sedící býk chtěl, aby si Siouxové zvolili nového válečného náčelníka, jemuž budou podřízeny všechny kmeny. Než začal samotný obřad Tance slunce a z jižní strany vstoupili do prostoru svatyně obrácené k východu první aktéři obřadu, pozval Tatanka Yotanka k velké poradě náčelníky. Sedící býk hovořil o zprávách, které hovoří o připravované akci armády USA proti svobodným Indiánům.

V této chvíli malinko odbočíme a  připomeneme si sled nejdůležitějších událostí sklonku let 1875 a začátku roku1876.  Pro pochopení širších souvislostí začneme poněkud dříve.

Ve druhé polovině 19.století začínají na posvátné indiánské území v horách lakotsky zvaných Paha Sapa ( Black Hills neboli Černých horách), pronikat první dobrodruzi v honbě za zlatem. V roce 1859 bylo skutečně objeveno zlato v Nebrasce.Na počátku šedesátých let začínají zlatokopové, prospektoři,trapeři nebo velitelé menších vojenských oddílů pronásledující Indiány vyprávět doslova neuvěřitelné příběhy o množství žlutého kovu, jenž se v horách Paha-Sapa našlo. Hory měly pro Lakoty a ostatní kmeny naprosto výsadní postavení, byly zjednodušeně centrem všeho, co mělo hlubší význam. Sídlo Wakan Tanky, poutní, postní, posvátné, uzdravující a naprosto nepostradatelné a nedotknutelné místo, jež nesmělo být nikým a ničím poskvrněno.Pronikání bílých má v blízké budoucnosti podpořit výrazný moment - stavba železnice. 1. července 1862 prezident Lincoln oficiálně požehnal stavbě, jejímž provedením byly pověřeny dvě společnosti. Union Pacific má stavět z Omahy a Central Pacific z Kalifornie.Začátek stavby se vzhledem k občanské válce Severu proti Jihu poněkud zdržel  a začalo se tedy až v roce 1864. Oficiálním datem zahájení stavby je sice rok 1863, ale to v této chvíli není tak nezbytně nutným faktem.Poté se pokračuje velmi rychle i přes veliké obtíže jenž způsobují svými výpady Indiáni, ale daleko více přírodní nástrahy v podobě dva tisíce metrů vysokého hřebenu pohoří Sierra Nevada, tisíc metrů nad mořem se tyčily v místech předpokládané stavby Skalisté hory ( Rocky Mountains ), spousty kaňonů, říček, nekonečné prérie, vyprahlé pouště, a skalní rozsedliny. Bylo nutné zbudovat ochranné dřevěné konstrukce proti lavinám či sněhovým bouřím v horských masívech. Nakonec se přes všechny útrapy a nástrahy podařilo spojit obě trati na břehu Velkého solného jezera u Promontory Pointu a slavnostním okamžikem oficiálního otevření trati se stal 10. květen 1869. Nyní bylo možno cestovat od Atlantiku k Tichému oceánu, Z New Yorku do San Franciska 5319 kilometrů přes území USA.  Zpřístupnily se však také obrovské plochy území Montany, obou Dakot, Minnesoty, Nebrasky, Wyomingu - tedy území Siouxů.Prezident Lincoln rovněž vyslyšel dlouholeté nářky nemajetných obyvatel Unie a podepsal již dříve tzv. Homestead Act. Dokument, dle kterého má každý obyvatel Unie starší 21 let nárok na bezplatných 160 akrů půdy západně od řeky Mississippi. Vítěz občanské války, slavný prezident-osvoboditel tak trochu zapomněl na původní obyvatele kontinentu a vyvolal nejen ve Státech, ale i v Evropě cestovní horečku. Všichni toužili začít nový, jak věřili lepší život na nové půdě a vůbec nepřemýšleli nad faktem, že země do které na krytých vozech směřují, již své majitele od pradávna má. Občanská válka skončila v roce 1865 a 14. dubna tohoto roku je Abraham Lincoln zastřelen. Spojené státy zbavené otroctví mohly vrhnout veškerou sílu na dobývání "Divokého západu."

A teď již k letem, ve kterých se dostává na scénu právě Sedící býk. Ten se v roce 1867 stává nejvyšší uznávanou autoritou lakotských kmenů. Zatím v roce 1868 končí poněkud neslavně své prezidentské období prezident Johnson a uvolňuje svůj post válečnému vysloužilci, generálu Ulyssesi Grantovi, který je zvolen prezidentem 3. listopadu 1868 a úřadu se oficiálně ujímá na jaře příštího roku. V tomto roce prezident Grant hodlá řešit indiánskou otázku, možná ovlivněn brutálním masakrem Čejenů a Arapahů na řece Washita právě v měsíci svého zvolení a posvátné Paha - Sapa jsou smlouvou navždy určeny pouze Indiánům. Že se jedná o vítězství dílčí, či spíše přesněji řečeno vůbec žádné jako v případě mnoha jiných smluv se Siouxové a ostatní prérijní kmeny záhy přesvědčují. Američané jsou vlastně k podepsání smlouvy tak trochu vírem událostí posledních třech let dotlačeni. Náčelník Oglalů Rudý oblak totiž shromáždil poměrně značnou sílu a „vyčistil“ území kolem řeky Powder. Válkou oslabené, morálně otřesené Spojené státy zatím nemohou účinně atakovat zmíněná území, přestože jsou samozřejmě sférou zájmu jinak dynamické americké společnosti, která právě prošla těžkou čtyřletou zkouškou vyplněnou bratrovražedným bojem. Šest let relativního klidu od podepsání smlouvy ve Fort Laramie však bylo pouze klidem před bouří, kterou ukončila v podstatě ekonomická situace na trhu s půdou v roce 1874. V tomto roce vrcholí můžeme zjednodušeně řečeno aktivity velkých podniků a mamutí soukromé společnosti využívají přímo koncesí vlády a skupují rozsáhlá území. Malí nezávislí prospektoři jsou takto vlastně postupně hnáni jako stádo stále dál a nedostatek územních možností je nutí přemýšlet nad vstupem do nebezpečné zóny zapovězených Skalistých hor. To je ovšem pouze jeden z mnoha jiných důvodů, jejichž hlavní synonymou zůstávají klasické chamtivé pudy bílé společnosti. Hledači zlata ve svém úsilí nepolevovali ani před rokem 1874, nová expanze zájmu v podstatě vypukla již o dva roky dříve a zejména úspěchy v rýžování donutily nakonec i vládu k řešení situace. Ani varovné signály v podobě pronásledování skupiny zlatokopů Indiány v roce 1873, kdy indiánský výpad nakonec vedl až daleko za hranice teritoria nebyl dostatečně zvednutým varovným prstem.Území opředené legendami o celých valounech drahocenného kovu je nutno prozkoumat zevrubněji. Smlouva z roku 1868 o výhradním majiteli hor a případném vstupu pouze s jejich výslovným souhlasem jde stranou. Pro názornost výňatek ze smlouvy : "Žádnému bělochovi, nebo skupině bílých nebude dovoleno usadit se na indiánském teritoriu, zabrat jakoukoli jeho část nebo jím procházet bez souhlasu Indiánů."Žádná smlouva o odstoupení jakékoliv části rezervace nenabude platnosti dokud nebude schválena a podepsána nejméně třemi čtvrtinami dospělých indiánských mužů obývajících výše zmiňované území."Touha bílé společnosti po bohatství a penězích je však silnější.

 Výprava čítající něco přes tisícovku mužů v modrých kabátech pod velením plukovníka George Armstronga Custera, kterému Indiáni říkají Pahuska,  je doplněna skupinou zeměměřičů a geologů. Vyráží z pevnosti Fort Abraham Lincoln poblíž města Bismarck na sklonku června 1875. Výsledky zhruba dvouměsíční  expedice a následná zpráva o bohatství na tomto kousku země hovoří jasnou řečí. Husté borové lesy, velké množství zvěře, nadějná naleziště zlatonosných žil, vůkol nádherné panoráma přírody. Důstojný a zásadový prezident Grant však přesto nehodlal porušit smlouvu a zavírat oči před vpádem zlatokopů.V pořadí osmnáctý muž v Bílém domě možná měl malinko problémy s alkoholem, ve West Pointu patřil k nejhorším kadetům, ale to nutně nemusí znamenat, že měl pokřivený charakter. Proto možná také nebyl zrovna vyhlášeným politikem.  Zlatá horečka však vlivem příznivých zpráv výpravy vypukla a svou intenzitou téměř připomínala první velký výbuch šílenství z dob Klondike někdy kolem roku 1849.

12. června 1876 sedí náčelníci ještě před začátkem vlastního Tance slunce na poradě a naslouchají slovům Sedícího býka. Dvaačtyřicetiletý náčelník Hunkpapů hovoří o úspěšných výpadech hrdiny nedávných měsíců, náčelníkovi Oglalů Šíleném koni, který nesouhlasil s postojem Rudého oblaka o nutnosti změny dosavadního stylu života bez boje. Rudý oblak si se Šíleným koněm skutečně nepadl do oka již předtím. Sílící vliv výbojného mladého náčelníka Šíleného koně se skomírajícímu odhodlání veterána Rudého oblaka, jenž při návštěvě Washingtonu na vlastní oči uzřel sílu bílého světa samozřejmě nezamlouval. Vzájemná rivalita byla viditelná často. Teď má však Rudý oblak svou rezervaci, další velký vůdce Bruléů Skvrnitý ohon rovněž svou agenturu a osud Siouxů je tedy v rukách jiných mužů i když vliv těchto náčelníků je stále obrovský o čemž svědčí vůdčí úloha Skvrnitého ohona při jednáních o prodeji Paha-Sapa. Loňský rok 1875 byl z hlediska vývoje událostí zlomový. Na jaře tohoto roku armádní složky generála Crooka patrolující ve Skalistých horách a tvořící jakýsi ochranný štít proti přívalu zlatokopů upozorňují zhruba tisícovku dobrodruhů, že porušují smlouvu z roku 1868 a vyzval je k odchodu. Na jaře navštěvují sídlo Velkého bílého otce ve Washingtonu Rudý oblak se Skvrnitým ohonem a na scéně je první nesmělý pokus vlády odkoupit Black Hills, jako konečné východisko z krize. Oba pohlaváři jsou sice ohromeni velikostí světa bílých a rozhodně nepochybují o jeho síle, ale prodej posvátných hor nepřipadá v úvahu. V letních měsících roku 1875 mají tedy vládní úředníci o čem přemýšlet. Nakonec se rozhodli vyslat v září do inkriminované oblasti komisi, jenž bude jednat s Indiány o podmínkách odstoupení Skalistých hor. Ještě před samotným datem schůzky obcházeli pověření kurýři náčelníky. Sedící býk přijal míšence Louise Richarda, zaměstnance Úřadu pro indiánské záležitosti a vyslechl jeho slova, obsahující pozvání k důležitému jednání. Jeho postoj byl jednoznačný a slova při této příležitosti pronesená se velmi často objevují v mnoha knihách pojednávajících nejen o bitvě u Little Big Hornu. "Přeji si, aby ses vrátil k Velkému otci a řekl mu, že žádnou půdu prodávat nebudu."Pro větší demonstrativnost ještě nabral do prstů špetku prachu a dodal " Ani tolik." Kurýři nenašli pochopení ani u dalších pohlavarů, jednat o prodeji odmítl podle předpokladů také Šílený kůň. Sedící býk se tedy v den schůzky 20. září 1875 u jednacího stolu několik kilometrů od pevnosti Fort Robinson na řece White River mezi správami rezervací Rudého oblaka a Skvrnitého ohona neobjevil. Pod plátěným přístřeškem za asistence 120 vojáků v bouřlivé atmosféře vytvořené několika tisícovkami rozhněvaných Indiánů komisaři pod vedením senátora Williama B. Allisona z Iowy neuspěli. Jednání se neúčastnil ani Rudý oblak. Skvrnitý ohon nechyběl. Po neúspěšném prvním pokusu následoval o tři dny později další, který v ještě vypjatější atmosféře dopadl dalším totálním fiaskem vládní komise. Poslední zoufalý pokus pouze s několika vybranými pohlaváry, mezi nimiž opět chyběli Sedící býk, Rudý oblak a Šílený kůň se uskutečnil v budově velitelství správy rezervace Rudého oblaka a zůčastnilo se ho asi dvacet náčelníků. Vše nakonec definitivním odmítnutím všech nabídek týkajících se případného pronájmu, nutno podotknout za směšnou cenu, zakončil v podstatě hlavní vyjednávač, náčelník Siouxů-Brulé, Skvrnitý ohon. Kostky byly vrženy. Nešlo to po dobrém, půjde to po zlém. Možná to zní až příliš jednoduše, ale je to tak. Vláda USA nebyla zvyklá kapitulovat a všechny dosavadní konflikty vyřešili Američané ke svému prospěchu, ale nutno v rámci objektivity také dodat, že všechny těžké boje ať už s Anglií či později s Mexikem odkryly obrovskou vůli a houževnatost mladého národa. Navíc byli Američané mnohdy v početní nevýhodě a přesto dokázali nepřítele na hlavu porazit a vnutit mu své podmínky o čemž se už za pár let přesvědčí i domorodí obyvatelé. Kapitulovali Angličané, Španělé, Mexičani a teď by se americký kolos měl zastavit o několik tisícovek vzpupných Siouxů a ostatních prérijních kmenů ? Tak jim nestačí čtyřista tisíc dolarů za roční pronájem ?  Tak to tedy rozhodně ne ! Civilizační vlna musí smést z povrchu světa domorodé tvrdohlavce. Co na tom, že hodnota zlata ve Skalistých horách přitom dosahuje téměř astronomických výšek a oněch 400 tisíc je skutečná almužna. Jednorázové odstupné ve výši šesti miliónů je rovněž pro ekonomicky stále vzdělanější Indiány opravdu slabou náplastí a Indiáni požadují částku daleko vyšší - 600 miliónů dolarů. Sedící býk je označen za osobu nebezpečnou pro příští zdárný vývoj vztahů mezi Indiány a bělochy. Je nutno jednat a tak se celá mašinérie dává rychle do pohybu již na začátku listopadu.Pro Američany se teď navíc karta obrátila. Vzhledem k historii už tady není silná organizovaná Anglie nebo početná Santa Anova pravidelná mexická armáda, nýbrž rozptýlené hrstky sice slušně vyzbrojených, leč jinak vzato naprosto neorganizovaných indiánských sil a proto jediným vážnějším problémem je bude vlastně někde v terénu pochytat. Na začátku řetězce, jehož konec má potrestat vzpupné rudochy je zvláštní inspektor úřadu pro indiánské záležitosti E.T. Watkins. Dle jeho vyjádření jsou skupiny svobodných prérijních Indiánů ohrožením rezervačního systému. Ministr války W.W. Belknap si také přihodí a navrhuje řešit situaci v Black Hills. Watkinsovi mohutně přitaká ministr vnitra Grantovy vlády Z. Chandler. Dalším článkem je poté komisař pro indiánské záležitosti E.P Smith, jenž 3. prosince  1875 vydává ultimátum : "Indiáni, kteří se zdržují mimo hranice rezervací, se musí do 31. ledna 1876 hlásit u správců rezervací ve svých příslušných oblastech. Pokud tento termín nedodrží, bude vysláno vojsko, které je k tomu donutí silou."

