Springfield            

 Legendární americká zbrojovka SPRINGFIELD ARMORY sídlící ve městě Springfield v jihozápadním cípu státu Massachusets zahájila výrobu zbraní jako první ve Spojených státech a zároveň plnila funkci státního arzenálu. Strategická poloha města na křižovatce hlavních cest a soutoku čtyř řek Connecticut, Westfield, Chicopee a Mill river, neohrozitelná případným námořním útokem s dostatkem kvalifikovaných pracovních sil a dobrým zdrojem vodní energie pro výrobu, byla vhodným místem pro skladiště zbraní. V roce 1777 tady šikovné ruce zbrojířů právě vzniklého státu začaly v manufaktuře vyrábět děla pro potřeby bojujících kolonistů ve válce za nezávislost proti Velké Británii. Od roku 1780 sloužilo zařízení jako hlavní sklad munice a zbraní. Konflikt v roce 1786, kdy se skladu pokusila neúspěšně zmocnit  skupina zchudlých zemědělců kolem Daniela Shayse označovaných možná nesprávně jako banda desperátů, vedl k upevnění centrální moci, protože vyšší vrstvy obyvatelstva dostaly z strach z lidového povstání a iniciovaly změny ve federální ústavě. V roce 1794 rozhodla federální vláda o zahájení výroby mušket v takovém objemu, aby Spojené státy nebyly závislé na dodávkách zbraní ze zahraničí. Springfield byl vybrán spolu s Harperś Ferry v Západní Virginii také jako oficiální federální zbrojnice. Vlastní výroba zbraní začala v roce 1795 produkcí 220 křesadlových mušket.  

Na počátku 19. století byla zbrojovka ve Springfieldu centrem výroby,vývoje a novinek v oblasti zbrojařské výroby. V roce 1815 plukovník Roswell Lee zavedl spoustu manažerských praktik, které se v podstatě používají v běžné praxi dodneška. O čtyři roky později  vyvinul Thomas Blanchard speciální soustruh umožňující masovou konzistentní výrobu. I nekvalifikovaní dělníci byli rázem schopni vyrábět rychle a přesně velké množství součástek. Kolem roku 1840 se začal uplatňovat koncept montážních linek. Hromadná výroba skutečně zaměnitelných dílů kladla větší důraz na větší využívání strojů, kontrolu kvality, zlepšení měření a dělbu práce. Ještě před začátkem občanské války došlo ke zničení zbrojovky v Harperś Ferry a Springfield tak zůstává jedinou federální zbrojnicí.

                                     

                                      Springfield model 1865

 

Po skončení občanské války v roce 1865 byl vrchní zbrojmistr Erskine S. Allin  požádán, aby přestavěl pět tisíc kusů mušket vzor 1861 na zbraně s novým typem závěru, které byly po přestavbě označeny jako model 1865. Po náročných testech prototypů byl Allinův patent shledán jako nejúspornější a nejjednodušší varianta. Patent č. 49959 byl udělen  Allinovi 19. září 1865. Přestavba spočívala v uříznutí zadní části hlavně perkusní pušky a montáži kloubu, na který se upevnil masívní ocelový blok. Klapkový závěr upevněný v přední části na čepu se odklápěl směrem nahoru. Součástí klapkového závěru byl úderník, jenž vzadu vyčníval ze závěru ven a ponechaný původní kohout z perkusní zbraně udeřil na jeho zadní konec.  Při procesu nabíjení se nejprve kohout natáhl na pojistný ozub , odpružená západka uzamčení závěru se uvolnila a bylo možné závěr otevřít. Zasunul se ručně kovový náboj, závěrová část v podobě padacích dveří ( odtud název Trapdoor )se vrátila zpět dolů a zbraň byla uzavřena. Natažením kohoutu do zadní polohy, byla karabina připravena k výstřelu. Po výstřelu se závěr opět otevřel, čímž byl uveden do činnosti vytahovač a prázdná nábojnice byla vyražena ven.

Náklady na přestavbu  jednoho kusu muškety činily 5 dolarů, což znamenalo velmi významnou úsporu v porovnání s cenou nové zbraně, která činila něco kolem dvaceti dolarů za kus. Model 1865 byl však velmi záhy zastaralý z několika důvodů. Zbraň byla komorována pro ráži . 58 náboje s okrajovým zápalem, který byl velmi brzy nahrazen modernějším typem střeliva. Ukázalo se, že celková délka zbraně 56 palců s hlavní s třemi hlavňovými objímkami v délce 37,7 palců ( délka v otvoru )  je příliš dlouhá a malé součástky závěrového mechanismu při běžném používání nedosahují příliš dlouhé životnosti. Většina kusů tohoto prvního Allinova konverzního modelu skončilo kolem roku 1870 v rukou amerických obchodníků se zbraněmi, kteří využívali zvýšené poptávky na začátku sedmdesátých let a prodávali zbraně osadníkům.

Známější byl vylepšený  model Springfield model U.S Army 1866 také zkráceně označený jako „second Allin“( druhý Allin ), vyráběný ve třech verzích. Produkce druhého modelu započala výrobou první verze označené jednoduše Model 1866 Rifle v prvním čtvrtletí roku 1867.  Během dvou let produkce bylo vyrobeno 52 000 kusů, z nichž zhruba polovina skončila v rukou vojáků prusko – francouzské války v Evropě a zbylých asi 26 000 zbraní zůstalo v USA. Standartní celková délka druhého Allinova konverzního modelu první verze zbraně je o něco kratší než u modelu 1865 a činí 55 15/16 palce ( 1421 mm ), přičemž délka hlavně je zkrácena na 36,6 palce.  Váha zbraně je 3730 gramů. Průměr hlavně je 0.772 až 0.778 palce. Počet hlavňových objímek je nezměněn, tudíž zůstávají v počtu tří, vzdálených od sebe 11 a 1/16 palce. K podstatné změně dochází u druhu střeliva. Model 1866 používá náboje 50-70. Náboje v této ráži jsou vyrobeny z mosazi, mají středový zápal a velká energie jinak pomalého náboje je způsobena vyšší váhou olověné střely. Velmi vhodné jsou zejména k lovu velké severoamerické zvěře jako jsou medvědi, bizoni, losi a další.

Při renovaci těchto modelů bylo v letech 1870 až 1871 zjištěno, že zhruba 1500 kusů má prasklé nebo jinak poškozené ústí hlavně. Tyto hlavně bylo nutné zkrátit asi o čtyři palce a vznikla tak druhá verze zvaná Model 1866 Short Rifle.

Pro americkou vojenskou akademii ve West Pointu bylo v letech 1867 až 1868 vyrobeno  celkem 424 kusů zkrácených modelů nazvaných Model 1866 Cadet Rifle. Do samotné akademie bylo nakonec dodáno zhruba 300 kusů. Zbraně měly sice stejnou ráži, ovšem problematické se ukázalo zeštíhlené pažbení, které nedokázalo odolat poněkud hrubšímu zacházení ze strany kadetů během výcviku a další problémy byly také s připevněním  mušky na zkrácené hlavni.  Zbraně byly nakonec odeslány k renovaci a následně po ní poslány do školy kadetů v Kentucky. West Point obdržel nový typ pušek nazvaný Model 1869 Cadet Rifles.

První vojenská puška systému bleskové akce vyrobená v této zbrojovce – Ward Burton Bolt Action model 1870 byla produkována ve dvou časových úsecích. První výrobní série čítající tisícovku kusů od října 1870 do března 1871.  Tyto zbraně představovaly model 1870 Americká armáda zakoupila na zkoušku 1011 kusů pušek a 316 karabin, ale zbraň neoslnila a výsledky testů vedly v podstatě k ukončení její výroby. Pestrá paleta zbraní nejrůznějších výrobců a ráží tedy dál komplikovala život v americké armádě a způsobovala problémy se zásobováním municí. Nutnost sjednotit výzbroj a vybrat vhodnou zbraň rozhýbala politicko-vojenskou mašinérii k horečné činnosti.

Kongres USA tak 6. června 1872 posvětil výběrové řízení, jehož účelem bylo zvolit zbraň s vhodným závěrovým systémem . Rada důstojníků vybírala v roce 1873 při úředních zkouškách celkově z 89 pušek a karabin. Zbraně byly testovány na účinnost a rychlost střelby, efektivní dostřel,odolnost při drsnějším zacházení, střelbu v obtížných podmínkách, přesnost zásahů, použití vadných nábojů a také účinky vlhka,rzi, prachu a bláta  Z množství zahraničních a domácích zbraní se do užšího výběrového kola dostaly čtyři : Remington Rolling Block, Springfield 1871 Ward Burton Bolt-Action rifle, Springfield 1873 Trapdoor a Sharps. Mezi zajímavosti jistě patří i fakt, že členem výběrové komise byl Marcus Reno, který přežil bitvu u Little Big Hornu. Vítězem náročných testů se stává                       

                                               Springfield 1873 Trapdoor.

                      

                       Karabina Springfield model 1873 Trapdoor

 

Přestože stovky Indiánů té doby – potencionálních nepřátel, na jejichž území se právě valí bílá vlna a lze tudíž očekávat kontakt s armádou, jsou vyzbrojeny opakovačkami, armáda je rozhodnuta zvolit pro své vojáky ryze jednorannou dlouhou palnou zbraň. Zastavovací efekt a dopadová energie nábojů 44-40 do opakovaček je prý pro použití v armádě nízká. Musíme si uvědomit, že se stále jedná o revolverový náboj. Winchester sice také zkoušel náboje 45 - 70 Government, ale pro závěr pušek se spodní ovládací pákou byl náboj příliš výkonný. Problém byl také s délkou nábojů, neboť standartní délka nábojů 45 - 70 byla 2,10 palce, což je pro opakovačku příliš mnoho. Armáda ovšem požadovala zbraň s vysokým výkonem a náboj 45 -70  toto kritérium splňuje beze zbytku.To je jedna strana mince. Tou druhou jak už to bývá jsou úspory. Státní pokladna je prázdná a jednoranné zbraně jsou z hlediska spotřeby nábojů jednoznačně tou úspornější variantou. Armádní složky měly rovněž obavy ze zásobování municí. Že špičkový střelec dokáže z pušky Winchester model 1873 vystřelit patnáckrát během patnácti sekund výběrovou komisi vzhledem k možné spotřebě munice v armádních složkách spíše děsí než oslňuje. I přes neoddiskutovatelný fakt, že mnozí vojáci mají do špičkových střelců skutečně daleko. Zkušený střelec je tedy schopen z opakovačky vystřelit úctyhodných šedesát ran za minutu. Kam se hrabe jednoranný Springfield s kadencí střelby 12 až 13 ran za minutu! 

Dalším nepřehlédnutelným faktem je nízká cena samotné zbraně. Masívnější konstrukce jednoranného Springfieldu navíc snese i hrubší styl zacházení, který lze v bojových podmínkách očekávat. I tak musí důstojníci, pokud chtějí s mužstvem trénovat střelbu sáhnout v mnoha případech do vlastní kapsy. Do státní zbrojovky Springfield navíc americká vláda investovala nemalé prostředky a E.S. Allin je tedy státním zaměstnancem, čímž odpadla řada poplatků v nemalé výši, kterou by musel státní aparát investovat do soukromého sektoru. Taková je poválečná realita. Jednoranné zbraně měly vojáky naučit šetřit. U Little Big Hornu však byli kavaleristé vystaveni rychlopalbě indiánských bojovníků, používajících opakovačky i když je samozřejmě nedržel v ruce každý Indián. Ty jsou však dle vyjádření komise vzhledem k náročnějšímu mechanismu a méně robustní stavbě náchylné k poruchám a poškození. Spíše však sehrála roli opět vyšší cena těchto zbraní. Navíc ve srovnání s občanskou válkou a počty obětí plus rozsahy bitev v tomto konfliktu, byly srážky s Indiány stále vnímány spíše jako drobné konflikty s malou účastí a měly charakter spíše atrakce než skutečné bitvy.

                                 

                                  Pěchotní puška Springfield model 1873 Trapdoor

 

Ovšem v rámci objektivity, pokud pomineme kadenci střelby,  je Springfield 1873 Trapdoor každopádně kvalitní, robustní, velmi výkonná, přesná a při použití správného střeliva spolehlivá zbraň. Mnozí kavaleristé při obraně Renova kopce jistě ocenili možnost dalekonosné střelby, která udržovala Indiány v dostatečné vzdálenosti. V této situaci by kupříkladu karabina Winchester 1873 ráže 44-40 WCF jistě nemohla poskytnout podobné služby.

Jedná se již o pátý vylepšený Allinův model sytému Trapdoor a zdá se, že vrchní konstruktér již vychytal všechny mouchy v podobě, délky, hmotnosti, ráže, spolehlivosti a funkčnosti systému. Armáda si mne ruce jak pěkně ušetří na zbraních i munici. