Washita1868

Když si 11. října 1867 George Armstrong Custer vyslechl rozsudek vojenského soudu ve Fort Leavenworth, který ho uznal viným v pěti bodech obžaloby a zbavil na rok velení nad Sedmou kavalérií a platových požitků ze služby v armádě vyplývajících, cítil velkou zlost a rozčarování. Po téměř jedenácti měsících civilního života ve společnosti své ženy a přátel však přišel 24. září telegram, který mu znovu vrátil čest a důstojnost. Velení americké armády ho povolalo zpět do služby a vlastně tak ukázalo, jak je jeho velitelský rukopis pro jízdní složky nepostradatelný v nadcházející zimní kampani. Generál Sheridan přítele Custera potřeboval pro uskutečnění svých plánů a rozhodně ve své protiindiánské kampani nechtěl dopadnout jako jeho předchůdce W.S. Hancock. Vláda ve Washingtonu chtěla v období let 1867 - 1868 napjatou situaci na hranici řešit ústupky a sepsáním nové smlouvy ve Fort Laramie, která Indiánům vymezí životní prostor, zaručí území na které nebude dovoleno se bílým osadníkům usazovat a přinese přátelským Indiánům navíc dávky střeliva, pušek, potravin, ošacení a nástrojů. Hlavní osobností Lakotů té doby by náčelník Rudý Oblak a proto měla mírová komise pověřená podepsáním smlouvy zacíleno zejména na tohoto nejvýznamějšího pohlavára. Ten s komisaři odmítl jednat, dokud nebudou splněny jeho požadavky, týkající se vyklizení armádních pevností kolem Bozemannovy stezky. Armáda se rozhodla požadavkům Rudého Oblaka vyhovět, protože měla obavy z dlouhé a finančně nákladné války a navíc byla pod tlakem zastánců mírové politiky. Pevnosti podél stezky byly vyklizeny a Indiáni je ihned zapálili. Rudý Oblak dosáhl svého.

V letních měsících roku 1868 došlo k výraznému nárůstu aktivity jižních i severních Čejenů, Oglalů, Arapahů, Komančů a Kajovů zejména na území států Kansas, Colorado a Texas, ale také v Nebrasce a Utahu. Dvě stovky čejenských válečníků 10. srpna 1868 vyrazily na válečnou výpravu proti Pónyům, ale cílem jejich útoku se staly bílé osady podél řek Solomon a Saline v Kansasu. Kromě smrti patnácti osadníků bylo několik žen znásilněno a uneseno. Na území Colorada bylo během léta zabito 79 osadníků. Indiáni útočili na civilní i vojenské cíle. Sedmá kavalérie se dostala do několika menších kontaktů s Indiány a major Forsyth z 9. kavalérie vybojoval těžkou bitvu na Beecherově ostrůvku v druhé polovině září, obléhán obrovskou přesilou. Sheridan se rozhodl pro novou strategii, kterou mělo být vyhledání nepřátelských Indiánů trvale usazených v zimních táborech, kdy nevyvíjejí bojovou aktivitu a jsou v relativním poklidu. V letních měsících se tlupy prérijních Indiánů neustále stěhují za čerstvou trávou pro poníky, vyhledávají místa s větší možností lovu, poté co na stávajících místech lovné zvěře ubylo. Migrují ve stopách bizoních stád, skupinky válečníků aktivně vyhledávají tábory znepřátelených kmenů a usedlosti bílých osadníků. V zimě jsou tyto činnosti utlumené na minimum, Indiáni čerpají ze zásob bohatých podzimních lovů, kdy je zejména kožešina bizonů nejkvalitnější. Navíc nebudou očekávat útok a modrokabátníci mohou využít aspektu boje na zemi, což bude podstatná výhoda vzhledem k vynikajícímu jezdeckému umění prérijních Indiánů. 

30. září ráno dorazil Custer do pevnosti Fort Hays, prozatímního hlavního štábu armády a po uvítání se Sheridanem si poslechl nejnutnější rozkazy a zjistil polohu svého pluku. Hlavní část Sedmé kavalérie tábořila tou dobou u Bluff Creek, malého přítoku řeky Arkansas, třicet mil jihovýchodně od pevnosti Fort Dodge v jihozápadním Kansasu. Custer se zdržel v pevnosti Hays jeden den a poté s malým doprovodem bez incidentů dorazil do Fort Dodge. Setkal se zde s generálem Sullym a bez otálení vyrazil do hlavního tábora na Bluff Creek. Takřka hned po příjezdu v dopoledních hodinách byl tábor napaden skupinou Indiánů a Custer se tak ihned mohl na uvítanou zapojit do střetu s původními obyvateli. Indiáni předváděli své jezdecké umění a palba kavaleristů je příliš neohrozila. Pokud byl maximálně zasažen poník, válečník hbitě přeskočil na hřbet za spolubojovníka a oba uháněli z bojiště. Jakmile byli bojovníci z dostřelu, spokojili se s posměšky a posměšnými gesty. Poté, co Indiáni opustili místo střetu a přestřelka utichla, dozvěděl se Custer, že podobné nájezdy jsou takřka na denním pořádku. Kavaleristé se tedy ve svém táboře u pěkného potoka Bluff Creek rozhodně nenudili, dal se tady díky čisté vodě udržovat solidní stupeň hygieny a zpestřit strava čerstvým bizonním masem. Při těchto činnostech však neustále hrozilo nebezpečí a jedinci, kteří se jen mírně vzdálili z dosahu tábora museli dávat velký pozor. Custer se pustil do činností, jež měly Sedmou kavalérii změnit podle jeho představ. Rozhodl, že každá skupina kompanií bude rozeznatelná na první pohled podle barvy koní. Koně tedy začali měnit majitele a došlo k velké výměně koní v mužstvu. Pět kompanií mělo hnědé koně, tři kompanie kaštanové, jedna šedé a jedna černé. Vznikl také jakýsi elitní útvar vybraných ostrostřelců, kteří měli být schopni velmi efektivně zasahovat proti útočícím Indiánům a způsobit pokud možno co největší ztráty protivníka. Velitelem tohoto tělesa byl zvolen mladý ambiciózní plukovník Cooke, který se vyznamenal v bojích léta 1867 v blízkosti pevnosti Fort Wallace. Významným spojencem americké armády pro nadcházející zimní tažení se měli stát také tradiční nepřátelé Čejenů a Lakotů v oblasti jihozápadního Kansasu, Osagové a Kansové. Příslušníci těchto menších kmenů trpěli častými nájezdy početnějších nepřátel a ke spolupráci se silami americké armády za měsíční žold, výzbroj a ošacení rádi přikývli. Vidina získání skalpů, koní a jiných hmotných statků byla jistě také významným faktorem. Pro listopadové tažení se podařilo získat jako zvědy náčelníka Malého Bobra a jedenáct válečníků s tlumočníkem z kmene Osagů. 

Na začátku listopadu bylo rozhodnuto o zahájení aktivních operací proti Čejenům. Bylo nutné zbudovat nový zásobovací bod pro celé tažení a tím se mělo stát místo asi sto mil jižně od pevnosti Fort Dodge. Do místa centrálního zásobování vyrazilo pod ochranou oddílu pěchoty čtyři sta vozů s pící, proviantem a ošacením. Jízda se zvedla ráno12. listopadu ze svého tábořiště na severním břehu řeky Arkansas, přebrodila ji a vyrazila směrem na indiánské území. V noci se Custerovi muži utábořili na Mulberry Creek, kde se k nim přidala i celá zásobovací kolona, což v mnoha členech důstojnického sboru vyvolalo jisté obavy. Tak velký útvar by v případě napadení byl obtížně chránitelný. Charakter krajiny však umožnil uspořádat zásobovací vozy do čtyř řad, čímž se výrazně zkrátila délka kolony a možnost účinější ochrany boků tak vzrostla. Druhého dne po rozbřesku se čtyři řady vozů chráněny ze všech stran kavaleristy i pěchotou daly do pohybu. Uběhlo několik dní, ale stopy indiánského tábora nebo migrující skupiny nikde. Teprve během pochodu v údolí Beaver Creek narazili stopaři na neklamné známky pohybu asi stovky nebo stopadesáti válečníků. Vše nasvědčovalo tomu, že se jedná o válečnou výpravu směřující k osadám západního Kansasu. Kolona, ani její část se však i přes Custerovu nelibost nevydala po stopách skupiny bojovníků, ale pokračovala do bodu, plánovaného ke zřízení zásobovacího tábora. Tohoto místa, zhruba sto mil jižně od Fort Dodge a kilometr nad soutokem Bobřího a Vlčího potoka bylo dosaženo po šesti dnech od opuštění základního tábora na severním břehu Arkansasu. Místo prostě pojmenované jako Camp Supply ( zásobovací tábor ) navštívil také samotný generál Sheridan a Custer jel svému příteli s radostí v ústrety. Sheridan rozhodl, že generál Sully se vrátí do pevnosti Fort Harker společně s plukovníkem Keoghem, čímž veškeré jeho povinnosti u zimního tažení končí. Custer měl nyní ponechané volné ruce a mohl rozhodovat čistě dle svého úsudku v dané situaci a o případné vavříny úspěchu se tedy nemusí s nikým dělit. Jedenáct kompanií Sedmého jezdeckého pluku v síle bezmála devíti set mužů se zásobami na třicet dnů mělo vyrazit po stopách zimních indiánských táborů. Byly okamžitě zahájeny přípravy na cestu a někteří muži ve volné chvilce psali řádky svým blízkým, které mohly být také jejich poslední. Nikdo přesně nevěděl, co ho vlastně na tomto tažení čeká a zda-li se ještě vůbec vrátí. Začalo se také zhoršovat počasí a zimní bouře trvající celou noc z 22. na 23. listopadu neubrala nic na své intenzitě ani v ranních hodinách. Kavaleristé pod plachtami stanů začali během řádění živlu přemítat nad tím co je čeká možná ještě intenzívněji. Custer vzbuzený kolem čtvrté ranní odklopil plachtu svého stanu a uviděl závěje sněhu. Když stáli jeho muži kolem páté u ohňů a kotlů s kávou po kolena ve sněhu, přešly je rázem poslední zbytky dobré nálady. Toto tažení rozhodně nebude lehké. V Sheridanovi vyvolaly přívaly sněhu určitou mírnou dávku pochybností o zdaru celé akce a při návštěvě Custera ve svém stanu se ho dotazoval, zda-li jsou cíle tažení reálné a je možné je splnit. Custer svým rozhodným přístupem a optimismem rozptýlil jeho obavy a řekl, že indiánské vesnice stojí nehnutě na místě, zatímco jeho Sedmá kavalérie bude v pohybu, najde je a splní zadané rozkazy. Při rozloučení popřál Sheridan svému kamarádovi mnoho štěstí a poté už Custer spěchal ke svým mužům připraveným na cestu. Zazněly povely a Sedmá kavalérie se vyhoupla do sedel. V čele kolony plukovní band hrající píseň " Dívka, kterou opouštím ", poté stopaři, průvodci a další části kolony, která v oslepujících mračnech sněhu vyrazila sbírat vavříny slávy, nebo hořké plody neúspěchu. Po patnácti mílích pochodu se kolona rozhodla utábořit na březích potoka Wolf Creek, kde bylo možné posbírat nějaké palivové dříví a rozdělat ohně, které by ve sněhové vánici dopřály podchlazeným údům krapet hřejivého tepla. Když vzplály ohně, pustili se do díla kuchaři a vůně připravovaných pokrmů společně s prvními doteky sálajících plamenů vykouzlily na tvářích mužů spokojený výraz. Dobrá nálada se počala šířit ležením a její blízkost pocítil s uspokojením i její velitel svírající kouřící hrnek horké kávy. Pro stavbu stanů bylo nutné odklidit z povrchu země veškerý sníh, který by se začal pod stanovou plachtou ve společnosti plamenů brzy rozpouštět a vytvořil by z podlahy mohutnou vrstvu bahnité břečky. Obří sněhové vločky tento úkol značně znesnadňovaly a muži museli vyvinout ke splnění tohoto cíle značné úsilí. Když Custer večer uléhal na lůžko tvořené konstrukcí silnějších větví pokrytých bizonními kožešinami ve společnosti svých psů, mohl úzkou mezerou na vrcholku svého stanu pozorovat stoupající dým mísící se s velkými vločkami. Druhý den oznamovala polnice budíček ve čtyři ráno a tábor brzy ožil značným ruchem. Mužstvo ani zvířata již neobtěžoval padající sníh, ale za uplynulých čtyřiadvacet hodin napadlo téměř půl metru sněhu. Když se kolona dala opět do pohybu, pokračovala údolím potoka Wolf Creek a k večeru se opět utábořila. Noc proběhla v podobných podmínkách jako ta předešlá a ve čtyři ráno byl tábor opět na nohou. Třetí den neobtěžován sněhovou bouří, pokračoval regiment stále údolím Wolf Creeku pozorujíce přitom větší množství zvěře, která využívala větší soustředění stromů v blízkosti potoka zřejmě k ochraně před přívaly sněhu na volnější planině. Bizoni otupělí chladem a choulící se k dřevinám se stali snadnou kořistí kavaleristických pušek a revolverů, přičemž znamenali důležitý prvek v podobě doplnění zásob čerstvým masem. Někdy se kavaleristé pustili i do pronásledování menšího stáda pánů prérie, což bylo v hlubokých závějích velmi obtížné jak pro unikající zvířata, tak pro pronásledovatele. Custer s přítomností Indiánů v okolí zatím nepočítal a neměl proto obavy z prozrazení u podobných druhů kratochvíle svého mužstva. Stopaři nehlásili žádné stopy Indiánů a tak si své štěstí vyzkoušel i náruživý lovec Custer, jenž s pomocí svých psů Bluchera a Maidy uštval asi jednoletého bizonního býka. 

Příští den indiánští stopaři nasměrovali další postup Sedmé kavalérie více jižněji směrem ke kopcům zvaným Antelope Hills, což bylo pět samostatných pahorků zvaných také Hraniční hory. Kolona se ocitla u řeky Canadian, nejdelšího přítoku řeky Arkansas a Custer soudil, že právě tady na západních pláních státu Oklahoma, možná patnáct mil jižně od řeky Canadian narazí na hledaný tábor jižních Čejenů. Kolona tedy vystoupala v hlubokých závějích do  jednoho z vrcholů orientačního bodu prérijních Indiánů, kopců Antelope Hills a poté sestoupila zpět do údolí Canadianu, kde na severním břehu řeky rozbili tábor. Po poradě se stopaři a důstojníky bylo rozhodnuto, že další průzkum provede malý oddíl pod vedením majora Joela H. Elliota a známý stopař California Joe bude zatím hledat vhodný brod přes řeku Canadian. Horlivý Elliot vyrazil hned za rozbřesku a jeho úkolem byl průzkum severního břehu řeky v délce asi patnácti až dvaceti mil. California Joe se zatím vydal hledat brod přes řeku a poté co našel vhodné místo, začala kolona mužů, zvířat a vozů plnit náročný a zdlouhavý úkol. Tok řeky byl poměrně prudký a kusy sněhu a ledu namáhavou dřinu činily ještě o stupeň obtížnější. Poslední vůz a zadní voj kavalérie překročily mrazivé vody po necelých třech hodinách a další překážkou byly opět hory, viditelné na vzdálenost dvaceti mil z každé strany. Náhle se na obzoru vynořil jezdec, který spěchal ke koloně a Custerův dalekohled jen potvrdil správný odhad, že se jedná o jednoho z mužů Elliotovy průzkumné jednotky. Po chvíli už ze sedla zchváceného koně seskočil kavalerista Corbin s řadou nových informací. Elliot a jeho muži narazili na stopy skupiny indiánských bojovníků, zřejmě válečné výpravy čítající asi stopadesát bojovníků pohybující se východním směrem. Stopy jsou staré asi jeden den. ( Později bylo zjištěno, že se jednalo o skupinu Kajovů na válečné výpravě do Kansasu. ) Custer ihned rozhodl, že zanechá na místě vozy s ochranou čítající osmdesát mužů, vyrazí neprodleně za Elliotem a společně se Sedmá kavalérie pustí po stopách indiánské skupiny. Vozy s doprovodem vyrazí po stopách Custera a jeho mužů s co největší rychlostí, jak jen to podmínky dovolí. Corbin s příslušnými pokyny pro Elliota vyrazil ihned zpět za ním v sedle čerstvého koně a Custer svolal důstojníky k rychlé poradě. Kavaleristé si sbalí jen to nejnutnější, trochu kávy, pár sucharů, otep píce pro koně a za dvacet minut Sedmý regiment vyrazí. Střelivo z povozů bylo vydáno v počtu sto kusů nábojů do karabiny na hlavu a všem bylo jasné, že se v této chvíli vzdávají i posledních zbytků pohodlí ve stanech a u ohnišť se slušnou porcí jídla, neboť přikrývky a stany zůstaly ve vozech. Custer chtěl ještě do setmění dosáhnout Elliotovy pozice. 

Těleso se dalo do pohybu s indiánskými stopaři daleko vepředu a na křídlech.  Zem pokrývala zhruba třiceticentimetrová vrstva sněhu a v polovině odpoledne po několika hodinách jízdy se na stezce neobjevily žádné známky Elliotova pohybu. Kolona sestupovala do mírného údolí a k večeru už mírně nervózního Custera uklidnila informace od Osagů, že narazili na stopy průzkumného oddílu a v devět hodin večer byl Elliot spolu s jeho muži opět součástí tělesa. Sedmá kavalérie se utábořila u potoka s poměrně vysokým břehem a Custer chtěl využít měsíčního svitu k nočnímu pronásledování. V deset hodin večer po malém občerstvení hladových mužů i koní se regiment zvedl a  za přísnějších podmínek postupoval noční tmou. Žádné hlasité mluvení, zapalování dýmek, škrtání sirkami, žádné povely. Zcela vepředu dvojice osagských zvědů čtoucí stopy, čtyřista yardů za nimi Custer se zbytkem stopařů a California Joe, půl míle za touto skupinkou zbytek kavalérie. Sníh, který přes den mírně roztál totiž utvořil s příchodem noci ledovou krustu, která při pohybu vydávala charakteristický křupavý zvuk nesoucí se v nočním tichu velmi intenzivně a proto zvolil velitel regimentu takové rozestupy. Těleso se pohybovalo ozařováno svitem měsíce v pásu lesa v naprosté tichosti, jen občas některý z důstojníků popojel blíže ke Custerovi a něco mu šeptem z ucha do ucha sděloval. Noc pomalu ukrajovala další minuty a stereotyp pochodu narušil okamžik, kdy oba osagští zvědové patrolující na špici celého proudu zastavili a čekali na Custerův příjezd. Když Custer opatrně pomaličku docválal k dvojici nehnutě stojících zvědů, jeden z nich mu lámanou angličtinou na dotaz co se děje odpověděl" Zdá se mi, že cítím kouř ". Všichni přítomní se okamžitě snažili rozevřenými nozdrami nasát co nejvíce vzduchu, aby stopařovu informaci podpořili nebo naopak vyvrátili. Nikdo však oheň necítil a ani samotný Custer nemohl osagského zvěda v jeho domněnce podpořit. Přesto však nebral tuto informaci na lehkou váhu a nařídil dvojici v čele zvýšenou opatrnost. Kolona urazila jen zhruba půl míle, když dvojice Osagů vepředu znovu zastavila. "Já jsem Vám to říkal " hlásil jeden ze zvědů a ukazoval Custerovi doutnající řeřavé uhlíky ve vzdálenosti asi pětasedmdesáti až sto yardů. Custer uznale pokýval hlavou a stopařova důvěryhodnost v jeho očích rázně stoupla. Custer si teď se svými spolubojovníky kladl několik otázek, na které nejbližší minuty měly přinést odpověď. Jsou Indiáni v blízkosti ohně a spí ? Nebo je ohniště opuštěné ? Je snad pohyb vojenské kolony prozrazen a Indiáni již číhají někde v úkrytu ? Osagští zvědové v čele s Malým Bobrem pevněji sevřeli své karabiny a s prstem na spoušti vyrazili na průzkum okolí ohniště. Za chvíli už velitel Sedmé věděl, že ohniště je opuštěné. Zvědové zjistili, že na místě je mnoho stop indiánských poníků a přišli s teorií, že u ohniště se zřejmě ohřívali chlapci hlídající stádo poníků, kteří se již asi vrátili do nedaleké vesnice. Její blízkost předpovídali tak na dvě až tři míle. Custer nařídil postupovat velmi opatrně a dvojice vepředu opět zaujala své místo. Když se později stopaři opět zastavili, hlásili už objevení indiánské vesnice v údolí. Custer za doprovodu stopařů pohlédl přes kopec do údolí, ale ve vzdálemosti asi půl míle uviděl spíše jen něco, co připomínalo snad stádo bizonů. Custerovy rozpaky rozptýlil jeden ze zvědů s informací, že slyší psí štěkot. Psi byli obvyklými obyvateli indiánských ležení, kde nacházeli zbytky ulovených zvířat a žili proto po boku Indiánů a v případě nouze posloužili také jako záložní zdroj potravy. Navíc nikdy nedoprovázeli bojovníky na válečných výpravách, tudíž bylo vyloučené, že by se jednalo o právě takovou skupinu. Velitel Sedmé dosud nebyl zcela přesvědčen o existenci indiánského tábora před nimi a uklidnil ho teprve výrazný psí štěkot nesoucí se tmou a také cinkání zvonečku, který nosívali na krku vůdčí poníci stáda. Posledním naprosto přesvědčivým důkazem o existenci indiánského tábora bylo plačící dítě. Custer zastavil kavalérii a nařídil dodržování přísných pravidel pro utajení jednotky. Svolal si důstojníky do malého kroužku a během tiché porady je šeptem  informoval o tom co před chvílí viděl. Bylo rozhodnuto odložit šavle, jejichž řinčení by mohlo ohrozit další plány a v následujících hodinách před rozbřeskem obklíčit vesnici. Pro tento druh operace se měla Sedmá kavalérie čítající něco kolem osmi stovek mužů dále rozdělit na čtyři zhruba stejně velké oddíly. Kompanie G, H a Mpod vedením majora Elliota měla obejít vesnici a zajistit stranu po Custerově levici a zadní část ležení, pravou stranu dostal na starost plukovník William Thompson s kompaniemi B a F, jenž se měl s Elliotem spojit. Plukovník Meyersměl sejít do údolí s kompaniemi E a I a zaujmout pozici necelou míli mírně od Custerovy pravice jako styčný prvek mezi Thompsonem a Custerem. Custer s nejsilnějším uskupením tvořeným kompaniemi A,C, D a K , čtyřiceti Cookovými ostrostřelci, osagskými zvědy a plukovním bandem zaútočí na čelo vesnice jakožto první útočná pozice. Custer ještě suverénním prohlášením při komunikaci s Thompsonem posměšně dodal, že" V celé zemi není tolik Indiánů, aby porazili Sedmou kavalérii ", čímž se snažil rozptýlit plukovníkovy obavy z většího počtu nepřátel, než by mohla jednotka zvládnout.

Extrémně chladná noc ztěžovala provádění veškerých úkonů a vzhledem k maximálnímu utajení samozřejmě nebylo možné rozdělat ohně. Custer dokonce zakázal přešlapování na místě, neboť křupající horní vrstva zmrzlého sněhu způsobovala v nočním tichu  charakteristický hlasitý zvuk. Kavaleristé po přesunech na pozice stáli, seděli nebo leželi ve skupinách po třech nebo čtyřech přitisknuti k sobě, někteří se choulili ke koním, důstojnící se zachumlali do svých dlouhých kabátů. Každý se snažil eliminovat působení chladu po svém. Zatímco Elliot dosáhl svých pozic do svítání poměrně bez problémů, tma a náročnější terén ztížily tento úkol Thompsonovým a Meyersovým mužům. Custer si asi na hodinku zdříml a pak obcházel své muže. Všichni už tušili, že boji se s největší pravděpodobností nevyhnou a někteří o tom v malých hloučcích šeptem živě diskutovali, zatímco jiní sedíce na kusech kůry zkoušeli podřimovat a nabírat sílu před útokem. Mnozí jen tak seděli a s otevřenýma očima upřenýma do jednoho bodu před sebou přemýšleli nad svým osudem v nejbližších hodinách. Osagové zabaleni do přikrývek seděli společně v kruhu pod větví stromu a zjevně nikdo z nich nezamhouřil oka. Custer za nimi zamířil a vyslechl si jejich vizi příštích hodin. Indiánští zvědové vzhledem k poloze ležení Čejenů v úspěšnost akce bílých mužů příliš nevěřili. Rozhodli se, že pokud se bude bitva vyvíjet dobře, zapojí se, ale v opačném případě jednotku opustí, tak jak bylo u indiánských bojovníků při neúspěšných přepadech běžným zvykem. Navíc si vymínili, že při zteči zaujmou pozici za praporečníkem, jehož pozici vzhledem k jeho důležitosti považovali za nejvíce bezpečnou.Velitel se ještě zastavil u bílých zvědů, kde krátce promluvil s California Joem a poté již úzkostlivě vyhlížel první známky nadcházejícího úsvitu. Těsně před svítáním vyděsil kavaleristy, důstojníky i samotného velitele, podivně stoupající předmět připomínající signální světlici na pozadí temného horizontu v místech, kde se měla nacházet indiánská vesnice. Těleso se však na rozdíl od signálky pohybovalo pravidelně a pomalu. Po další chvíli užaslí diváci tohoto jevu, zjistili, že se nejedná o nic nepřirozeného. Oním předmětem byla jen velmi jasná a krásně zářící Jitřenka.

Útok Sedmé kavalérie na tábor Čejenů náčelníka Černého kotlíka 27. listopadu 1868 (dobová ilustrace)  - Harper´sWeekly č.12 , 19. 12. 1868

( není známý žádný důvod k omezení zveřejnění )

                     Motavato - Černý kotlík ( Black Kettle )

                                         Černý kotlík  ( asi 1803 - 1868 )

                                         ( foto neznámého autora )

George Armstrong Custer vlastně vůbec nevěděl na jakou vesnici v noční tmě 26. listopadu 1868 na řece Washita v západní Oklahomě narazil. Podél řeky totiž ve zhruba třicetikilometrovém pásu tábořilo větší množství Indiánů různých kmenů. Byli tady v zimních táborech Kajovové i Komanči, Čejeni, Arapahové a dokonce i Apači. První vesnicí v tomto úseku byl tábor náčelníka Jižních Čejenů Černého kotlíka. Náčelník patřil k lidem, jenž důsledně dodržovali mírové vztahy s bílými a toužili žít zejména v bezpečí a klidu. Jako správný pragmatik totiž velmi záhy rozpoznal sílu bílého světa a nemožnost úspěšného soupeření s americkou vojenskou silou a počtem přistěhovalců valících se do indiánské země, zejména po objevení zlata v Coloradu v roce 1858. Pro své postoje však náčelník nenašel pochopení u elitního válečnického spolku Psích vojáků ( Dog soldiers ) pod vedením jejich nejvyššího pohlavára Orlího nosa ( zvaného také Římský nos, Roman nose ). Skupinky bojovníků spolku vyrážejí na válečné výpravy a přepadají bílé farmy a usedlosti. Starý přítel Čejenů, běloch William Bent,  jenž se přiženil do kmene, apeluje na Černého kotlíka , aby se snažil zamezit nájezdům mladých bojovníků na bělošské cíle. Náčelník touží zajistit svým lidem maximální ochranu a přijal proto společně se skupinami Arapahů už 18. února 1861 podmínky velmi nepříznivé smlouvy z Fort Wise. Platnost smlouvy je navíc diskutabilní, neboť ze čtyřiačtyřiceti nejvyšších čejenských náčelníků ji podepsalo jen šest, kromě Černého kotlíka také Bílá Antilopa, Hubený medvěd, Malý vlk, Vysoký medvěd a Levá ruka. Za Arapahy Malý havran, Velká huba, Oholená hlava a Bouře. Na základě této smlouvy se mají spřátelené skupiny Čejenů  a Arapahů pohybovat mezi severní hranicí Nového Mexika, podél řeky Arkansas a Sand Creekem ve východním Coloradu. Černý kotlík se svým starým přítelem náčelníkem Hubeným medvědem se snaží vyhýbat z cesty jednotkám kavaleristů , ale nepřátelská činnost Psích vojáků a skupin obdobně naladěných Kajovů, Lakotů a Arapahů poutá pozornost modrokabátníků, kteří útočí na všechny Indiány bez rozdílu. Ke srážkám dochází u South Platte, při setkání s kavaleristy u Ash Creeku je zbytečně zabit Hubený medvěd, který přitom nejeví známky nepřátelství. Výbušná atmosféra v oblasti graduje zejména po vyvraždění osadníků v tzv. Hungatově masakru 11. července 1864 po nájezdu Čejenů a spřátelených Kajovů a Arapahů. Černý kotlík reaguje na výzvu guvernéra teritoria Colorado Johna Evanse z konce června 1864, aby se všichni spřátelení Indiáni hlásili v pevnosti Fort Lyon, kde jim bude vybráno místo na němž se nemusí obávat ataků amerických vojenských sil. Sedm náčelníků Arapahů a Čejenů urazilo za asistence velitele Fortu Lyon, vůči Indiánům přátelsky naladěného majora Edwarda W. Wynkoopa se 127 muži značnou vzdálenost, aby se 28. září 1864 sešli ve Fort Weld nedaleko Denveru s nepříliš přátelsky naladěným guvernérem Evansem. Kromě Evanse, Wynkoopa a dalších důstojníků se schůzky zůčastnil také plukovník Chivington z Fortu Leavenworth. John Milton Chivington byl metodistický kazatel, svobodný zednář a velitel třetího coloradského dobrovolnického pluku ( 3 rd Regiment Colorado Cavalry ), speciálně vytvořeného pro boj s nepřátelskými Indiány přímo Evansem. Fanaticky věřil, že Indiáni jsou divošští neznabozi vůči kterým je třeba zaujmout velmi tvrdý postoj a v jejich vyhubení viděl jedinou možnou cestu k vyřešení problémů. Evans Indiány obvinil z  násilností a radil jim zachovávat přátelský postoj. Varoval před spojenectvím s bojovnými skupinami a vyptával se na jednotlivé akce, na záměry Lakotů a podobné věci o kterých mírově naladění náčelníci nemohli nic vědět. Schůzka skončila ve vlažné atmosféře a náčelníci se mohli spolehnout pouze na jediného přítele - majora Wynkoopa. Černý kotel společně s Arapahy tak hodlal přestěhovat svůj tábor k Sand Creeku asi čtyřicet mil severovýchodně od Fortu Lyon, kde by se cítil bezpečněji poblíž majorova působiště. Sand Creek však rozhodně nebyl pro Indiány ideálním místem pro život. Nejbližší stádo bizonů bylo dvěstě mil daleko a v oblasti řádily epidemie , které si vybíraly pravidelnou daň v podobě mrtvých a nemocných. Někteří zejména mladší bojovníci se začali  z nehostinného místa vytrácet a hledat jiné zdroje obživy, což byly v mnoha případech krádeže dobytka osadníkům, přepady farem a vlaků. Indiáni, kteří zůstali, chodili do pevnosti pro příděly a čile obchodovali. Arapahové se brzy přestěhovali dokonce přímo k pevnosti. Situace se však brzy změnila poté, co byl Wynkoop na začátku listopadu 1864 odvelen a na jeho místo přišel major S.J. Anthony, blízký přítel Chivingtona. Indiánům se nenávratně začalo blýskat na horší časy. Anthony nejprve doporučil Arapahům, aby se od pevnosti odstěhovali a našli si vlastní způsob obživy. Arapahové se tak rozdělili na dvě skupiny, jedna zamířila na jih a druhá se rozhodla zůstat v táboře Čejenů u Sand Creeku. S Čejeny však jednal vlídně a ujistil je, že mohou zůstat u Sand Creeku a Černý kotlík majorovi důvěřoval. Chtěl sice nejprve více na jih, ale po jednání s Anthonym se rozhodl, že zimu stráví v Sand Creeku. Netušil, že Chivington s Anthonym už mají v hlavě ďábelský plán jak oblast jednou provždy zbavit Indiánů. Bílí obchodníci dál jezdili do tábora vyměňovat kůže a bojovníkům bylo dovoleno jezdit na lov bizonů. Indiáni se cítili bezpečně a nepojali špetky podezření o Anthonyho úmyslech. 27. listopadu však Chivingtonovi coloradští dobrovolníci v počtu šesti set mužů vyrazili k Fort Lyonu, kde se oba muži prahnoucí po indiánské krvi setkali. 

K čertu s každým, kdo sympatizuje s Indiány ! Přišel jsem je zabíjet a věřím, že je správné a čestné k tomu použít jakékoliv prostředky. Skalpujte je všechny, malé i velké, neboť hnidy dělají vši !      

                                                                                                               J.M.Chivington, listopad 1864

Slova bývalého kazatele hovoří za vše. Bylo úplně jedno o jaké Indiány jde. Chivington se těšil jak budou sbírat skalpy a brodit se v indiánské krvi, Anthony přitakal a hovořil o vhodné příležitosti, která právě nastala a na kterou čekal. Několik důstojníků se postavilo na odpor, ale Chivington na ně řval jako zběsilý a vyhrožoval jim. Přesto kapitán Silas Soule a poručík Joseph Cramer z První coloradské kavalérie odmítli dát před útokem rozkaz ke střelbě na vesnici a zachovali si svou tvář. Spojené síly Anthonyho a Chivingtona v síle více než sedmi stovek mužů vyrazily 28. listopadu 1864 v osm večer směrem k Sand Creeku. Muži se na nadcházející řež prý notně posilňovali z lahví s whiskou, což tvrdí ve své knize Dee Brown. Někteří historikové jako Gregory F. Michno nebo Stan Hoig tuto tezi o alkoholu vyvracejí a uváději ji jako nepravdivou.

Poklidný tábor Čejenů a Arapahů ležící v ohybu Sand Creeku tvořící jakousi podkovu nedaleko vyschlého koryta nic netušil. Anthonyho ujištění o bezpečnosti vesnice předáky obou kmenů uklidnila natolik, že tábor neměl žádné hlídky, kromě jednoho muže, jenž dohlížel na stádo poníků. Ve vesnici bylo dokonce několik bělochů a míšenců jako tlumočník Edmond Guerrier, míšenecký syn W. Benta George Bent , pevnostní obchodník John Smith nebo vojín Coloradské kavalérie David Louderback. Přítomnost těchto lidí také významně posiloval pocit bezpečí v nitru Černého kotlíka. Jsou tady obchodníci i voják, kdo z bělochů by v této situaci a v této zimě útočil ? Jedině šílenec. Jeden takový se však nezadržitelně blížil. 

S vycházejícím sluncem přicházel nový den. 29. listopad 1864 nesliboval být pro zejména severní Čejeny Černého kotlíka, Bílé Antilopy, Žlutého kojota a Válečné čelenky tím šťastným. Opodál stojící tábor Arapahů náčelníka Levé ruky byl na tom s vyhlídkami velmi podobně. Když se vojáci za úsvitu přiblížili rychlým poklusem k táboru, nastal ve vesnici obrovský zmatek. Mnozí ještě spali a teď rozespalí, polonazí vybíhali z típí a hledali nějaký spásný bod vedoucí k záchraně. Plukovník Grenwood kdysi věnoval Černému kotlíkovi velkou americkou vlajku se slovy, že pokud bude tento prapor vlát nad jeho táborem, žádný voják na něho a jeho lidi nevystřelí. Náčelník nyní stál u svého típí uprostřed vesnice s velkou americkou vlajkou v ruce a mnoho žen a dětí se u něho shromažďovalo. Také někteří Arapahové vybíhali a mířili směrem k místu, kde stál Černý kotel s vlajkou. Vedle ní plápolala i bílá vlajka. Bojovníci, kterých bylo velmi málo, protože většina z nich vyrazila na lov bizonů se rychle snažili chopit zbraní a zahájit jakousi obranu v podobě kopání střeleckých okopů pod vysokým břehem. Ovšem zhruba pětatřicet válečníků a dvacet starců nemohlo účině ohrozit obrovskou přesilu. Vojácí bezhlavě pálili na všechno co se hýbalo, šavlemi sekali ženám ruce, párali břicha, bodali děti, rozsekli břicho i těhotné ženě, mužům i ženám vyřezávali přirození a později si z mužských šourků vyráběli ozdoby, jako třeba váčky na tabák. Ženské přirození si natahovali na hrušky od sedel, nabodávali na klacky, dávali za klobouky. Podobné strašlivé suvenýry se ještě dlouho poté objevovaly v Denveru, kde se jimi jejich majitelé vychloubali v saloonech. Dítě staré několik měsíců vojácí odvezli kus od tábora a pohodili jen tak na zem. Bílá Antilopa vyšel vojákům vstříc a byl okamžitě zastřelen s rukama složenýma na prsou. Později byl nalezen s uříznutým přirozením, nosem i ušima, což potvrdil i autor historické literatury Stan Hoig. Podobně skončil i Levá ruka, jenž odmítl bojovat, protože slíbil, že proti bělochům nikdy nepozvedne zbraň. John Smith hovořil o strašných znetvořeních jaká předtím nikdy neviděl. Těla žen rozřezaná na kusy, mozky malinkých dětí z rozšlápnutých hlaviček............Popis ukrutností potvrdil i poručík James Connor a Robert Bent. Nad ukrutnostmi u Sand Creeku se pozastavil i proslulý bojovník proti Indiánům Kit Carson a označil zabíjení žen a dětí za zbabělost. Přestože vojáci pálili z pušek i čtyř děl, podařilo se několika mužům i ženám uniknout. Černému kotlíkovi se podařilo ve velkém zmatku zázračně uprchnout, náčelník Levá ruka byl postřelen, ale rovněž přežil. Někomu se podařilo uprchnout přímo během vřavy a někteří se ukryli v jámách, válečníci vydrželi až do tmy v okopech, někdo se ukryl mezi padlými a po boji vstal a uprchl. Chivingtonovi muži se však ještě na místo masakru vrátili, aby pokračovali v řádění. Chtěli rovněž pozabíjet zajatce i když mezi nimi byli míšenci jako třeba syn bílého obchodníka Johna Smithe a čejenské ženy Jack, kterého nakonec jeden z vojáků skutečně zastřelil. Charliemu Bentovi, jednomu ze tří synů W. Benta se podařilo přežít. Skupinky i jednotlivci, jenž prchali noční tmou prérií, trpěli hladem, velkou zimou, mnozí z nich byli zesláblí utrženými zraněními. Kromě žen a dětí plakali dokonce i muži, mnozí se v obrovském zármutku dál řezali noži, což byl indiánský způsob vyjádření bolesti nad ztrátou příbuzných. 

Chivington po masakru tvrdil, že jeho muži zabili 500 až 600 válečníků, což byl zjevně nesmyslný údaj.  V táboře nebylo více než pětatřicet bojovníků. Přímý svědek masakru obchodník J. Smith uvádí, že počet mrtvých bojovníků byl něco kolem třiceti a žen, dětí a starců bylo zabito asi osmdesát. Historik Alan Brinkley zmiňuje celkově 133 mrtvých Indiánů, z toho 109 žen a dětí. Podobný počet celkových obětí uvádí také plukovník Samuel Tappan, účastník masakru, který hovoří nejprve o 137 mrtvých Indiánech i když mnohem později svá čísla opět pozměnil. Mrtvých vojáků bylo asi 24 a 52 jich bylo zraněných. Chivington se sice ocitl před soudem pro hanobení uniformy důstojníka americké armády, ale za masakr nebyl nikdo potrestán a jediným trestem tak bylo pro Chivingtona ukončení jeho politické kariéry. Mezi pikantnosti patří i fakt, že kapitán Silas Soule, který měl svědčit u soudu byl předtím v Denveru zavražděn.

Tradiční mocenská struktura Čejenů čítající radu čtyřiačtyřiceti náčelníků však utrpěla smrtí osmi z nich výraznou trhlinu. Bílá antilopa, Žlutý kojot, Válečná čelenka, Jednooký, Mědvědí muž, Velký muž, Skvrnitá vrána A Medvědí šat byli mrtví. Po epidemii cholery, která zdecimovala v roce 1849 polovinu Jižních Čejenů to byla další významná rána. Smrtí náčelníků s mírovými úmysly se navíc zkomplikovaly další možné rozhovory o řešení situace a výrazně oslabil vliv této frakce preferující ryze mírové řešení problémů. Mnoho bojovníků se nyní přidávalo k elitní válečnické společnosti Psích vojáků a hodlalo se zapojit do odvetných nájezdů, které tlupy Siouxů, Čejenů a Arapahů započaly v lednu 1865 velkým útokem tisícovky válečníků na dnešní Julesburg v Coloradu a pokračovaly nájezdy v okolí jižní Platte. Začátkem února 1865 přišel druhý velký útok na Julesburg a obyvatelům Kansasu, Colorada a Wyomingu nastaly neklidné časy.

Černý kotlík však nehodlal sejít z nastoupené cesty míru ani po strašlivém zážitku u Sand Creeku. Stále věřil v mírové řešení situace a se svými věrnými se přestěhoval na jih k řece Arkansas, kde pokračoval v mírových aktivitách. 14. října 1865 podepsali někteří zástupci jižních Čejenů v čele s Černým kotlíkem , jižních Arapahů, prérijních Apačů, Komančů a Kajovů smlouvu s USA na Little Arkansasu ve státě Kansas.  Mezi účastníky jednání byl na straně sedmičlenného sboru komisařů také Kit Carson a William Bent. Smlouva obsahuje v devíti článcích vymezení určitého území pro lov a volný pohyb Indiánů, kompenzace za újmy způsobené masakrem na Sand Creeku, částky jež se po ratifikaci smlouvy mají vyplácet po dobu čtyřiceti let na hlavu a zejména vzájemné dodržování přátelských vztahů. Období let 1865 - 1867 však rozhodně nebylo obdobím klidu. Jiskra zažehlá Sand Creekem rozpoutala oheň, který se dal těžko uhasit a bojovně naladěné skupinky mladíků  požár soustavně živily častými nájezdy. Hancockova kampaň v roce 1867 a nesmyslné vypálení opuštěné čejenské vesnice navíc situaci ještě dramaticky zhoršilo. Proto se sedmdesát mil jižně od Fort Larned na posvátném indiánském místě  zvaném Medicine Lodge Creek o dva roky později 28. října 1867 sešel Černý kotlík s  třinácti čejenskými náčelníky a osmi pohlaváry Arapahů aby podepsali tzv. třetí smlouvu z Medicine Lodge, která výrazně redukovala velikost indiánského území vymezeného smlouvou z roku 1865, ale mírově naladěným skupinám zajišťovala přece jen území na kterém mohou být v klidu. Předchozí dvě smlouvy z Medicine Lodge Creek podepsaly těsně před Čejeny a Arapahy také Kajovové a Komanči spolu s Apači. Smlouva však nebyla nikdy ratifikována, tudíž nepodepsali ji tři čtvrtiny dospělých mužů a byla tedy v podstatě neplatná. Navíc válečnické spolky a odbojně naladěné skupiny by ji stejně nedodržovaly. Nepřátelské aktivity spojených indiánských sil v létě 1868 zejména na území Kansasu, Colorada a Texasu mohl dle úsudku několika významných mužů americké armády a politického života zatrhnout pouze jediný muž - George Armstrong Custer. A ten teď stál na konci listopadu 1868 se svou Sedmou kavalérií před vesnicí Černého kotlíka. Ten se ještě zoufale snažil 20. listopadu 1868 uzavřít mírovou smlouvu v pevnosti Fort Cobb s plukovníkem W.B. Hazenem, ale ten nemohl podobný akt uskutečnit, neboť k němu nebyl zplnomocněn. Sheridan už Čejeny i Arapahy označil jako nepřátelské kmeny a kostky byly vrženy. Černý kotlík se vrátil večer 26. listopadu zpátky do tábora na Washitě. O den dříve se vrátilo s kořistí asi 150 mladých bojovníků ze společných nájezdů se spolkem Psích vojáků. 

                                    Útok

Zahájení útoku na vesnici mělo přijít s rozedněním. Custer nařídil, aby se jednotka ještě za tmy těsně před rozedněním přiblížila k vesnici co nejblíže to situace dovolí, než začne za denního světla útok. Všichni plukovní psi měli být jakmile spatří vesnici utraceni, kromě jeho vlastního loveckého psa Bluchera. Kavaleristé odloží kabáty a torny, aby jim při boji nepřekážely a při zahájení útoku měl plukovní band spustit bojový song pluku Garry Owen. S rozedněním začali Custerovi muži sestupovat po svahu dolů k vesnici, kterou tvořilo podle autora práce "Washita a genocida na velkých pláních "Jamese Horsleyho 47 čejenských týpí , dvě týpí hostů z kmene Arapahů a dvě Lakotů, celkem asi 250 obyvatel. Vzdálenost mezi lesíkem a vesnicí se zdála být větší než v noční temnotě. Brzy dosáhli okraje stáda poníků a vyděšená zvířata se dala na úprk. Tento fakt spolu s hustou mlhou však na chvíli pomohl postupujícím kavaleristům, jejichž pohyb po namrzlé sněhové krustě vydával značný hluk. Ten však nyní překryl rachot běžícího poplašeného stáda. V nepravidelném pořadí se mezi stromy objevila týpí se slabými proužky dýmu stoupajícího kouřovými chlopněmi vzhůru. Ovšem nikde ani noha a mrtvolný klid Custera znejistil natolik, že pojal podezření, zda Indiáni své domovy již dávno neopustili. Nervózně začal přemítat, zda je právě teď vhodný moment vydat kapele povel k zahájení prvních tónů a tím k samotnému spuštění akce. Muzikanti už byli připraveni přiložit nástroje ke zmrzlým ústům, když pochyby přerušil výstřel z druhé strany vesnice. Custer sebou v sedle svého černého koně trhl a okamžitě vydal povel hudebníkům, aby začali hrát. " Spusťte Garry Owen" křičel velitel Sedmé kavalérie. Kapela zahrála několik tónů, ale zimou ztuhlé rty zabránily muzikantům pokračovat a jejich snažení navíc zastínilo troubení do útoku. Do pestré směsice melodií se ozval jásot modrokabátníků řítících se mezi stany. Bitva u Washity začala. Výstřel, který ji v podstatě odstartoval prý dle indiánské verze vypálil přímo Černý kotel, když vylezl ze svého týpí a zaslechl postupující Elliotovy muže. Jako první zřejmě upozornila náčelníka na příchod vojáků žena, jenž v ranní husté mlze vyšla z týpí pro dřevo, aby rozdělala oheň.  Podřimující válečníky výstřel rychle vzpamatoval a nyní se chápali svých pušek, luků a dalších zbraní. Někteří vyběhli ze stanů a hledali úkryt mezi stromy, jiní skákali do potoka a po pás ve zmrzlé vodě se škrábali na břeh, kde hledali opěrné body pro zahájení odvetné palby. Jásot kavaleristů se počal mísit s odhodlaným bojovým pokřikem indiánských válečníků. Custer při průjezdu mezi stany zastřelil jednoho Indiána a druhého srazil koněm. Snažil se být stále v čele a po úspěšném prvním ataku obsadil vyvýšeninu, odkud měl lepší přehled a mohl řídit bitvu. Vojáci pálili mezi stany na všechno co se pohybovalo. Indiáni palbu zdatně opětovali a v prvních okamžicích byl v sedle svého koně zastřelen poručík Hamilton, jenž se urputně dral dopředu. Zranění utrpěl i Custerův bratr Thomas, jenž byl zasažen do ruky. Kapitán Albert Barnitz dopadl poněkud hůře, neboť při vzájemném souboji s indiánským protivníkem a současném výstřelu obou aktérů mu kulka z indiánské pušky roztrhla bránici a srazila ho ze sedla. Barnitz však své zranění přežil. Kapitána Fredericka Benteena napadl v lesíku vedle vesnice jednadvacetiletý čejenský válečník jménem Modrý kůň, ale Benteen si myslel, že je to ještě chlapec a proto nestřílel. Teprve poté co třetí výstřel zasáhl krk kapitánova koně Benteen vystřelil a Modrý kůň byl zasažen. I přesto, že Custer vydal rozkaz nezabíjet ženy a děti, modré kabáty v bojové vřavě příliš nerozlišovaly o koho jde. Vojín Delos G. Danderson vzpomínal, že stříleli na všechno co mělo na temeni černý uzel vlasů a snažili se vyhladit všechny bez rozdílu. Zejména zvědové z kmene Osagů s chutí řádili a zabíjeli ženy a děti bez rozdílu až je musel Custer napomenout. Podobně musel zasáhnout i proti Myersovým mužům, jenž s chutí ostřelovali prchající ženy a děti. V boji podobného druhu bylo někdy těžké rozlišovat mezi dospělými bojovníky a dětmi, neboť indiánští mladící ve věku dvanácti až čtrnácti let už  byli zdatnými střelci a mohli vojáka stejně dobře zastřelit jako starší válečník. Ženy a malé děti zůstaly často ve stanu a uvnitř čekaly na svůj osud za zpěvu písní smrti. Zřejmě největší radost z Custerova útoku měla běloška Clara Binnová, kterou i s jejím synáčkem Williamem Indiáni unesli. Dlouho se však neradovala, Indiáni ji během bojů v táboře zabili, skalpovali a jejímu synovi rozdrtili lebku válečnou sekyrou. Jejich těla objevil až po dvou týdnech Sheridan a dokonce se spekulovalo, že nebyla zabita v napadeném čejenském táboře, ale Custer tvrdil , že v osm kilometrů vzdáleném táboře Kajovů náčelnika Satanty. Není tedy jasné, zda Custer chtěl utajit skutečnost, že během jeho útoku zemřela bílá žena s dítětem, což by vrhlo stín na jeho triumf, nebo byla vězněná Clara skutečně zabita v jiném táboře a Sheridan si polohy vesnic popletl.  

Kavaleristé brzy poznali, že v sedlech koní nebudou schopni úspěšně soupeřit s válečníky schovanými za stromy nebo na březích potoka a proto mnozí sesedali a zahájili pěší styl boje. Cookovi ostrostřelci bojovali takto velmi úspěšně již od začátku. Mnohým indiánům se podařilo uniknout hned v úvodu boje mezerou po Elliotově levici a nyní unikali ve směru ostatních vesnic. Vojín Sandbertson byl při probíhání v uličce mezi stany napaden urostlým bojovníkem a než stačil použít bajonet, jedna žena mu podtrhla nohy. Na zemi se rychle převrátil na záda, pustil pušku a snažil se zvedat, ale žena ho prudce zatáhla za vlasy a indián ho pažbou jeho pušky udeřil do zátylku. Bajonet nepoužil, neboť na něho nebyl zvyklý. Sandbertson byl omráčený a ztratil cit, ale nezraněný. Indiánka ječela a rvala mu plné hrsti vlasů, poté začala utíkat a jeden z kavaleristů ji zastřelil asi patnáct metrů od místa střetu. Bojovník mu šlápl na prsa, lomcoval hlavou prudce ze strany na stranu a poté skalpovacím nožem začal řezat maso kolem hlavy. Sandbertson nejprve pocítil strašlivé štípání a poté měl v nejstrašnějších bolestech jaké kdy zažil pocit, že mu čejen vyřezává mozek z hlavy. Omdlel a když se po třech dnech probudil, měl hlavu strašlivě oteklou. Přišel o skalp, ale nepřišel o život. Sedmašedesátiletý náčelník Černý kotlík přežil Sand Creek, ale tentokrát tolik štěstí neměl. Snažil se uprchnout i se svou ženou, kterou posadil před sebe na koně, ale vojenská kulka usmrtila oba a jejich zasažený mustang padl do sněhové závěje v krkolomném pádu. K mrtvému náčelníkovi poklekl zvěd z kmene Osagů jménem Trotter a zkušenými tahy skalpovacího nože odřezal vlasy z temena. Skalpované zkrvavené tělo velkého mírotvůrce zůstalo ležet bezmocně ve sněhu vedle své mrtvé ženy. Chtěl žít v míru po boku svých věrných, ale osud mu tuto radost nedopřál. 

Opěšalí kavaleristé velmi brzy vyčistili přesnou střelbou stanoviště Čejenů mezi stromy a na březích potoka a bitva se zdála být rozhodnutá. Válečníků v okolí vesnice však překvapivě přibývalo. Custer se znepokojením pozoroval dalekohledem rojení Indiánů na okolních kopcích a zjistil, že jsou na koních a v plné zbroji. Některým obyvatelům vesnice se jistě podařilo mezerami v obklíčení proniknout a utéct, ale po zuby vyzbrojení válečníci na koních, s pestrými vlaječkami a v kloboucích ? To není možné. Navíc z míst odkud Custer zaútočil a kde vojáci dle rozkazu odložili kabáty a torny všechny věci zmizely. Pes Blucher tu ležel na zemi mrtvý s tělem prostřeleným šípy. Custer neváhal, nechal shromáždit 53 zajatých žen a dětí a zavolal tlumočníka. V jednom ze stanů proběhl rozhovor s několika indiánkami. Sestra Černého kotlíka jménem Mahwissa  poté informovala Custera jaký tábor vlastně napadl a kolik vesnic je v blízkém okolí. Vítězství nad nejvýchodnějším táborem v celém řetězci nepříliš vzdálených táborů se brzy mohlo změnit v porážku. Sestra Černého kotlíka dále litovala, že její bratr nedokázal zabránit mladým mužům v útocích na bělošské cíle. Náhle vstala a spojila Custerovu ruku s rukou mladé sedmnáctileté indiánky jménem Monahsetah, neteře Černého kotlíka a prohlásila ho jeho ženou. Custer obřad rezolutně odmítl, neboť byl ženatý s Elizabeth, ale jeho kontakty s mladou čejenkou prý později pokračovaly a bylo známo, že "zaměstnával" indiánské ženy jako tlumočnice i když ve skutečnosti jazykové znalosti neměly. 

Indiány, kterým se podařilo uprchnout se rozhodl pronásledovat major Joel Haworth Elliot. Rodák z Wayne County v Indianě, kde se 27. října 1840 narodil pocházel z quakerské rodiny pacifistů a vstupem do armády po začátku občanské války se vazby  rodinných příslušníků s ním zcela zpřetrhaly. Prošel několik bitev a v červnu 1864 byl vážně raněn do hrudi v bitvě u Guntownu v Mississippi. Těsně před koncem války byl v roce 1865 povýšen do hodnosti majora. Po válce byl převelen do 7. kavalerie v Kansasu a dostal se pod Custerovo velení. Teď bez vědomí svého velitele a s výkřikem " Z toho bude povýšení nebo rakev" se major s devatenácti muži pustil východním směrem. Pronásledování trvalo ještě asi tři kilometry. Poté Elliot se svými muži narazil na větší skupinu Indiánů, kteří spěchali na pomoc napadené vesnici. Z pozdějších výzkumů se ukázalo, že Elliotovi muži uvázali všechny koně dohromady a vytvořili pevnou půlkruhovou obrannou formaci. Využívali také vysoké seschlé namrzlé trávy okolo, která mohla poskytnout částečné krytí. Indiáni však byli na vyvýšeném místě, odkud mohli vojáky pohodlně ostřelovat a přitom se dobře krýt. Vojáci odříznutí od jakékoliv pomoci ze strany Custera byli postupně decimování přibývajícími zraněními. Bojovník Arapahů jménem Tobacco v jednom okamžiku vjel mezi modrokabátníky a tři z nich srazil válečným kyjem, než ho další voják zastřelil. Další útok bravurních indiánských jezdců už linii vojáků prolomil a ta se zhroutila. Jako poslední zůstal dle indiánského popisu události vrchní seržant Kennedy a válečníci přemýšleli o jeho zajetí. Kennedy si o svém osudu nedělal žádné iluze a šavlí probodl nejbližšího indiána, čímž zpečetil svůj osud. V jeho těle bylo snad dvacet kulek a mozek měl zcela vymlácený z lebky. Brutálně znetvořené bylo hlavně Elliotovo nalezené tělo. Dvě kulky v hlavě, uříznutá pravá ruka, téměř uříznutá levá noha , hluboké zářezy na obou nohách a v pravém třísle, uříznutý malíček levé ruky a řezná rána na krku. Povýšení se tedy Elliot nedočkal a byla z toho skutečně jen rakev.  

Stejným směrem po Elliotových stopách postupoval i poručík Godfrey, jenž se rychle vrátil a informoval Custerovy kavaleristy o střelbě z Elliotova směru postupu a blížících se Indiánech z dalších táborů. Počet Indiánů v okolí vesnice stále narůstal a Benteen s třemi muži zaútočil na nejbližší skupinu a zahnal ji. Problémy měl i plukovní zásobovač major Bell, který musel s malou doprovodnou skupinou a vozem plným střeliva projet mezi válečníky. V centru již zajištěné vesnice nechal Custer zbudovat provizorní stanoviště s nejnutnější lékařskou péčí a vojáci tady postupně nosili zraněné. Kromě mrtvého Hamiltona bylo ještě čtrnáct mužů zraněno. Indiánské ztráty činily 103 zabitých. Čísla mrtvých i zraněných se v literatuře hodně různí a jejich rozptyl je natolik velký, že operovat s nějakými čísly je dost problematické a je nutné je brát s velkou rezervou. Indiáni uvádějí, že bylo zabito mezi dvanácti až osmnácti muži a kolem padesáti žen a dětí. Custer samozřejmě uváděl 103 mrtvých válečníků a mrtvé ženy a děti neuváděl, ale zřejmě jich skutečně mohlo být až dvakrát tolik, než mrtvých bojovníků. Pokud tedy bylo celkově kolem stovky mrtvých, je možné, že mrtvých žen a dětí bylo kolem 70 až 75 osob. Takové čísla by samozřejmě Custer nemohl oficiálně uvést, neboť by to jeho vítězství rázem degradovalo na masakr civilistů. Zajatých žen a dětí pak bylo 53. 

Kavaleristé také udělali inventuru zabavených  věcí a tady už jsou čísla zřejmě o dost přesnější. Zajištěno bylo 47pušek a 35 revolverů, 535 liber prachu, 1050 liber olova, 573 bizonních oděvů, 210 seker, 140 válečných tomahawků, 4000 šípů, 700 liber tabáku a velké množství sušeného masa. Ve stanech bylo nalezeno velké množství dopisů, fotografií, oděvů a dalších důkazů o přepadech bílých osadníků. Stádo indiánských poníků bylo zajištěno na jednom místě a Custer rozhodl o likvidaci všech koní. Celkově jich bylo 875 a několik desítek připadlo pro přepravu zajatých žen a dětí, další si vybrali indiánští zvědové. Smrti tak uniklo kolem stovky zvířat. Velitel Sedmé kavalérie nechtěl, aby padli do rukou Indiánů, pro které byl kůň naprosto nepostradatelným prostředkem k životu a také znakem bohatství. Pokud by vojáci chtěli tak velké stádo někam přemístit, měli by značný problém vzhledem k divoké a nezkrotné povaze poníků a navíc by Indiáni zřejmě vyvinuli maximální úsilí jim koně ukrást. Vojenské těleso by tak bylo permanentně vystaveno útokům a starost o koně by tak vázala značné počty mužů, kteří by mohli vykonávat jiné úkoly. Kavaleristé jim chtěli nejprve podřezávat krky, ale koně vytušili jejich záměr a plašili se, možná jim vadil pach bělochů.  Proto bylo rozhodnuto 775 zvířat postřílet. Indiánům v okolí se nemohl naskytnout příšernější pohled na krvavá jatka, než byla likvidace těchto ušlechtilých tvorů. Kavaleristé udělali několik velkých hromad zabavených věcí a vše zapálili. Shořelo ošacení, výzbroj, týpí, úplně všechny prostředky k životu. Vesnice kompletně lehla popelem. Některá týpí vybuchovala, neboť v nich ještě zůstal střelný prach. Zůstalo jediné, které si Custer vybral jako suvenýr. Ten kdo přežil, musel vyhledat pomoc v okolních vesnicích. 

Custer musel rychle rozhodnout a zvolil na první pohled sebevražedný plán dalšího postupu. Chtěl vyjet opět východně přímo ve směru dalších vesnic. Věřil, že bojovníci pozvolna obklopující jeho pozici ve stále silnějších počtech otočí své koně a budou prchat k táborům, aby ochránili ženy a děti. Ve vhodný okamžik změní směr postupu, stočí se na sever a bude postupovat ke Camp Supply. Trubači dali povel k nasednutí až kolem deváté hodiny večerní v naprosté tmě. Když se kavaleristé, indiánští stopaři i zajaté ženy s dětmi vyhoupli do sedel koní vydala se kolona za zvuků kapely v plné parádě na pochod. Bojovníci z okolí uvěřili Custerovu manévru a v obavách o osud svých vesnic otáčeli koně a tryskem je hnali zpátky. Asi po hodině Custer změnil směr postupu a kolona prudce zatočila na sever k místu, kde ve volné prérii zanechali vozy se zásobami pod slabým zajištěním malé jednotky. Custer stále ještě věřil, že se objeví také Elliot se svými muži a vítězství bude téměř bez poskvrn. Když se kolem půlnoci těleso otáčelo k severu neobtěžováno Indiány mohl velitel Sedmé s uspokojením hodnotit svůj manévr jako skvělý tah. 

Do Camp Supply dorazila Sedmá kavalérie druhého prosince 1868 za jasného a krásného dne. A návrat to byl skutečně triumfální. Plukovní kapela vyhrávala Garry Owen a v čele tělesa rychle kroužili indiánští zvědové mávajíce zbraněmi a ukořistěnými skalpy. Následovali bílí zvědové, hudebníci a poté už George Armstrong Custer v čele všech zajatců oděn do svého jelenicového obleku s třásněmi, s hustým plnovousem a kožešinovou čapkou na hlavě. Následovali ve čtyřstupech kavaleristé v čele s Cookovými ostrostřelci a těleso uzavíraly nákladní vozy tažené mulami. Přítomný Sheridan doslova zářil a bitvu na Washitě označil jako nejdokonalejší a nejúspěšnější akci proti Indiánům. Sheridan ihned informoval Shermana o výsledku tažení a povzbuzen úspěchem hodlal v tažení pokračovat. Už 3. prosince vyšel v novinách New York Tribune článek o bitvě pod názvem "Indiánská válka ".

Všichni důstojníci Sedmé kavalérie však Sheridanovo nadšení nesdíleli. Zejména F.Benteen Custera tvrdě kritizoval za to, že nechal napospas Elliota a nepátral po něm. Rovněž veřejné mínění na Východě se po zprávách o likvidaci čejenské vesnice pohoršovalo nad postupem amerických vojenských složek, které se opájely výrazným úspěchem. Černý kotlík byl vnímán jako náčelník, jenž usiloval o mír a přátelské vazby s bílými a jeho likvidace pobouřila mnoho sympatizantů. Úřad pro indiánské záležitosti opustil již 29. listopadu 1868 agent Edward. W. Wynkoop, muž který byl produktem své doby, ale dokázal se povznést nad předsudky a usilovně hájil zájmy Indiánů. Čtyři roky strávil tento inteligentní a vzdělaný člověk snahou o mírová řešení, účastnil se jednání a vyvíjel aktivitu na diplomatickém poli při složitých vyjednáváních s náčelníky Psích vojáků. Nyní rozzlobený a zklamaný opuští státní služby a odjíždí do Pennsylvánie, aby se věnoval rodinnému podnikání. 

Sheridanovo zimní tažení bylo v ostrém kontrastu s Hancockovými neúspěchy předchozích měsíců hodnoceno velmi dobře a přestože Indiáni pokračovali i v roce 1869 v akcích na území Kansasu, aktivita Komančů, Kajovů a Arapahů na jižních pláních postupně polevovala. 11. července 1869 udeřil plukovník Eugene Carr s 244 muži pátého jízdního regimentu a padesáti zvědy kmene Pónyů ( angl. Pawnee ) na vesnici Vysokého Býka a jeho Dog Soldiers v bitvě uSummit Springs v Coloradu. Čejenský lídr přišel o život a spolu s ním dalších 34 válečníků. Vojáci zajali 17 žen a dětí a ukořistili 300 koní. Další vítězství amerických ozbrojených sil výrazně eliminovalo aktivitu Čejenů v Kansasu a Coloradu a mnoho z nich se začalo usazovat na přidělených územích. Na podzim roku1869 přišlo poměrně velké množství umírněných Čejenů také do Camp Supply. Bojechtiví jedinci však zamířili na sever, aby se spojili se spřátelenými Lakoty v dalších bojích proti bělochům. 

www.history.com/.../custer-massacres-cheyenne-on-.

en.wikipedia.org / wiki / Battle_of_Washita_River

en.wikipedia.org/wiki/ George_Armstrong_Custer

www. lastoftheindenpendents.com/Black_Kettle.html

en.wikipedia.org/wiki/Black_Kettle

www. pbs.org/weta/thewest/people/a_c/blackkettle.html