Samotným tvůrcům ultimáta muselo být jasné, že v tak krátké lhůtě a navíc v mrazivých zimních týdnech je případný přesun pro Indiány byť ochotné uposlechnout, takřka nemožný. Na severních prériích ležela vysoká sněhová pokrývka a samotní kurýři pověření doručením zpráv náčelníkům jednotlivých kmenů , uvízli v kruté zimě a nepříznivém počasí. Jak by asi vypadal přesun žen a dětí ? Kolik zmařených životů by kvůli neústupné úřednické moci přinesl ? Navíc rezervační systém nebyl na nové příchozí vůbec připraven. Sklady potravin byly téměř poloprázdné a samotní obyvatelé rezervací museli doplňovat hubené příděly vlastními loveckými výpravami do stále chudších lovišť poznamenaných expanzí bílých lovců a bohužel také kožešin chtivých Indiánů, kteří je vyměňovali za kvalitní opakovací pušky.Sedící býk tehdy v lednu 1876 promluvil s jedním z poslů a dokonce připustil variantu možného odstěhování svých Hunkpapů do rezervace. Tábořil tehdy nedaleko ústí řeky Powder. Případný přesun však Tatanka Yotanka hodlal uskutečnit až mnohem později za daleko příznivějších klimatických podmínek. 8. února 1876 tak generál Sheridan dává rozkaz konečným článkům pomyslného řetězu, generálům Crookovi a Terrymu, aby zahájili přípravy na vojenské tažení proti Indiánům, jenž "neuposlechli." Sedící býk zatím trávil zimu na soutoku řek Tongue a Yellowstone. Tušil rýsující se obrysy války, ke které směřoval tok událostí přelomu let 1875-76. Sheridan zatím spřádal plány vojenských operací, jenž měly začít co nejdříve a překvapit Indiány ve svých zimních tábořištích. Zimní tažení sice nejsou vítaným zpestřením vojenského života, avšak potřeba zlomit odpor tvrdohlavého protivníka ještě před příchodem jarní oblevy se jevila Sheridanovi téměř jako nutností. Hlavní pozornost byla soustředěna zejména na dva největší protivníky - Sedícího býka a Šíleného koně. Sheridan předpokládal tábor Sedícího býka někde v oblasti řek Big Horn, Rosebud a Powder. Jeho plány komplikovaly tuhé mrazy, jenž uhodily právě v únoru 1876 a přetrvávaly ještě i ve druhé polovině března. Zima ohrožovala plynulost dodávek vojenským posádkám, železniční tratě byly zaváté příkrovy hustě poletujících vloček sněhu, zásoby pro vojáky se měnily v ledové kostky. Sedící býk navíc oproti minulé zimě změnil své působiště a tábořil poněkud dále na západ než si Sheridan představoval. Dosažení jeho tábora v takto nepříznivém počasí bylo riskantní, ne-li skoro vyloučené a generál Terry nedoporučoval Sheridanovi tažení proti Sedícímu býkovi v panujících podmínkách. Bude nutné vyčkat příchodu teplejšího počasí i když bude poté neustále migrující siouxské tlupy velmi obtížné stíhat. Zatímco generál Terry vyčkával, další muž činu, tříhvězdičkový vousáč, generál George Crook vyrazil navzdory nečasu v mrazivém ránu 1. března z pevnosti Fort Fetterman s cílem vypátrat vesnici Splašeného koně. Asi devíti stovkám mužů z druhé a třetí kavalérie doplněné dvěma setninami čtvrté pěchoty, stovce povozů s pící a potravinami vydal rozkaz velitel kolony J. Reynolds. Proud modrokabátníků, indiánských zvědů a několika civilních osob se v březnové slotě plazil po staré Bozeman trail. Počasí se neustále zhoršovalo, foukal silný vítr, bodavé vločky štípaly vojáky do tváří, teplota byla stále pod nulou a s jejím poklesem také klesala morálka postupujících jednotek. Teprve po patnácti dnech namáhavého pochodu, kdy vozy zapadaly do hlubokých závějí sněhu objevili se 16. března neklamné stopy indiánského tábora. Crook se domníval, že objevil vesnici Splašeného koně. Vzhledem k nemožnosti dalšího postupu s celou enklávou svých mužů, vyslal na zteč tři stovky kavaleristů pod vedením Reynoldse. Nebyla to ovšem vesnice Šíleného koně, ale poklidný smíšený tábor Severních Čejenů pod vedením náčelníků Dva měsíce, Malého vlka, Starého medvěda, Javorového stromu, Bílého býka a také části Oglalů náčelníka Tichého psa. Čejeni vyjeli z rezervace Rudého oblaka, doplnit zásoby a spojili se s několika Indiány žijícími mimo rezervaci. Tichý pes byl z vesnice Šíleného koně, ale drtivá většina Oglalů byla s náčelníkem Šíleným koněm dále na severu. Přesněji řečeno severovýchodně. Útok začal za úsvitu 17.března 1876. Indiánský tábor ještě spal. Vojáci spálili všechna tipí, všechny zásoby potravin na zimu, oblečení, sedla ad. Indiánům zbylo pouze to, co měli momentálně na sobě. Kavaleristé odehnali také asi 1200 až 1500 koní. Ženy a děti unikly přes řeku Powder kryti střelbou bojovníků ukrytých za skalními rozsedlinami. Indiáni zůstali zcela bez prostředků a jediným řešením zachování vlastní holé existence byl pochod do vesnice Šíleného koně. Po třech dnech strastiplného putování v mrazivém počasí se spoře odění zubožení Čejeni a Oglalové dočkali. Šílený kůň nabídl polozmrzlým poutníkům oblečení i přístřeší ve vlastních stanech a samozřejmě také jídlo. Osud poklidné vesnice Šíleného koně znovu přesvědčil o nutnosti boje. Náčelník Čejenů Dva měsíce potvrdil rovněž své odhodlání vstoupit na válečnou stezku. Oglalové a Čejeni přečkali tedy ve společném táboře poslední vlnu mrazů ve druhé polovině března 1876 a po vlně tání a definitivním jarním probuzení přírody strhli svůj tábor a vyrazili směrem k soutoku řek Tongue a Yellowstone, kde narazili na tábor Hunkpapů Sedícího býka. Tráva začala bujet, koně posíleni bující vegetací sílili. Nejrůznější skupiny prérijních Indiánů z rezervací vyráželi v souladu se smlouvou z roku 1868 na tradiční jarní lovy k doplnění nepříliš pestrého rezervačního jídelníčku a postupně se střetávali s potulnými tlupami zatím svobodných Indiánů. Všichni společně pak rozhořčeni útokem generála Crooka začali se shlukovat na řece Rosebud, kde časem začalo vznikat velké shromaždiště prérijních Indiánů. Mladí válečníci začali otevřeně mluvit o nutnosti boje, zatím kroceni vlivem starších mužů. Do tábora přijelo také mnoho dalších válečníků, kteří dorazili z rezervací poté, co se dozvěděli o velkém táboře.Byli zde Černonožci, Hunkpapové, Oglalové, Sans Arcsové, Bruléové, Minikonžuové, Santijové, Assiniboincové a Čejeni s Arapahy, kteří se v těchto dobách stali velkými spojenci.

Vraťme se teď do víru posvátného Tance slunce na počátku června 1876. Právě se schyluje k volbě nejvyššího pohlavára, jenž povede spojené kmeny do boje. Kandidátů je mnoho. Nejvýznamějšími osobnostmi u Lakotů byli tzv. oblečení v košilích, kteří na velkých shromážděních v podstatě získali odměnu za své nepřehlédnutelné skutky a stali se vzorovými jedinci, jenž měli střežit nejušlechtilejší vlastnosti svých kmenů. Věhlasných činů dosáhlo několik mužů a jejich význam je řadí k předním kandidátům. Jsou mezi nimi takové osobnosti jako náčelník Gall jinak zvaný také Pizi nebo Žluč, Americký kůň, Chromý jelen, Déšť ve tváři, Dva měsíce, Malý vlk a další. Největšími kandidáty jsou však Šílený kůň a samotný hlavní řečník Sedící býk. Šílený kůň však náhle přerušil volební jednání a navrhl právě Sedícího býka. Náčelníci začali vykřikovat slova podpory a nejvyšší vůdce kmenů byl sborem nejvýznamějších mužů jednoznačně zvolen. To vše se událo 12. června 1876 a Sedící býk právě zvolený do čela spojeného indiánského vojska, pokud můžu použít právě tento termín, zahájil vlastní obřad Tance slunce. Vzal do ruky buben a začal monotónně bubnovat. Zatímco znělo bubnování Tatanky Yotanky a v Indiánech začala stoupat slavnostní podivně vzrušující atmosféra pozdějšího transu, začali se zvedat jednotliví aktéři tance a přistupovali k bubnujícímu náčelníkovi Hunkpapů. Sedící býk odložil buben a vytáhl nůž. Prvním kdo přistoupil byl náčelník Déšť ve tváři a Sedící býk mu vyřízl proužek kůže na prsou. Z rány se chvíli nekontrolovatelně řinula prýštící krev, než krvácející ránu uzavřel Sedící býk na těle tančícího náčelníka dřevěným špalíkem. Poté začali přistupovat další Indiáni a také jim Sedící býk vyřezával z hrudi proužky kůže a po chvíli je uzavíral kolíky ze dřeva. Zatímco náčelníci, obyčejní válečníci a dobrovolníci trýznili svá těla a dokazovali necitelnost vůči bolesti zavěšeni na sloupu za naříznutou kůži na řemenech z bizoní kůže až svaly prsou praskly k čemuž dopomáhali také medicinmani zavěšováním bizoních lebek za nohy visících, zraňoval Tatanka Yotanka také sám sebe. Onoho 12.června si vyřezal na těle sto proužků kůže a uzavřel je špalíky. Takto připraven začal tančit kolem sloupu s bizoní lebkou. Do stavu hypnózy se uváděl upřeným pohledem do žhavých loučí pálícího červnového slunce. Hleděl do slunce a přitom nepřetržitě tančil. Tančil celý den a celou noc a poté další den a znovu celou noc.Při tanci mumlal v transu zaříkávadla a prosby o zjevení. Chtěl, aby mu velký Wakan Tanka zjevil výsledek války proti bělochům. 14. června po osmačtyřicetihodinovém nepřetržitém tanci, postění a prosbách o velký sen upadl Sedící býk do bezvědomí. Ztráta vědomí pominula až za několik hodin a během tohoto stavu se Tatanka Yotanka skutečně spojil s Wakan Tankou a byl seznámen s průběhem a hlavně výsledkem případného střetnutí. Nejbližší přítel Černý měsíc pomohl Sedícímu býkovi, aby vstal a mohl tak promluvit ke shromážděným o svém vidění :

"Ve snu jsem spatřil bratři mnoho bílých jezdců na koních. Byli jich stovky. Nebyli tam jen vojáci, ale také indiánští zvědové, kteří vojáky doprovázeli. Hlas Wakan Tanky říkal, že nám je sám Velký duch dává, protože nemají uši. A potom jsem je bratři uviděl. Padali přímo z nebe,klobouky jim nedržely na hlavách a oni padali přímo do našeho tábora. Naši bojovníci pak všechny vojáky pobili. Bylo jich nespočet, ale pobili jsme je bratři všechny."

Sedící býk tedy třináct dnů před nejslavnějším a také zároveň posledním vítězstvím prérijních Indiánů dokázal předpovědět naprosto přesně obraz legendární bitvy u Little Big Hornu. Střetnutí skončilo totální likvidací pěti setnin sedmého jízdního pluku a smrtí velitele celého uskupení G. A. Custera na pověstném Last Standu, tedy místě posledního odporu. I když na jiném místě většina příslušníků sedmé kavalérie přežila a pod velením majora Rena přežila obklíčení na pahorku pojmenovaném právě po Renovi, přesto se jedná o největší porážku amerických sil v dějinách indiánských válek. Životem ji zaplatilo celkem 263 mužů. Sedící býk organizoval činnost bojových skupin a poté se odebral snad do nedalekých kopců, aby pomáhal bojujícím spíše duchovní formou. Někteří autoři uvádějí, že v průběhu bitvy "čaroval" Tatanka Yotanka zřejmě v jednom z týpí veliké vesnice, což zní pravděpodobněji. Samotné bitvy se tedy každopádně nezúčastnil, což mělo za následek jistou kritiku z vlastních řad. Například náčelník Nízký pes dokonce hovořil o ztrátě srdce a zbabělosti velkého šamana. Sedící býk však nebyl válečník, byl kouzelník a jeho role tedy spočívala v podpoře právě náboženské, ve formě kouzel, proseb a modliteb k velkému Wakan Tankovi. Siouxové cítili podporu velkého kouzelníka a ta posilovala jejich podvědomí, což mnozí "Vašičové", tedy bílé tváře těžko pochopí. Mentalita Indiánů je však zcela jiná a duchovno hraje v jejich životě zásadní roli. Negativní hlasy jsou však spíše ojedinělé a naprostá drtivá většina bojovníků se shodla na vůdčí roli Sedícího býka v této bitvě. Sedící býk je tedy považován a bývá označován jako vítěz nad Custerem i když tato formulace může znít mnohým uším poněkud zjednodušeně. Každopádně však svou vizí předurčil vítězství Indiánům i když byli daleko početnější než nepřítel. A mít na své straně Velkého ducha v boji s nepřítelem, muselo bojovníkům vlévat do žil obrovské množství odvahy a odhodlání. Můžeme samozřejmě o podílu Sedícího býka jakkoliv spekulovat, ovšem omezovat se na přidělování zásluh pouze aktivním jedincům, jež přinášeli přímé oběti v boji je v tomto případě trochu nespravedlivé.

Je nad slunce jasné a předem čitelné jak se další situace po bitvě u Little Big Hornu vyvíjela. Nastal hon na čarodějnice. Spojené státy byly otřeseny osudem svého hrdiny z dob občanské války a jistý díl uspokojení mohli cítit pouze veteráni na straně Konfederace. Bylo však jedenáct let po válce a mladá země slavila právě sto let své existence, kterou připomínala velká výstava ve Philadelphii.  Nikdo si nepřipouštěl podobný obraz oslav a smrt generála Custera vyprovokovala celkem očekávanou reakci davového nepřátelství bílých Američanů vůči všem Indiánům bez rozdílu. Nebylo však možné potrestat ihned přímé aktéry bitvy a tak se hněv civilizované bílé společnosti obrátil proti těm dostupným "zlým rudochům". První kroky po katastrofě organizoval ještě z hotelu právě v dějišti výstavy generál Phil Sheridan. Velitel západního vojenského okruhu okamžitě prostřednictvím telegrafu zalarmoval plukovníky Nelsona Milese, Elwella Otise, Wesleyho Merritta a dokonce až z Oklahomy i podplukovníka Ranalda Mac Kenzieho k odvetným akcím. Bál se rovněž, že úspěch u Little Big Hornu může Indiány povzbudit k další aktivitě a snažil se proto soustředit veškerou dostupnou sílu do inkriminované oblasti. Generál Sherman, Sheridanův nadřízený, 22. července převzal dohled nad všemi siouxskými rezervacemi a jejich obyvatelé rázem získali, aniž se o tom jakýmkoliv zásahem vůči branné moci USA zasloužili, statut válečného zajatce. Americký Kongres na červencovém zasedání uvolnil prostředky na stavbu dvou nových pevností a okamžitý nábor téměř tří tisícovek vojáků.  17. července 1876 plukovník Merritt zasahuje proti větší skupině Čejenů, kteří opustili rezervaci. Zvědy v jeho jednotce vede legendární Buffalo Bill, který likvidací náčelníka Žlutého vlasu rozhoduje o útěku bojovníků z místa. Na začátku srpna se do konfliktu zapojuje také posílená Terryho kolona menším střetem s Lakoty u Wolf Rapids a poté 10. srpna spojením Terryho a Crookovy kolony vzniká do té doby nevídané soustředění armádních sil na jednom místě. Čtyřtisícové armádě doplněné několika stovkami indiánských zvědů zejména Šošonů náčelníka Washakieho a také Buffalo Billem však sychravé počasí se značnými dešti a rovněž nadměrná velikost tělesa neumožňuje prakticky žádný pohyb a záhy se armádní síly začínají štěpit na menší jednotky schopné daleko rychleji manévrovat dle situace a okamžitě na ni reagovat. Crook je odvelen do Black Hills a během pochodu na Východ zažívá ve velmi nepříznivém chladném a deštivém počasí opravdová muka, zatímco Terry zůstává v oblasti řek Yellowstone a Powderu, kde má za úkol budovat opěrné body armády v podobě několika pevností. Jednotky opustil i Buffalo Bill a Washakie se svými Šošony také mířil do rezervace. S datem 15. srpna 1876 byl přijat  nový zákon dle jehož znění se mají indiánské kmeny v oblasti vzdát jakýchkoliv práv na posvátné Černé hory a území kolem řeky Powder. Custerova smrt byla tedy velmi dobrou záminkou ke konečnému získání Black Hills a navíc ještě zadarmo ! No není to dobrý byznys ! Docela nepodstatným a opomíjeným faktem zůstala skutečnost, že indiánský tábor spojených kmenů u Little Big Hornu přepadl jako první major Marcus Reno a následná bitva stejně jako smrt zlatovlasého generála byla pouze jejím důsledkem. V září 1876 vyrazila do horké oblasti komise s cílem získat podpisy dokumentů na jejichž základě Indiáni ztrácejí nárok na Black Hills, povolí stavbu cest od Missouri po právě Černé hory a navíc ještě budou dostávat příděly daleko odsud v rezervaci na řece Missouri. Předseda komise George Manypenny tedy tlumočil podmínky Kongresu a další zásobování rezervací záviselo právě na splnění těchto podmínek s tím, že se na jejich znění nedá nic měnit. Několik náčelníků v čele s Rudým oblakem a Skvrnitým ohonem protestovalo zejména proti přesídlení na Missouri, ale hrozba úplného zastavení přídělů do všech rezervací přiměla nakonec všechny k podpisu a jako první podepsal Rudý oblak. Zlato v Black Hills v hodnotě zhruba jednoho bilionu dolarů přešlo do rukou Spojených států. Generál Crook zatím prohledával okolí Black Hills na severu a západě, kde měl za úkol chránit před Indiány zlatokopy a zároveň mapovat pohyb a činnost nepřítele a zasahovat proti němu. Jeho jednotky slídily po osamělých tlupách potulujících se Siouxů a 9.září při cestě za doplněním potravin narazili předsunuté Crookovy oddíly na vesnici Oglalů a Minikonžuů poblíž Slim Buttes. Siouxové pod vedením náčelníka Amerického koně byli právě na cestě do rezervace, ale když na ně zaútočil velitel předsunutých oddílů Anson Milles museli hledat záchranu v boji a následném útěku. Poté co dorazil hlavní konvoj s generálem Crookem zůstal v pasti obklíčené jeskyně pouze Americký kůň se čtyřmi bojovníky a početná enkláva žen a dětí. V následné přestřelce byl Americký kůň těžce zraněn a později se vzdal. Několik hodin poté zabalen pokrývkou, zahleděn do plamenů ohně s rozervaným břichem a vyhřezlými vnitřnostmi zemřel. Siouxové z vesnice Amerického koně, kterým se podařilo najít záchranu v útěku vyhledali Sedícího býka a ten vyrazil vesnici zemřelého náčelníka na pomoc, ale bylo pozdě. Přesto Tatanka Yotanka napadl zadní voje pochodující armády, ovšem nedostatek střeliva nedovolil válečníkům rozvinout rozsáhlejší ofenzívu a proto Sedící býk zamířil s bojovníky do tábora Amerického koně, zjistit ztráty a pohřbít mrtvé. V říjnu Mackenzie vyrazil do rezervací a nastalo pro Indiány ponižující odevzdávání zbraní, zabavení koní, stržení týpí a nakonec samotný přechod do Fort Robinson.

"Běloši nás pronásledují z jednoho místa na druhé, stále prcháme a já se ptám co jsme udělali ? Proč nás bílí muži chtějí vyhladit ?"

Sedící býk si kladl otázky na které mu brzy mohli odpovědět důstojníci armády, která křižovala územím Siouxů sem a tam. Pro jeho zhruba tři tisícovky stoupenců bylo stále obtížnější vyhýbat se modrokabátnickým jednotkám, které dopravovali materiál do nově budované pevnosti vznikající v místě soutoku Tongue a Yellowstone. Sedící býk se domníval, že odvedením svých lidí na sever do okolí Yellowstone se vyhne případným srážkám s vojáky a v klidu se zásobí na zimu kožešinami a masem během podzimních lovů bizonů. Ovšem poklid nadcházejících dnů lovu rušili vojenské konvoje a jednotky plukovníka Nelsona Milese, jenž pátral po Sedícím býkovi již od léta. K prvnímu setkání mezi řadami válečníků a vojáků došlo v chladném dvadvacátém říjnovém dnu. Miles chtěl vyzvědět, co dělá ve své vlastní zemi náčelník Hunkpapů a jak vidí svůj případný odchod do rezervace. Sedící býk v nepříliš přátelském ovzduší podzimního setkání odpověděl, že hodlá lovit bizony a bílí vojáci klid lovu stále narušují svými manévry v kraji. O odchodu do rezervace se ani nezmínil, neboť tuto variantu jako krajní řešení naprosto vylučoval. Hned o den později se uskutečnila po předchozí domluvě také druhá schůzka, která ovšem dopadla ještě hůře v prostředí téměř nepřátelském, kde obě strany prezentovaly svůj nesmiřitelný neústupný postoj v řešení situace. Miles, zvaný vzhledem ke svému oblečení Indiány jako Medvědí kabát, trval na odchodu Sedícího býka a jeho lidí do rezervace s tím, že případné neuposlechnutí bude výzvou armádě k vojenskému řešení. Tatanku Yotanku ultimátum rozhněvalo a prohlásil :

"Velký Wakan Tanka udělal Sedícího býka Indiánem svobodným a ne Indiánem z rezervace. Nikdy se nestanu Indiánem z rezervace."

Poté náčelník Hunkpapů ukončil rychle schůzku a kvapně odcházel se svými soukmenovci z místa jednání, neboť předvídal výbušnost situace a navíc Milesovi nevěřil. Medvědí kabát se skutečně příliš nerozmýšlel a dal svým vojákům rozkaz k přepadu vesnice. Tábor se však vlivem pohotového rozptýlení jeho obyvatel do okolí nestal kopií vesnice Amerického koně a Sedící býk tentokrát unikl. Zatímco Medvědí kabát zkoušel zlomit neúnavný odpor Sedícího býka vyrazil 14 listopadu z pevnosti Fort Fetterman znovu Crook s Mac Kenziem , 2500 muži a stovkami indiánských zvědů lačnících po skalpech do oblasti hor Velkého rohu. Velké těleso s pěchotou , dělostřelectvem a 1200 kavaleristy se po devíti dnech pochodu rozdělilo a kavalerie 24 listopadu  ráno pod velením MacKenzieho zaútočila na vesnici Čejenů náčelníků Tupého nože a Malého vlka. Čejeni se po opuštění svých týpí zkoušeli ukrývat v okolí a z okolních skalisek a křoví ostřelovali vojáky. Po vyplýtvání munice však museli prchnout a kavaleristé s indiánskými spojenci mohli pohodlně prohledat a vyrabovat opuštěný tábor, kde překvapivě objevili množství výstrojních součástek sedmé kavalerie generála Custera včetně několika vojenských koní. V množství důstojnických kabátců a běžných uniforem kavaleristů zaujal výstavní jelenicový kabátec, který byl identifikován jako kabát, který měl na sobě v den bitvy u Little Big Hornu Custerův bratr Thomas. Druhý den vojáci celý tábor zapálili a Čejeni tak přišli o veškerý majetek včetně koní, neboť většina stáda připadla spřáteleným Indiánům, něco si rozebrali kavaleristé a ostatní kusy byly postříleny dle zaběhané praxe. Zbytek podzimu a celou zimu prchali Siouxové pod vedením Sedícího býka před patrolujícími sbory armády Spojených států a velký náčelník Hunkpapů byl neustálými přesuny stále více unaven. Miles v zimních měsících vytrvale pronásledoval  také Šíleného koně a jeho spojený siouxsko-čejenský tábor. V bitvě u Wolf Mountains Milesovi vojáci zabili čejenského náčelníka Velkou vránu, vypálili velký indiánský tábor Šíleného koně a zasadili tak oglalskému vůdci zničující úder. Šílený kůň pomalu propadal skepsi, když musel ve sněhu a bez prostředků se svými lidmi hledat spřátelenou tlupu, která by poskytla nějakou výbavu pro přežití. Trpělivost Sedícího býka  nakonec vzala za své na jaře roku 1877, kdy se rozhodl k odchodu do sousední Kanady a v prvním květnovém týdnu překročil její hranice. Šílený kůň 6. května 1877 kapituloval a přivedl do Camp Robinsonu téměř devět stovek svých  unavených Oglalů, odevzdal všechny zbraně a dvanáct tisíc koní. Země královny Viktorie se stala po další tři roky útočištěm Sedícího býka a pláně Saskatchewanu novým domovem. S postupem času však bylo stále zřetelnější, že se bude jednat pouze o domov dočasného charakteru, neboť kanaďané přisoudili Sedícímu býkovi statut hosta a navíc Američané stále hodlali zkrotit velkého Hunkpapu, který byl podle nich jednak nepotrestaným viníkem "Custerova masakru" a také velmi nebezpečným vzorem pro potencionální choutky svobodomyslnějších jedinců v rezervacích. Kanaďané však zrovna ideálními hostiteli také nebyli, neboť v krutých mrazech ponechali Sedícího býka zcela jeho osudu a navíc byl poslední svobodný siouxský náčelník stále pod nenápadným dozorem kanadské jízdní policie, což zvyšovalo k nelibosti vládních úředníků náklady na její činnost. Sedící býk byl tedy vnímán spíše jako jistý rušivý element, ale na rozdíl od USA měl stále ještě možnost volby svobodného způsobu života bez předem nalajnovaných rezervačních čar. Fakt, že je Sedící býk na svobodě, navíc ozbrojen a zcela mobilní na koních, nedal však spát Američanům. Zejména pro Medvědího kabáta Milese byl Sedící býk noční můrou a tak si hned 7. května, druhý den po kapitulaci Šíleného koně vybral za cíl vesnici Minikonžuů náčelníka Chromého jelena. Tábor Siouxů u Muddy Creeku lehl popelem a náčelník byl zabit. V září 1878 se dohodli oba blízcí sousedé - Kanada a USA k prvnímu kroku, jehož výsledkem měl být přesun Sedícího býka zpět do staré vlasti a také do nenáviděné rezervace. Splašený kůň byl právě rok po smrti, před rokem se snažili marně uniknout do Kanady Nez Perces, když více než tři měsíce vodili za nos armádu generála Milese  a Sedící býk tak zůstal po boku nezkrotného Apače Geronima poslední překážkou k naprostému zlomení odporu původních obyvatel USA. Ve Spojených státech se mezitím Velká siouxská rezervace neustále zmenšovala, v roce 1877 byli Siouxové vyhnáni z Nebrasky a po protestech pohlavárů Rudého oblaka a Skvrnitého ohona došlo k domluvě. Vzniklo celkově šest rezervačních správ. Oglalové s Rudým oblakem se usadili v Pine Ridge podél toků Yellow Medicine, Wounded Knee a Porcupine Tail. Bruléové se Skvrnitým ohonem ve správě zvané Rosebud východně od Pine Ridge a další skupiny Siouxů v Crow Creeku, Lower Brulé, Standing Rocku a Cheyenne Riveru. Zářijové ujednání obou sousedících států dostalo hned v říjnu konkrétní obrysy v podobě uskutečněného setkání generála Terryho, jako vyslance na americké straně a Sedícího býka, který ovšem v první reakci na nabídnutou schůzku jakkékoliv jednání s Američany odmítl. Nakonec však přece jen velký náčelník Siouxů i přes svou zjevnou nechuť dokumentovanou slovy : "Američané jsou lháři a nemá smysl s nimi jednat. Nedá se jim věřit jediné slovo", usedl k jednacímu stolu s Alfredem Terrym. Stalo se tak 17. října 1878 ve Fortu Walsh v Kanadě a úvodní projev přednesl Terry. Vyzval v něm k ukončení vzájemných bojů a skončení krveprolévání.

Sedící býk reagoval podrážděně : "Neudělali jsme nic. Ke krveprolévání nás dohnali vaši lidé. Neměli jsme kam jít a uchýlili jsme se proto sem a já bych chtěl vědět proč jste sem přišli. Přicházíte říkat lži, ale my je slyšet nechceme. Nechci, aby se se mnou mluvilo takovým jazykem a říkaly takové lži v domě mé Velké matky. Vyhnali jste mě i z toho posledního kousku země, který jste nám dali. Už neříkej ani slovo. Vraťte se zpátky. Přišel jsem do této země, abych žil se svými lidmi a hodlám tady zůstat."

Kromě Sedícího býka promluvili ještě dva Siouxové a také žena jménem "Ta, která mluví jen jednou", což byla záměrná provokace ze strany Tatanky Yotanky, neboť ženy na jednáních mužů podle tradic Indiánů promlouvat nesměly. Schůzka tedy nedopadla podle představ Američanů, ale také Kanady. Babiččina země by se rovněž nákladného a neočekávaného hosta ráda zbavila, ale postoj náčelníka byl pevný i přes naléhání druhé strany zastoupené komisařem Mac Leodem, jenž ve svém poselství vysvětlil postoj kanadské vlády a hrozil brzkým vyčerpáním základního zdroje potravin - bizonů. V tomto případě nemohli Siouxové počítat s žádnou potravinovou pomocí ze strany Kanady, která se zavázala pouze ochrannou Indiánů. S případným vyhubením bizonů, což byl fakt nakonec předpokládaný ve výhledu několika příštích let, by tedy vyvstal pro Sedícího býka zásadní problém, což si ovšem Sedící býk v této chvíli nepřipouštěl a není se mu co divit. V této chvíli šlo o odmítnutí amerického řešení situace a oddálení osudu, jenž sdílela ve Státech již drtivá většina Indiánů, kromě několika nezkrotných skupinek Apačů. Jednání sice skončilo relativním vítězstvím Indiánů, ale život v Kanadě nebyl jednoduchý a nedostatek potravin, oblečení a nakonec stále vzrůstající stesk po domově znásobený tíživými podmínkami postupně nahlodával stoupence Sedícího býka natolik, že začali cestovat zpátky domů a hlásit se v dakotských rezervacích. Pro Sedícího býka vyvstal podobný problém jako v USA. Potřeboval pro své zbídačené lidi rezervaci, ale Kanada jeho nároky tvrdě odmítala, neboť byl občanem USA a nemohla mu z této pozice nabídnout území. Krutá zima v roce 1880 jen znásobila nechuť Siouxů zůstat v zemi královny Viktorie. Stále více stoupenců nezdolného náčelníka mířilo do staré vlasti a hlásilo se v rezervacích. 19. července 1881 po čtyřech letech nuceného pobytu překročil hranice také Sedící býk a s ním 186 nejvěrnějších. Slavný náčelník zjevně zanedbaný zamířil se svými lidmi do Fortu Buford, kde s poraženeckým unaveným výrazem ve tváři odevzdal do rukou velitele pevnosti svou winchesterovku.Američané mohli slavit. Poslední siouxský náčelník kapituloval a nyní neozbrojen a bez prostředků čekal na svůj osud. Amerika mu nezapomněla jeho "zásluhy" na porážce zlatého chlapce Custera a tak byl Hunkpapa ihned zatčen a v pozici válečného zajatce dopraven do Fortu Randall. Na konci léta 1881 byl zavražděn Skvrnitý ohon příslušníkem vlastního kmene, který možná konal na popud jistých kruhů, které potřebovaly zbavit siouxský národ nezdolných vůdců a postupně zcela izolovat a zničit kulturu prérijních Indiánů. Proto také příslušní bílí úředníci odmítli záležitost řádně vyšetřit a jako důvod vraždy označili spory obou mužů o ženu. V roce 1882 se pokusil Washington lstí získat další velké území v siouxské rezervaci o rozloze 14 000 mil. Komise vedená Newtonem Edmundsem a doplněná dalšími odborníky na krádeže indiánského území navštěvovala rezervační správy a nutila sliby i pohrůžkami podepisovat náčelníky, bojovníky a dokonce i malé chlapce smlouvy, jež prý "zaručovali" Indiánům právo na určité území, které po vyměření zajistí Siouxům nárok na téměř třicet tisíc kusů skotu. Ve skutečnosti se však svým podpisem Indiáni určitého kusu země vzdali a podepsané listiny tedy měly zcela opačný obsah, než tvrdili komisaři, kteří využili neznalosti psaní a čtení na straně okradených Indiánů. Vláda ve Washingtonu však na popud Indiánům spřátelených kruhů celou záležitost prověřila, postup komisařů označila za nepřístojný a podpis smluv za neplatný. Zatímco uvržením Sedícího býka do vězení ve Fortu Randall hodlali Američané otupit ostří vážnosti velkého medicinmana s cílem porazit vliv jeho osobnosti a podnítit okolí k zapomenutí, vyvolali svým počínáním právě opačný efekt. Tatanka Yotanka k nelibosti mnoha vládních úředníků a nepřátel Siouxů stále více stoupal na žebříčku popularity. Navštěvován mnoha náčelníky i řadovými Indiány, kterým radil v dalším postupu ohledně siouxského území, kde zastával jasné stanovisko neustupovat a hlavně neprodávat zemi otců, stával se také mediální „star“, neboť poskytoval rozhovory chtivým žurnalistům a obletován novináři tak plnil svými slovy stránky nejrůznějších plátků. V roce 1883 byl propuštěn z Fortu Randall a jeho další kroky byly úřady nasměrovány do rezervace Hunkpapů a siouxských Černonožců ve Standing Rocku. Cíl Američanů zůstal nezměněn. Zbavit náčelníka popularity, eliminovat jeho vliv na ostatní Siouxe a postupně zcela izolovat. Prvním krokem k vytyčenému cíli bylo jmenování Jamese Mc Laughlina do čela rezervace Standing Rock. Zmíněný úředník projednával veškeré záležitosti v rezervaci výhradně s jinými osobami, než se Sedícím býkem, aby tak poukázal na bezvýznamnost jeho osoby. Tato taktika však opět neslavila úspěch. Všichni návštěvníci rezervace přijížděli s jediným cílem - pohovořit se Sedícím býkem.

8. září 1883 se Sedící býk jako zástupce Indiánů zůčastnil velkých oslav Severní pacifické dráhy ve městě Bismarck, kde také přednesl projev ve své mateřštině. Pro všechny zůčastněné bylo nakonec štěstím, že obsahu slov náčelníkem vyřčených nerozuměli. Původně plánovaný projev plný květnatých slov lásky a porozumění totiž doznal značných změn a náčelník nazval všechny bělochy zloději a lháři, které nenávidí, neboť Siouxům ukradli půdu. Během přestávek v projevu zahrnovali posluchači Sedícího býka potleskem v domnění laskavých slov přátelství, ale pouze překladatel věděl co skutečně z úst náčelníka Hunkpapů vychází a raději spršku urážek ignoroval a použil původně připravené lichotivější verze. Obrovské ovace na konci projevu opět zvýraznily osobnost Sedícího býka a další slavnosti v jiných městech musely nutně následovat. Nepřátelské kruhy byly nuceny kapitulovat. Zatím. Sedící býk se stal nejpopulárnějším Indiánem Spojených států. V té době objížděl Ameriku se svým cirkusem William F. Cody známý jako legendární Buffalo Bill. Patřil k nejslavnějším osobnostem  Divokého západu druhé poloviny devatenáctého století  a snad byl zálesák, pistolník, dobrodruh, jezdec legendárního Pony expresu, ale také zabiják bizonů, vůbec tím největším zjevem, který kdy brázdil bájnou oblast západně za řekou Mississipi.K jeho popularitě  K smutným rekordům tohoto jinak velmi statečného muže však patří také 4280 mrtvých bizonů, které postřílel zcela sám za osmnáct měsíců svou proslulou puškou Lucretia Borgia. Cody tak mírou vrchovatou naplňoval ďábelský, leč velmi prostý a účinný plán generála P. Sheridana  - genocidou bizonů zahubit také prérijní Indiány na těchto zvířatech zcela závislé. Nutno dodat, že obojí se bílé enklávě podařilo splnit beze zbytku. Z 30 až 70 miliónů kusů bizonů jich v době ukončení šílených jatek v roce 1889 zůstalo na území USA živých pouze 285 kusů !  Dostavníky, kovbojové, koně, kavaleristé, Indiáni a další pro občany zejména na Východě USA exotické záležitosti přitahovaly pozornost, ovšem Pahaska jak Indiáni říkali Codymu vzhledem k jeho dlouhým vlnitým kadeřím dostal nápad jak přitáhnout do svého Buffalo Bill Wild West Show ještě širší masy diváků a vydělat tedy mnohem větší peníze. Pikantním faktem přitom zůstává skutečnost, že Buffalo Bill původně hercem vůbec být nechtěl a myšlenka vzniku netradičního divadelního představení se zrodila v hlavě Edwarda Johnsona jemuž říkali Buntline. Johnson byl autorem dramatu se třemi dějstvími nazvaném " Zvěd prérie ", kde měl hlavní roli vytvořit právě Buffalo Bill. Ten však nabídku na angažmá nejprve odmítl, ale postupem času ho přece jen divadelní prkna zlákala, k čemuž přispěl i obrovský zájem o jeho osobu z řad nadšených diváků. Po určité době, kdy bylo nadmíru jasné, že více než samotný kritikou zcela odsouzený divadelní kus přitahuje  pozornost pouze William Cody došlo k rozchodu s Buntlinem a založení vlastní Far West Show. Buffalo Bill sice slavil s novými programy velké úspěchy, ale novým impulsem a tahákem se měl stát právě stále více populární Sedící býk.

Je tedy poněkud kuriózní, že se tento vrah základní obživy prérijních Indiánů pokusil spojit své jméno právě s největším bojovníkem proti bělochům. Ten zatím pobýval v rezervaci Standing Rock na řece Grand v dřevěném srubu, který měl pouze jednu místnost, pobíral skromné příděly potravin a tak trochu farmařil na svých několika akrech půdy  i když se o zdárný chod hospodářství staraly podle lakotských tradic převážně manželky Sedícího býka. S tou válečnickou pózou to již také nebylo tak žhavé, neboť usedlý zemědělský život v rezervaci rozhodně neskýtal mnoho možností k bojovným náladám a samotným výpadům proti bílé záplavě dychtící po siouxské půdě všude kolem. Hunkpapové pěstovali obilí a náčelník choval asi necelou stovku kuřat. Na podlaze chaty tvořily lůžka vrstvy houní, na hřebících visely nejrůznější indiánské doplňky včetně čelenky velkého Hunkpapy, ale také například slanina. V létě 1885 dostal Buffalo Bill povolení od správce rezervace J. Mc Laughlina zaměstnat ve svém cirkuse legendárního vůdce Siouxů, který přijal Codyho nabídku až po zásahu ženské hvězdy cirkusu Annie Oakleyové se kterou se již předtím setkal při svých vystoupeních. Laughlin nejprve neprojevil příliš velkou dávku optimismu nad případným dalším zvýrazněním již tak nadměrné popularity Hunkpapy, ale napodruhé již Codyho prosbám neodolal a nakonec i přivítal variantu, že se velkého Siouxe přece jen zbaví a dal souhlas k jeho účinkování v cirkuse. Samozřejmě s tím bylo spojeno notné omezení svobody pohybu Sedícího býka a zároveň Billův slib, že náčelník nedojde účinkováním v show žádné újmě na zdraví. Společně s dalšími Hunkpapy ze Standing Rocku se náčelník v létě 1885 tedy připojil k cirkusu showmana a byznysmena Buffalo Billa a procestoval s jeho show asi čtyřicet měst v USA a Kanadě. Během čtyřměsíčního turné pobíral náčelník velmi slušných padesát dolarů týdně plus bonus 125 dolarů a navíc mu přináležel zisk z prodeje autogramů, jenž rozdával po vystoupení před svým týpí. Značnou část financí však Sedící býk rozdal chudé dětské drobotině, která ho stále obklopovala. U Hunkpapů třídní rozdíly neexistovaly a majetnější členové kmene vždy podporovali ty chudší. Nejen pro děti však byl Sedící býk velkým lákadlem, také početné fronty dospělých čekajících na autogram, který se negramotný náčelník bravurně a rychle naučil, svědčily o zájmu bílých o slavného náčelníka. Objevovaly se sice občas během vystoupení hanlivé urážky a výkřiky odsuzující zabití Custera, náčelník je však přehlížel s ledovým indiánským klidem. Větší ovace sklízel během představení v Kanadě, zřejmě vzhledem k faktu, že nikdy nepřišel do křížku s obyvateli země babičky Viktorie. Účinkování v cirkuse mohlo být i pro náčelníka určitým příjemným odreagováním od poněkud stereotypního života v rezervaci, neboť fakticky byl vlastně stále v pozici válečného zajatce, což je jistě nezanedbatelný faktor.Výstup Tatanky Yotanky tvořila jízda na cvičeném koni, kterého posléze při svém odchodu dostal jako dárek od Buffalo Billa. Oděn v jelenicovém obleku s množstvím třásní a v nádherné péřové čelence objížděl arénu. Po představení se posadil před svůj stan a započala autogramiáda. V civilu když se zrovna nehrálo nosil na hlavě velké bílé sombréro, které mu daroval Cody, brokátovou vestu, jelenicové mokasíny bohatě zdobené složitými korálkovými vzory s dvojitou kožennou podrážkou později nahrazenou gumovou vzhledem k eliminaci opotřebení při častém používání a chůzi po extrémnějších površích než obvykle. Na krku měl vedle uvázané červené kravaty také mosazný krucifix na koženném řemínku s malou dřevěnou figurkou Ježíše Krista. Hunkpapa si také oblíbil sladkosti mezi kterými dominovala zmrzlina, ale také dort. Sedící býk si postupně zvykal na civilizační výdobytky, naučil se jíst bravurně nožem a vidličkou, velmi společensky a příjemně se dokázal bavit ve společnosti. Navštívil rovněž Bílý dům během svého vystoupení ve Washingtonu a na významu této návštěvy nic neměnil ani fakt, že prezident Cleveland nebyl přítomen. Dokonce se setkal s malým obtloustlým zapřísáhlým nepřítelem Indiánů generálem Sheridanem a potřásl si s ním pravicí během návštěvy vrchního velitelství americké armády. Na podzim 1885 Sedící býk své účinkování v cirkusu ukončil a s novými poznatky o životě bílých a rovněž s velkým steskem po své zemi v srdci se rád vrátil na řeku Grand do rezervace Standing Rock. I když ho Cody přemlouval k dalšímu účinkování na jaře 1886 a poté se ozval ještě jednou s nabídkou i v roce 1887 na turné po Evropě, starý náčelník již odmítl. Možná cítil potřebu poprat se o to poslední, co ještě Siouxům zbývalo. Běloši totiž začali znovu kroužit kolem rezervací jako supi nad mršinou s cílem ukořistit další porci úrodné země. V roce 1888 přijela z Washingtonu delegace, která měla s Indiány dohodnout další odstoupení půdy. Jednalo se o devět miliónů akrů, přičemž komisaři nabídli Sioxům padesát centů za akr. Postoj Sedícího býka k prodeji siouxské země byl pro američany vzhledem k minulým jasně odmítavým postojům již předem čitelný a proto pohlavára hodlali vyšachovat z případných jednání a obrátili se na předáka siouxských Černonožců Johna Trávu a za Hunkpapy měl rozhodnout Pizi. Tatanka Yotanka však okamžitě zahájil jednání s Johnem Trávou a Pizim a radil jednoznačně neprodávat ani centimetr siouxské půdy. Jeho doporučení si vzali oba náčelníci k srdci a komise neuspěla. O rok později v roce 1889 se rozhodli činovníci na Východě zainteresovat do celé záležitosti kolem prodeje půdy pro Indiány hodnověrnou osobnost a tou byl generál George Crook, který pro tento případ odložil svou uniformu a zamířil v květnu do rezervací s dalšími dvěma seriózními pány po svém boku. Politici Charles Foster a Willam Warner tvořili Crookův doprovod a cíl mise byl tentokrát jasný. Za každou cenu uspět a získat požadované tři čtvrtiny podpisů dospělé mužské populace. Druhá komise byla kompetentní nabídnout poněkud vyšší cenu a to jeden a půl dolaru za akr. První zastávkou byla rezervační správa Rosebud obývaná Siouxy Brulé, kteří se po zavraždění Sinte Galešky - Skvrnitého ohona rozdrobili na menší skupinky. Právě nejednotnosti Bruleů chtěl Crook v roli obratného přesvědčovatele využít a postupně sbírat podpisy předáků jednotlivých oddělených frakcí. Bruleóvé však překvapili Crooka svým odporem a požadovali společné jednání se všemi náčelníky najednou. Crook tehdy pronesl svůj památný projev o běloších na Východě, kteří každý rok vysedí svá vejce a není tam pro ně už potom dost místa a tak proudí na Západ a nakonec stejně zaberou všechnu indiánskou půdu. Bruléové po devítidenním přemlouvání nakonec podlehli slibům starého bojovníka proti nim a podepsali. V rezervaci Pine Ridge sice Oglalové pod vedením stařičkého Rudého oblaka nejprve demonstrovali velkým srocením na koních svou sílu jako dostatečný výraz rozhodného odporu, ale našlo se také nezanedbatelné procento, jež popřálo generálovým slovům sluchu poměrně dostatečného a Crook tak získal zhruba polovinu podpisů i u odbojných Oglalů. V dalších třech správách zřejmě pod vlivem postoje v předchozích dvou rezervacích příliš tuhý odpor jejich obyvatelé nekladli a tak se Crookova zatím úspěšná mise blížila k rozhodujícímu okamžiku celého procesu získávání siouxské půdy. Přesvědčovací metody zůstaly podobné jako u předchozích komisí. Sliby střídaly dle potřeby výhružky a doporučení, přemlouvání jevilo známky nejrůznějších forem skrytého nátlaku, jež ovšem slavil úspěch. Indiáni si začali trpce uvědomovat, že odmítnutí přinese úlevu jen dočasně a poté Washington stejně poruší smlouvu a půdu odebere násilím a navíc bez finanční náhrady. Crookově úspěšné misi zbývalo udělat poslední, leč nejdůležitější krok k završení dlouhého úsilí, které však na rozdíl od předešlých pokusů přineslo své ovoce snad díky vnitřnímu charisma starého bojovníka proti Indiánům a dílem také zapracovala únava a apatie stále slábnoucích původních obyvatel. Fakt, že doslova ztráceli půdu pod nohama už nebyl jen úsměvným přirovnáním, ale spíše krutou realitou. Poslední článek však vousatého generála George Crooka teprve čekal. Rezervace Standing Rock, která dostala svůj název podle skály připomínající tvarem vzdáleně postavu indiánky s dítětem na zádech. Tato rezervace s nepříliš kvalitní půdou ohraničená na východě řekou Missouri a na západě pohořími Slim Buttes a Badllands skýtala u řeky Grand River v dřevěné chatě domov Sitting Bullovi. Velký náčelník byl sice oficiálně ve stínu hlavních vyjednávačů s Američany Johna Trávy a Piziho, ale ve skutečnosti byl jeho vliv na ostatní Siouxe stále obrovský. Tento fakt si uvědomoval zejména správce rezervace John Mc Laughlin a proto chtěl za každou cenu při jednáních Crookovy mise s Indiámy Sedícího býka obejít. 27. července 1889 přijel Crook s Fosterem a Warnerem do rezervace Standing Rock a byla zahájena veřejná jednání, kterých se Sitting Bull zůčastnil v roli tiše přemítajícího posluchače, přičemž hlavní slovo měl černonožský předák John Tráva. Jeho postoj byl však pevný a jasný. Indiáni mají půdy málo a její prodej je proto vyloučen. Crook však po všech úspěšných tvrdých jednáních z minulých dnů a týdnů nehodlal jen tak lehce vyklidit pole, zvláště když zbýval poslední krok k dosažení úspěšného cíle. Právě v té chvíli se vložil do hry Mc Laughlin, který se setkal s Johnem Trávou o samotě a tak dlouho přesvědčoval pohlavára až ten nakonec přece jen k prodeji půdy přikývl. Závěrečná schůzka byla naplánována na 3. srpna. Mc Laughlin připravil s Trávou společnou řeč ve které se mluvčí Indiánů vysloví pro schválení dohody a její podpis. Pro jistotu byl Sedící býk o závěrečném jednání neinformován, aby se svými věrnými nezpůsobil potíže při podpisové ceremonii. Mc Laughlin nechal poradní kruh obstoupit vzhledem k úplnému pocitu bezpečí členy indiánské policie. Sedící býk se o schůzce dozvěděl na poslední chvíli. Prodral se řadami indiánských policistů v modrých uniformách a zeptal se zda-li může promluvit. Bylo pozdě. John Tráva právě vstal s dalšími náčelníky a přikročil k listinám, aby je podepsal. Rezervace Siouxů byla rozdrobena na malé části a nic na tom nezměnil ani skálopevný odpor Sedícího býka, který se tak stal jediným vůdcem zpacifikovaných Siouxů, jenž by s prodejem půdy nesouhlasil za žádných okolností. 3. srpna 1889 tak dostali Siouxové lekci na diplomatickém poli a o rok později znamenal definitivní konec hrdého a svobodného velkého národa tentokrát počin vojenský v podobě masakru u Wounded Knee 28. prosince 1890.

Nepředbíhejme. Živořící a podrobení obyvatelé rezervací uzavření do sebe totiž dostali záhy nový impuls do života a hlavně novou naději na lepší zítřek. Dokonce možnost návratu do dob, kdy na kmenová území nevstoupila jediná noha bělocha ! V roce 1889 měl prorok a medicinman kmene Pajutů jménem Wowoka vidění, během kterého se mu zjevil Velký duch. Wowoka ( znám také pod civilním jménem Jack Wilson ) žil u jezera Walker Lake v Nevadě a jeho kmen sídlící v Utahu a známý pod názvem Pajútové neboli Pojídači ryb, měl podobně jako drtivá většina prérijních kmenů smutné zkušenosti s bílými. V roce 1863 indiánobijce generál Patrick Connor obklíčil u Medvědí řeky tábor Pajutů a zmasakroval téměř tři stovky Indánů. Wowoka měl tenkrát teprve šest let a po šestadvaceti letech byl vyvolen ke spasení.Ježíš Kristus zrazen a ukřižován bílou rasou se vrátil na nebesa, aby teď podal pomocnou ruku Indiánům, vyvedl je z bídy a vrátil staré časy. Bůh tedy zvěstoval novému indiánskému mesiáši poselství, dle kterého musí všichni Indiáni neustále tančit až se země pokryje již na jaře vrstvou zeminy, pod jejímž nánosem zhyne bílý člověk, prérie se opět pokryje nekonečnými stády bizonů a život bude zase jako dřív. Z povrchu zemského zmizí také všechny civilizační výdobytky zavedené bílým člověkem. Spaseni však budou pouze Indiáni., kteří tančili Tanec duchů a vše přečkají v bezpečí na nebi, kam se vznesou během pozemských změn a po jejich ukončení opět klesnou na zemi bující sladkou trávou a vrátí se k původnímu stylu života. Indiáni a běloši musí nejprve zpívat, poté spolu tančit, zapomenout na boj a žít stále v míru. Nikdo nemá zabíjet druhé, lhát a bojovat, ale navzájem se ctít a milovat. Během obřadu mají Indiáni buď pouze klasickou bedrovou zástěrku, nebo jelenicovou košili s magickými znaky ( modré čtyřcípé hvězdy, letící ptáky, znaky duhy a blesky ) které mají ochránit majitele před kulkami, tedy v podstatě být neprůstřelnými. V této souvislosti malinko odbočím k jinému prorokovi. Jmenoval se Tenskwatawa, což znamená v jazyce Šavanů Otevřené dveře. Byl to bratr slavného sjednotitele Indiánů Tekumseha - Letící hvězdy z kmene Šavanů ( též označováni jako Šónijcové, angl. Shawnee ). Tenskwatawa se kdesi doslechl o zatmění slunce a tak 6. června 1806 skutečně udělal velké kouzlo a na několik minut skryl slunce. Sbor sjednocených kmenů, jenž neustálým cestováním neúnavně dával dohromady jako střípky mozaiky velký Tekumseh uvěřil i později síle proroka v bitvě u Tippecanoe, ale americké pušky 6. prosince 1811 nebraly kouzla a zaříkávání příliš na vědomí a jednotky generála Williama Harrisona nakonec v Tekumsehově nepřítomnosti rozvrátily jeho sen o sjednocení všech kmenů Severní Ameriky. Bratr slavného sjednotitele tak vlastními mocenskými zájmy překazil dlouholeté Tekumsehovo dílo, jež začínalo pomalu děsit bílou část Ameriky. O necelé dva roky později 5.10. 1813 padl v bitvě u řeky Thames i Tekumseh kuriózně na straně Angličanů ve válce proti Američanům.....

Tanec duchů však přišel v jinou dobu a za zcela jiných podmínek. Na začátku 19. století měli ještě příslušníci kmenů žijících za řekou Mississipi relativně dost času přemýšlet o nebezpečí jehož náznaky se teprve rýsovaly. O osmdesát let později byl každý náznak naděje vítaným zpestřením jednotvárného života za hranicemi rezervací. Indiáni doslova ze všech koutů USA upnuli svůj zrak a zejména vědomí k novému tanci jež rázem vléval opojnou náladu do žil a probouzel ještě nevyhaslé plamínky svobodného způsobu života. V listopadu 1890 se Tanec duchů tančil již ve všech rezervacích Dakotského teritoria. Indiáni v transu tančili oblečeni v posvátných košilích nebo nazí jen v bedrových zástěrkách na sněhu pod vlivem peyotlu ( nápoj s omamnými účinky pocházející z malého nevzhledného druhu kaktusu ) a vyděšeným bělochům připadali jako šílenci. Tanec duchů však neměl vyvolat násilí, nebyl pro Indiány impulsem k válce. Byl to pouze tanec, soustava krokových prvků, gest, grimas, zvuků a pohybů, jejichž cílem je nebojovat, neškodit, neubližovat, správně jednat a pro realisticky smýšlejícího bělocha nemohla být prorokovaná vlastní záhuba důvodem k obavám, protože zázraky se sice občas dějí, ale podobně vyřčených dat případných Armaggedonů již bylo nespočetně a žádný konec světa se nekonal.Pro kterého člověka bez rozdílu barvy pleti jsou snad nepřijatelné pojmy jako láska, bratrství a porozumění ?

9. října 1890 navštívil Sedícího býka na řece Grandu Kopající medvěd z kmene Siouxů - Minikonžuů, aby seznámil náčelníka s Tancem duchů a jeho vírou dávající naději na lepší život. Ačkoliv je Tatanka Yotanka některými prameny vydáván za velkého propagátora Tance duchů, já osobně si nemyslím, že je to tak docela pravda. Každopádně věřil, že Tanec duchů může pozvednout zašlapané sebevědomí a pohasinající víru Indiánů a každá forma boje proti útlaku je přínosem do nepříliš růžové budoucnosti. Na druhé straně během svého působení v show Buffalo Billa poznal svět bílých lidí a tak trochu poodrhnul závěs jejich křesťanského vnímání světa, což neznamená, že se stal snad křesťanem ačkoliv nosil na hrudi velký mosazný krucifix, ale domnívám se, že viděl svět trochu jinak než předtím. Každý náčelník cestující po civilizovaném východě USA poněkud přehodnotil svůj postoj. Uviděl sílu bílého světa, byl ohromen obrovskými městy, poznal spoustu výdobytků civilizace a řadu lahůdek o kterých do té doby neměl tušení. A bolestně si uvědomil, že čelit této vlně novinek a ohromnému množství lidí bude zřejmě nad síly Indiánů rozdrobené navíc vzájemnými půtkami. Podobně procitnul Rudý oblak.Vzhledem ke svému věku, zkušenostem a novým poznatkům byl Sitting Bull až příliš realistický, než aby bezvýhradně uvěřil novému učení pajútského proroka. Zároveň považoval sám sebe za velkého duchovního vůdce a slepě razit učení jiného Indiána, když před lety právě on předpověděl díky své vizi Custerovu porážku u Little Big Hornu nebylo pravděpodobné vzhledem k víře v sama sebe u takového kouzelníka a medicinmanna kalibru Sedícího býka. O velké propagaci za hranicemi rezervace nemůže být ani řeči, neboť správce Standing Rocku James Mc Laughlin držel náčelníka úzkostlivě na jednom místě a každý pohyb mimo vytyčené území nebyl bez patřičného správcova povolení možný. Navíc se neodvratně blížil konec velkého muže národa Siouxů. Sedící býk to věděl z řeči ptáků a vlhovec zvěstoval náčelníkovi jeho konec z rukou příslušníků vlastního národa. A nutno přiznat, že samotný Sedící býk se také přece jen trošku změnil, neboť byl docela úspěšným farmářem a ke klasickému indiánskému stylu života uvnitř kruhu měl mezi čtyřmi stěnami dřevěnné chaty, kterou obýval se svými ženami také daleko.

Tanec duchů byl nicméně dobrou cestou a Sedící býk proto pozval Kopajícího medvěda, aby setrval na Grandu a učil jeho lidi nový tanec. Běloši však vnímali nové čistě indiánské náboženství jako ohrožení svých zájmů a zároveň měli strach z možné eskalace násilí ve které by mohl nový, zatím neškodný proud přerůst. Navíc nikdy příliš pozorně nezkoumali projevy původních obyvatel, nesnažili se jim rozumět ani je pochopit a tudíž se není čemu divit, že je na první zběžný nezkoumavý pohled nové obřady musely vyděsit. Indiáni v rezervacích se však přestali věnovat reformnímu civilizačnímu procesu, jež měl z potulných lovců učinit usedlé zemědělce, potažmo pracovníky v jiných profesích a zcela propadli tanci. Právě tento fakt už byl pro bílou část Ameriky oprávněným důvodem k obavám.Tanec duchů se dotkl veškerého běhu života v rezervacích a zcela změnil zaběhané principy a mechanismy. Přestal fungovat čilý ruch v obchodech, učitelé ve školách marně čekali na své indiánské žáky. Správcové v rezervacích bili na poplach a ve Washingtonu museli na nově vzniklou situaci reagovat. Indiáni totiž neměli na výběr. Nikdo se jich neptal, jestli chtějí civilizaci nebo zachování původního stylu života. Indiáni si pouze mohli vybrat zda-li chtějí být zemědělci nebo kupříkladu dělníci na stavbě. Jedinou správnou cestou pro civilizovaného člověka je totiž budování civilizace a tady ani v dnešním světě žádná demokracie neexistuje. Tady jsme totiž "prý" všichni zajedno a na správné cestě. Indiáni si to však nemysleli a spousta organizovaných spolků a jednotlivců si to nemyslí ani dnes. Je tedy otázkou na kterou vlastně neexistuje uspokojující odpověď a zřejmě ji nikdy nenajdeme - kdo byl v právu. Pro mnoho současných civilizovaných jedinců byl postup bílých Američanů jedinou možnou cestou a tudíž správný. Pro jiné současné civilizované jedince byl postup bílých Američanů genocidou původního obyvatelstva.

Vraťme se do historie, právě se blíží konec roku 1890, který byl pro Siouxe přelomovým rokem a znamenal definitivní konec nadějí. Byl vypracován seznam hlavních podněcovatelů údajných nepokojů, spíše v tomto případě velmi zjednodušeně řečeno "tanečních mistrů", jejichž pacifikací by bylo dosaženo postupné utlumení a posléze úplné zastavení náboženských aktů. Ještě předtím však 16. října 1890 oddíl policie dle rozkazu J. Mc Laughlina vyvedl Kopajícího medvěda z rezervace a 17. října informoval Mc Laughlin o situaci ve Standing Rocku nadřízené orgány. Horlivý správce J. Mc Laughlin, muž malé postavy s černým knírem, jenž pojal za manželku lakotskou ženu snad ve snaze demonstrovat svou spřízněnost s Indiány ve skutečnosti s obyvateli rezervace příliš nevycházel. Jako snaživý ambiciózní úředník poslušně vykonával veškeré uložené rozkazy a s Indiány vycházel po dobrém jen v případě jejich absolutní poslušnosti. Ostatně málokterý úředník v rezervacích byl skutečným přítelem Indiánů, jenž by rozuměl jejich pocitům a potřebám a v případě projevené náklonosti by rozhodně svou funkci stejně neobhájil. S Tatankou Yotankou si nepadl do oka hned od začátku, což bylo vlastně předurčeno nastoleným politickým kursem vůči osobě Sedícího býka a k žádným případným přátelským vazbám ani dojít nemohlo. Daleko příznivější ohlas na své názory nacházel u Piziho ( Žluč, Gall ) se kterým našel společnou řeč a jednal proto pouze s ním.

 Laughlin iniciativně navrhoval okamžitě zatknout Sedícího býka jako hlavního vůdce dle jeho slov "velmi nebezpečného" náboženského obřadu. Nepřetržité několikadenní dunění bubnů během obřadu už bylo skutečně nad síly ušních orgánů a bylo třeba tyto divošské výstřelky zarazit než civilizovaní lidé přijdou o sluch.Komisař pro indiánské záležitosti zachoval poněkud chladnější hlavu a usoudil, že zatčení by zřejmě jen zhoršilo situaci vzhledem k postavení náčelníka mezi Siouxi. Po několika letech relativního klidu a úspěšně nastartovaného převýchovného programu byl Tanec duchů v očích úředníků i vlády v hlavním městě vážným problémem. Možná lze i chápat obavy politiků, reformátorů a dalších při pohledu na novou krev kolující v žilách tanečníků vyvolávající stále intenzivnější vzpomínky na staré časy, které nebyly zase tak vzdálené. Příslušné orgány začaly vyvíjet během podzimu 1890 nátlak na důstojníky armády, úředníky v rezervacích a správce směřující k zastavení stále rozšířenějšího aktu. Několikadenní bubnování ozývající se z rezervací nahánělo správcům husí kůži a stále větší skupiny se v zájmu větší svobody a klidu při obřadu začaly vytrácet za hranice rezervace. Náčelníci Malý býk a Velká stopa se svými skupinami čítajícími bezmála čtyři tisícovky lidí opustili v listopadu rezervace. Malý býk odvedl své lidi do Badlands a náčelník Minikonžuů Velká stopa s tlupou převážně vdov po zabitých bojovnících ve válkách s bílými zamířil na posvátné místo do Deep Creeku, kde se snažily vdovy během tanečního obřadu přivolat zpět své manžely na onom světě.

Po čtrnácti letech se tak naskytla těm, co nemohli zapomenout na Custerovu porážku příležitost k odvetě a zejména vznikl důvod zasáhnout proti samotnému vůdci vítězů, který žil v dřevěném srubu na řece Grand, v rezervaci Standing rock v Dakotském teritoriu na místě, kde se před 56 lety narodil. Podle některých  pramenů Sedící býk předsedal zakázaným obřadům Tance duchů. Seděl při nich na jakémsi trůnu z bizoních kůží a k jeho nohám padali zcela vysílení tanečníci v transu, Sedící býk se k nim skláněl a oni mu šeptali tajemná slova, která jim při tanci zvěstoval Velký duch. Sedící býk vstával ze svého trůnu a vzýval ostatní k ozbrojenému povstání, žádal krev nepřátel, což by bylo v rozporu s učením Wowoky, leda-že by náčelník změnil obřad k obrazu svému. Údajně také zlomil kalumet míru a vyzýval k novému ozbrojenému boji proti bílé nadvládě, jehož se pomalován válečnými barvami hodlá osobně zúčastnit. Sedící býk snad vzpomněl na staré časy a teoreticky vzato byl stále bojovníkem, který cítil proti bělochům obrovskou nenávist i když obdarovával po svých vystoupeních v cirku Buffalo Billa malé hladové bílé dětičky potloukající se kolem.

 20. listopadu 1890 byl na světě seznam podněcovatelů nepokojů, který sestavili úředníci ve Washingtonu podle informací jednotlivých rezervačních správ. Mezi jmény byl samozřejmě Sedící býk, který by na seznamu figuroval zřejmě i kdyby žil v té době třeba v Evropě. Seznam poté putoval do hlavního štábu armády v Chicagu k rukám generála Nelsona Milese zvaného Indiány Medvědí kabát. Miles nechtěl vyvolat předrážděné reakce zřejmě teď pod vlivem nového nábožeství chytlavějších a citlivějších Indiánů ukvapeným krokem v podobě okamžitého tvrdého zásahu proti Sedícímu býkovi přímo ze strany příslušných složek moci USA a hodlal poněkud zabrousit na diplomatické pole, což byl krok jistě uvážlivý, ale spíše vzhledem k dalším generálovým plánům jen vypočítavý. Miles se rozhodl využít přátelství Buffalo Billa s náčelníkem jako jedním z mála bělochů, kteří byli opravdovými přáteli siouxského vůdce. Buffalo Bill měl přemluvit náčelníka ke schůzce s Milesem v Chicagu a obdržel příslušný písemný rozkaz opravňující Billa k zajištění náčelníkovy osoby a převezení vlakem do Chicaga. Až potud vše v pořádku. Miles však seznámil Codyho zřejmě jen s půlkou pravdy a o dalším postupu raději pomlčel, neboť lze těžko předpokládat, že by se člověk Billova ražení propůjčil k nějaké špinavé práci a tahal horké kaštany za armádu, jenž si zjevně nechtěla špinit ruce a oficiálně vlastními silami zatýkala Sitting Bulla. Možná se chtěl Cody pokusit a lze to předpokládat vzhledem k jeho podnikatelskému duchu  přemluvit Sedícího býka k další spolupráci na turné s cirkusem a využít tak armádní roušky tak trochu také k vlastním zájmům, k čemuž se písemný rozkaz generála armády USA docela hodil. Ať byly pohnutky Buffala Billa jakkékoliv, souhlasil s Milesovým plánem a domnívám se, že by se snažil i bez osobního prospěchu z dané věci plynoucího v každém případě podat pomocnou ruku dávnému příteli. Návrat Sedícího býka z jednání v Chicagu již však Miles zjevně neplánoval a náčelník by putoval místo na farmu ve Standing Rocku zřejmě do nejbližšího vojenského vězení o čemž Buffalo Bill s největší pravděpodobností neměl tušení a svou misi do rezervace by v případě obeznámení s celým průběhem akce ani neuskutečnil. Cody nicméně obdržel přímo písemný rozkaz k zatčení a dopravení k nejbližší posádce armády USA a předání Sedícího býka přímo do rukou výkonné moci, ale Bill v tomto případě asi postupoval podle svých představ a přátelských vazeb s náčelníkem a nebral úřední rozhodnutí tak docela vážně, poněvadž si podobné riziko v podobě nesplnění příkazu mohl vzhledem k popularitě své osoby celkem pohodlně dovolit.

Ať to bylo jakkoliv sedl Buffalo Bill v Chicagu na vlak a vyrazil směrem ke Standing Rocku.

Do plánů správce rezervace J. Mc Laughlina však Billův příjezd příliš nezapadal. V rovině dohadů a úvah zůstává otázka jaký důvod, popřípadě bylo-li jich více, jaké důvody vedly Laughlina k uchopení vývoje situace do vlastních rukou. Možná mnozí namítnou, že předchozí řádky jsou poněkud nelogické a důvod Laughlinova jednání dost jasný a průhledný - tedy ukázat nadřízeným orgánům své schopnosti v podobě zdárného vyřešení celé situace kolem náboženských obřadů Tance duchů jako důkaz vlastní obratnosti, razantnosti, šikovnosti a vše dohromady pojmenovatelné jako oprávnění setrvat ve funkci bez ohrožení další období, neboť právě zde v této funkci je skutečně člověk na svém místě. Ve vztahu k dějinám však raději ponechávám jisté manévrovací pole dohadů a spekulací i když pro mnohé nejsou na místě, ale pro druhé jsou snad jak pevně věřím okořeněním historického výkladu, který se liší a někdy i dost podstatně v různých pracích historiků. Laughlin samozřejmě musel uposlechnout rozkazu nadřízeného, tady pro spekulace prostor nezbývá. Zásah Buffalo Billa do vzniklé situace pokud začneme rozmotávat důvodové klubko snižoval Laughlinovu schopnost vyřešit dění kolem Tance duchů v rezervaci a degradoval autoritu správce na nižší výkonnostní stupeň, což jistě každý nadřízený nese s notnou dávkou nelibosti. Laughlin snad měl i jisté nevyřízené osobní účty, které chtěl vyřešit vlastní cestou. Každopádně tedy správce Standing Rocku hodlal ponechat v tichosti rozhodovací právo na své straně a Buffalo Bill mohl svým jednáním způsobit vážnou trhlinu v konečném řešení situace, ovšem pokud Laughlin o Milesových skutečných záměrech nevěděl. Těžko lze předpokládat, že by Laughlin nesouhlasil s uvězněním Sedícího býka, leda že by skutečně byl natolik autoritativní a hrdý a tudíž nesnesl pomyšlení o vynechání své osoby z celé akce. Jsou zde však další okolnosti a možných řešení je daleko více. Situace se mohla po příjezdu Codyho vyvinout zcela jinak. Pokud by Buffalo Bill přemluvil Sedícího Býka k další účasti na turné ve své show, což byla zřejmě pro Laughlina vůbec nejhorší představa, pokud ho ovšem vůbec podobná možnost napadla, vzhledem k dalšímu očekávanému nárustu popularity siouxského náčelníka, mohlo dojít také k zámotku v podobě vzájemné domluvy mezi Billem a Býkem na dodržování jistých mantinelů v chování a přístupu Tatanky Yotanky, čímž by byl Sedící býk snad na oko mimo hlavní roli v Tanci duchů, ve skutečnosti by však jeho úloha v náboženských rituálech tak docela neskončila a navíc by byl ze strany výkonné moci USA nepotrestatelný. Dost dobře si sice nedovedu představit kdo a jak by účast Sedícího býka na akcích Tance Duchů kontroloval a jak by posuzoval hranici za kterou již náčelník nesměl zajít. Na druhé straně měl správce určitě i mezi naoko s Tatankou Yotankou spřízněnými Siouxy své informátory, kteří pravidelně informovali o dění na Grandu. Pokud by odcestoval s Codym zpět k cirkusu rovněž by opustil dění v náboženských rituálech, ano i takhle se to dá chápat a potom neměl Laughlin důvod k obavám a údajného muže číslo jedna v náboženských obřadech se mohl zbavit. V další modelové situaci mohl odjet s Buffalo Billem do Chicaga a tam ve spárech generála Milese čekat na svůj další osud. Rozbor možných variant situací by mohl jistě pokračovat, jedna by záhy vyvracela tu druhou váhou logických zdůvodnění, ale všechny by měly jeden společný rys - obcházely osobu malého ctižádostivého správce rezervace Standing Rock a případná neschopnost řešit krizové situace, nebo spíše příhodnějším termínem se jeví nezájem a malá dávka elánu by mohly v očích nadřízených úředníků znamenat riziko možného odvolání z funkce při dalších krizových momentech a ty se dají vzhledem k povaze Indiánů očekávat. Možná pátráme a dedukujeme úplně špatným směrem a správce Mc Laughlin třeba choval jisté osobní antypatie vůči Buffalo Billovi. Navíc každý je nahraditelný a to si Laughlin moc dobře uvědomoval a určitě by se nerad vzdával své solidně vybudované pozice, byť se může jevit jako poměrně neklidná. Každý z nás je však tak trochu ctižádostivý a s rostoucím žebříčkem funkcí dává stále širší průchod této vlastnosti a správce Standing Rocku jistě chtěl ukázat svým nadřízeným, že nepotřebuje pomoc zvenčí a dokáže zjednat pořádek vlastními silami.

Mc Laughlin už má však v hlavě svůj vlastní plán a bílá většina si přitom ani neumaže ruce od případných špinavostí. Indiáni byli také jen lidé z masa a kostí a nabídnout jim v těchto pro ně těžkých časech špetku moci a možnost poroučet, byť jen lidem vlastní krve, pro ně nebylo zase tak od věci. A tak světlo světa uzřela indiánská policie. Příslušníci těchto složek z řad Siouxů odhodili oblečení svých předků a přijali  stejnokroj  sestávající z černého plstěného klobouku bez dýnka ( s ustřiženým vrškem ), někteří nosili snad i klasické vojenské čepice s kšiltem, modré kalhoty, tmavomodrou blůzu s řadou kovových knoflíků, kolem krku žlutý šátek a jediným dovoleným doplňkem indiánského původu tak zůstaly mokasíny na nohou. U pasu v objemném pouzdře nosili velké armádní revolvery, někteří měli karabiny a křížem přes hruď nábojový pás. Indiánští policisté se museli vzdát a zřejmě tak činili s velmi těžkým srdcem svých krásných dlouhých havraních vlasů i když Indiáni věřili, že v právě ve vlasech sídlí dobrý duch. Život policistů se snědou pletí byl zcela podřízen vojenské kázni a morálce o čemž svědčí ubytování v kasárnách, pravidelná cvičení a rozdělení na útvary. Striktní ustrojení však nebylo zdaleka přísně dodržováno ani u bílých jednotek armády, tudíž hovořit o indiánské policii jako vzorově oblečených jedincích bez případných výstřelků by bylo asi značně přehnané.  Těžko říci jak dalece tito policisté  s rudou pletí zůstali ve svém nitru Indiány a nakolik přijali novou roli v hierarchii bílého muže. Každopádně k řešení krizových situací v rezervacích byla vytvořena tato složka a Indiáni tak trestali Indiány, což z hlediska trestaných mohlo být jakýmsi pozitivním ukazatelem a zmírněním vyhřezlých emocí, pokud by oním zasahujícím elementem byl běloch. Spoustě  lidí teď vytane na mysli slovo zrádce a možná ani tento výraz není tak docela od věci.

Právě teď v době Tance duchů měla sehrát Indiánská policie zásadní úlohu v Laughlinových plánech. Pokud by došlo při zatýkání Tatanky Yotanky k nepředloženostem a ty se daly očekávat, bude armáda z obliga a tíha viny dopadne na "nepřátelské" Indiány v uniformách, což může vnést mezi jejich řady jistě přijatelný rozkol. Semknutost a jednota Indiánů v postupu proti bílým, byť jen v duchovní rovině není optimálním vývojem a nejednotný soupeř je vždy snáze zdolatelný.

 Na začátku prosince 1890 však Buffalo Bill v roli jakéhosi zprostředkovatele komunikace dorazil do pevnosti Fort Yates v Dakotském teritoriu, třicet mil od konečného cíle své cesty - chaty Sedícího býka na řece Grand. V pevnosti uvítán jejím velitelem plukovníkem Williamem Drumem a správcem rezervace Mc Laughlinem, poté co se ubytoval ve vojenských kasárnách, neodmítl pozvání na skleničku do místního baru pro posádku, která měla zasáhnout jen v případě většího konfliktu nezvládnutelného pro Indiánskou policii. K návštěvě místního podniku skromnějších parametrů nemusel známého konzumenta lihovin Williama F. Codyho alias Buffalo Billa nikdo příliš přemlouvat a správce Mc Laughlin tak mohl přejít do útoku, jehož prvním bodem bylo alkoholické opojení slavného showmana. Přítomnost vyhlášené osobnosti samozřejmě neušla pozornosti členům vojenské posádky Fort Yates, kteří uvítali možnost osobně shlédnout a prohovořit s legendou Divokého západu. Houstnoucí atmosféry obratně využili plukovník Drum se správcem Laughlinem a vytratili se z místnosti, kde whisky tekla proudem. Nyní dozrál čas pro zahájení manévrů na diplomatickém poli a Laughlin kontaktoval příslušné orgány, které mohly zasáhnout ve věci odvolání slavného muže Buffalo Billa ze zamýšlené mise. Zatímco Cody předváděl ve společnosti své řečnické a pijácké dovednosti, Laughlin s Drumem si obratně pořídili dokument o odvolání jeho osoby z akce. Na celou operaci měli poměrně dost času, neboť Bill rozhodně nezůstával dle zvyklostí jen u několika skleniček, ale vždy si rád dopřával bez ohledu na okolnosti a čas. Tentokrát však čas i okolnosti hrály proti němu a poté co se probudil z kocoviny na důstojnické ubytovně, mohl jen naštvaně zbalit kufry a odcestovat. Tím role Buffalo Billa v řetězci událostí smutného prosince 1890 definitivně skončila.         

Správce rezervace nyní mohl rozehrát svou hru a využít v ní oddíly siouxské policie. 12. prosince 1890 se rozhodl generál Miles již dále nevyčkávat a zakročit proti osobě Sedícího býka všeobecně vydávaného jako hlavního propagátora a iniciátora Tance duchů v rezervaci Standing Rock a tudíž osoby, jež má být neprodleně zajištěna. Rozkaz k zadržení obdržel sice plukovník Drum, ale velmi účinnou a nápomocnou silou měl být v této záležitosti uvědomělý postup správce rezervace Mc Laughlina a plukovník kamarádovi ochotně uvolnil hlavní roli v řešení celé záležitosti.

S požehnáním vyšších kruhů mohl tedy správce rezervace James Mc Laughlin, mimochodem aktivní katolík, přejít k realizaci konkrétních kroků , jež ve svých důsledcích skončily smrtí legendárního náčelníka Siouxů Sedícího býka. V hrubých obrysech je popis událostí, jež se odehrály inkriminovaného 15. prosince 1890 v brzkých ranních hodinách líčen historickými prameny podobně. Při bližším zkoumání jednotlivých fází procesu zatčení však stejně jako u většiny historických událostí druhé poloviny 19. století odehrávajících se nejen v oblasti našeho zájmu dochází k nesrovnalostem v popisu podrobnějších dílčích situací, které ovšem nehrají podstatnou roli a nejsou proto důležité. Pokusme se logicky zdůvodnit a vysvětlit jednotlivé kroky v popisu historických událostí, ale ne vždy se právě logicky dá vše odůvodnit a tudíž využijeme volné manévrovací pole a přidržíme se jako pevného vodiče ověřených a v literaturách více autorů shodných údajů.

O den dříve, tedy 14. prosince 1890 vypracoval Mc Laughlin písemný příkaz k zatčení Sedícího býka a adresoval jej poručíku indiánské policie v Grand River Býčí hlavě. Indiánská policie byla rozdělena na čety, v jejichž čele vždy stál poručík a dva seržanti. Poručík Býčí hlava se seržanty Oholenou hlavou, Rudým tomahawkem a čtyřiceti muži měli provést zatčení před úsvitem 15. prosince 1890 a za žádných okolností nesměli Sedícího býka nechat uprchnout. Laughlin hodlal využít právě brzkých ranních hodin, aby nevzbudil zbytečnou pozornost s největší pravděpodobností spících obyvatel v okolních chatách a dokonale tak využil momentu překvapení. Byla to mylná představa, neboť utajit příjezd třiačtyřicetičlenné skupiny jezdců na koních je poměrně obtížné a navíc by samotný akt zatýkání musel proběhnout velmi rychle a téměř beze slov. Případné potíže, které Mc Laughlin také nevylučoval a tentokrát jeho dedukce byla správná, měla vyřešit asi stovka jezdců Osmé kavalérie pod vedením kapitána Fecheta, jež měla podle zprávy zaujmout postavení poblíž Oak Creeku a navíc ji měl doprovázet míšenecký zvěd francouzského původu Louis Primeau. Mc Laughlin tak přece jen využil asistence armády a v tomto případě byl skutečně prozíravý.

 Kavaleristé vyrazili v noci a zaujali předpokládaný post u Sitting Bull Crossing na Oak Creeku a poté jen čekali na vývoj situace v tři míle vzdáleném Grandu, kde před svítáním dorazila pod rouškou tmy četa indiánské policie v síle třiačtyřiceti mužů. Podle některých pramenů hluk vzniklý příjezdem jednotky Sedícího býka a ostatní obyvatele srubu probudil a proto náčelník policisty již očekával a byl vzhůru, ovšem bez oděvu. Sedící býk obýval chatu se svými ženami a synem Vraní nohou. Spektrum spáčů v chatě se měnilo, neboť zde občas přespávali i účastníci Tance duchů z jiných rezervačních správ, rodinní příslušníci Sedícího býka a jejich partneři. Právě siouxské manželky Tatanky Yotanky spustily poté v očekávání nedobrého vývoje situace signalizované příjezdem policistů hlasité bědování a propukly v pláč, jenž postupně probouzel ostatní obyvatele přilehlých dřevěných domků. Podle jiné verze a ta se objevuje u většiny autorů, po příjezdu čety policistů Sedící býk i ostatní obyvatelé chaty spali. Policisté proto vyzvali přede dveřmi náčelníka, aby vyšel ven a vzápětí vrazili do srubu, kde našli Sedícího býka spícího na podlaze. Ve stísněném prostoru překračovali poněkud neurvale ostatní spáče namačkané vedle sebe, neboť v polovině prosince vládlo mrazivé počasí, řeka Grand se počala pokrývat tenkou vrstvou ledu a venku křupaly pod nohama čerstvé ostrůvky sněhu, které se mísily s polozmrzlým bahnem. Probuzený náčelník se poté pídil po důvodu poněkud drzé návštěvy, ale pravděpodobně poručík Býčí hlava již předtím pronesl „Jsi mým zajatcem, Jsi zatčen“, nebo něco v tom duchu. Mezitím už drželi ostatní policisté Sedícího býka pevně za paže, aby předešli náhlému vzplanutí případného náčelníkova odporu. Ten však překvapivě spolupracoval s policisty a nedal na sobě znát ani známky hněvu či předráždění z nenadálého zajištění své osoby soukmenovci v uniformách. Poněkud odlišně však reagoval stále se zvětšující dav Siouxů vybíhajících ze svých příbytků a v houstnoucí atmosféře Indiánů vyhecovaných celonočním Tancem duchů ( na některých ještě byly neklamné známky právě proběhlého náboženského rituálu v podobě pomalovaných těl barvami a magickými obrazci na oděvech ) se policisté začali cítit dost mizerně. Manželka Tatanky Yotanky se jménem Národem viděná přinesla náčelníkovi oděv, aby se konečně mohl obléci, ale pevné sevření modrých uniforem mu tuto činnost znemožňovalo. Teprve po náčelníkově upozornění stisk paží  povolil  a v chladném ránu se mohl velký Sioux přiodít. Poté samotný poručík Byčí hlava chytil Sedícího býka za pravou ruku a za asistence svých seržantů, přičemž seržant Rudý tomahawk s pistolí přiloženou k zátylku a seržant Oholená hlava v pevném úchopu levé paže vyvedli Tatanku na práh chaty. Počet přihlížejících Siouxů zatím dosáhl úctyhodného počtu snad sto padesáti až sto sedmdesáti jedinců, z nichž někteří jevili jasné známky nepřátelství vůči zasahujícím soukmenovcům v uniformách. Do té doby vzorně spolupracující náčelník sebou mimoděk trhl a zůstal stát. Býčí hlava zatím pokynul jednomu z podřízených mužů zákona, aby přivedl náčelníkova šedého koně, kterého dostal darem na rozloučenou od Buffalo Billa. Snad pohled na množství vydrážděných, povykujících soukmenovců, ale spíše odmítavá reakce v slovech vlastního čtrnáctiletého syna Vraní nohy, jenž se narodil v předvečer bitvy u Little Big Hornu a možná tušení neodvratného konce přikovaly postavu Tatanky k zemi. Policisté se marně snažili pohnout s kamenným mužem, jenž v příštích minutách odmítl poslušnost jediným slovem - ne. Možná byla reakce náčelníka o nějaké to slovo delší, to teď není až tak podstatné, každopádně však již značně nervózní policisté ještě více propadli panice. Mezitím se kruh přihlížejících křičících Indiánů začal pomalu stahovat kolem skupiny policistů, kteří tušili problémy, ale rozkaz hodlali vyplnit do puntíku.

Poručík Byčí hlava v následujících vteřinách zkusil přehodnotit svůj přísný postoj v pózu klidného a citlivého strážce pořádku, upravil si výstroj námahou rozhozenou do nepatřičných míst těla a zkusil prosebným tónem vysvětlit náčelníkovi svou neústupnost při plnění rozkazu. Náčelník však svůj postoj nezměnil a nadále se nehnul z místa, čímž na čele svých věznitelů přidělal další krůpěje potu i když venku panovalo studené počasí. Atmosféra houstla a konflikt byl na spadnutí. Policisté i když v menšině museli zahrozit silou svých zbraní, protože se náčelník rozhodně nehodlal vzdát své svobody lehce. V záloze sice čekali kavaleristé, ale do doby jejich příjezdu mohli všichni policisté skončit ve věčných lovištích pokud by došlo k přestřelce. Situaci dále zkomplikoval Sioux, který se prodral dopředu a křičel, že Tatanku Yotanku nezatknou a že jim to dav má svým počínáním zarazit. Hlučný lakotský bojovník v přikrývce přehozené přes tělo se jmenoval Lovec medvědů ( označován také jako Medvědobijce nebo Chytil medvěda ) a právě jeho počínání zřejmě urychlilo a vlastně dalo podnět k následujícímu krveprolití. Podle některých autorů dal signál k palbě samotný Sedící býk, který však nemohl tušit, že Lovec medvědů ukrývá pod houní pušku a proto je podobná úvaha nepravděpodobná. Poručík Býčí hlava zatím vytáhl z pouzdra pistoli a přikázal přivést do větší blízkosti náčelníkova cirkusového koně. V té chvíli odhodil Medvědobijce pokrývku a následně vyrazil ze svého hrdla lakotský bojový pokřik. Následoval výstřel, který zasáhl poručíka Býčí hlavu. Tady se opět reakce autorů historických prací liší. Poručík byl zasažen možná smrtelně, podle jiných spíše těžce raněn, každopádně stačil nasměrovat hlaveň své pistole na Sedícího býka a následně ho střelou do srdce smrtelně zasáhnout. Seržant Rudý tomahawk použil svůj revolver také a v následném zmatku střelil náčelníka zezadu do hlavy. Policista jménem Osamělý muž umlčel svým výstřelem Lovce medvědů. Možná je také varianta, že výstřel Býčí hlavy Sedícího býka pouze zranil a teprve následná střela seržanta Rudého tomahawka do hlavy definitivně ukončila náčelníkův život. Některé prameny proto uvádějí, že Sedící býk byl zabit zákeřně zezadu, čemuž by odpovídala právě tato varianta. Sedící býk se tedy i tentokrát nemýlil a stejně jako náčelník Šílený kůň tragicky zahynul rukou příslušníků vlastního národa, čímž se přesně vyplnila náčelníkova vize. Pikantní přitom zůstává fakt, že poručík Býčí hlava právě před čtrnácti lety bojoval v bitvě u Little Big Hornu na straně Indiánů proti Custerovi. Teď však ležel ve směsi bahna a rozbředlého sněhu a jeho bývalí spolubojovníci do něho vystříleli několik dalších nábojů. Divoká přestřelka pokračovala v několika dalších minutách, kulky svištěly všude, ženy ječely a snažily se ukrýt společně s dětmi do bezpečí, přičemž bojiště  pozvolna zahaloval dým, jenž znesnadňoval orientaci oběma soupeřícím stranám. Komickým číslem se v hrozivém běsnění deště kulek blýskl šedák, cirkusový kůň náčelníkův, jenž v reakci na výstřely dle svého výcviku stavěl se na zadní, ukláněl se a zase se stavěl na zadní, poté si sedal na zadní a zvedal kopyta do vzduchu na závěr svého představení. Poté co šílená vřava utichla, se část stoupenců Sedícího býka uchýlila do pobřežního porostu u řeky Grand a policisté odtáhli své zraněné do chaty Sedícího býka, kterou dosud osvětlovalo světlo petrolejové lampy rozsvícené při příjezdu oddílu. Mezi zraněnými byl i Býčí hlava, který krvácel z mnoha ran a zřejmě již ztratil vědomí, pokud nebyl jak tvrdí někteří historikové již mrtev, čemuž by množství zásahů odpovídalo. Mrtvola Sedícího býka, jehož hlava byla částečně znetvořena výstřelem seržanta Rudého tomahawka spočívala na zemi a postupně se začínala pokrývat sotva znatelnou vrstvou ledového příkrovu a díky vytékající krvi se trup stále více přilepoval k podkladu. Nezranění policisté se věnovali méně šťastnějším kolegům, ale šest mrtvých policistů již žádnou pomoc nepotřebovalo podobně jako osm mrtvých Indiánů z tábora protivníka. Patnáctou obětí se stal poručík Býčí hlava, jež podlehl četným zraněním, ale ani tento výčet mrtvých zbytečného konfliktu ještě nebyl konečným číslem. Ve srubu již mrtvého Sedícího býka se totiž skrýval pod vrstvou kožešin a pokrývek jeho syn Vraní noha. Policisté jej po čase objevili a zřejmě ze vzteku nad výsledkem krvavých jatek a smrti svých kolegů usmrtili také tohoto čtrnáctiletého chlapce ranou do zad, kterou vypálil policista Osamělý muž, poté co Vraní noha vyběhl vyděšený z chaty svého již zavražděného otce. I ostatní strážci zákona ještě vypálili do nebohého chlapcova těla několik výstřelů a vyprovokovali tak další krátkou přestřelku, neboť se ozvali Siouxové ukrývající se u řeky Grand. Ženy Sedícího býka zatím začaly oplakávat mrtvého náčelníka a během další snad hodiny se ještě několikrát rozpoutala přestřelka, než dorazil jízdní oddíl Osmé kavalérie pod vedením kapitána Fecheta. Poté veškeré bojové projevy obou soupeřících stran zcela ustaly. Pouze jeden z příbuzných mrtvého policisty ještě zhanobil hlavu Sedícího býka úderem těžkého předmětu, čímž ji znetvořil k nepoznání. Tělo mrtvého náčelníka spočinulo poté na voze zaházené dalšími mrtvými těly policistů a zmrzlé trupy odvezl povoz do Fortu Yates. Ostatní mrtvé stoupence náčelníka pochovali přímo na místě konfliktu. Výsledkem divoké přestřelky bylo tedy šestnáct obětí. Zbytek ozbrojených Siouxů skrývajících se v porostu u řeky Grand a vytrvale opětujících palbu do příjezdu kavalérie se posléze rozešel a několik se jich přidalo k Minikonžuům náčelníka Velké stopy, čímž ovšem krvavému osudu unikli jen na několik dnů. 28. prosince 1890 totiž právě tuto skupinu Siouxů rozstřílely šrapnely z děl nástupnické Sedmé kavalérie v masakru zvaném u Wounded Knee, neboli místě zvaném lakotsky Čankpe opi wapkala, což v překladu znamená Poraněné koleno.

Na svou poslední cestu se vydal velký náčelník národa Siouxů Tatanka Yotanka 17. prosince 1890. Ve velké rakvi z borového dřeva spočívala více než dvoumetrová postava zesnulého a dle některých pramenů se obřad konal ve vší tajnosti. Podle jiných údajů byl pohřeb veřejný a konal se za velké účasti Indiánů, kteří se přišli rozloučit se svým náčelníkem. Ještě předtím byli se všemi vojenskými poctami pochováni na hřbitově ve Standing Rocku zastřelení policisté. Hodinu poté konal se daleko skromnější pohřeb Sedícího býka. Dvoukolový vůz tažený mulou doprovázeli dva vojenští lékaři Deeble a Chapin, poručík Wood a řadový vojín Wagoner, povoláním truhlář. Pět set metrů od vojenského hřbitova poté spočinulo tělo náčelníkovo v zemi, jiné prameny hovoří o zapadlém koutu přímo na hřbitově ve Standing Rocku. Vojín Wagoner po odevzdání těla zemi připevnil na hrob dřevěnou desku opatřenou černým nápisem : 

SITTING BULL, ZEMŘEL 15. PROSINCE 1890. 

Po obřadu se údajně rozpršelo a hřbitov se ponořil do mlžného oparu, jenž po odchodu posledního velkého muže Siouxů posléze zahalil celý slavný prérijní národ.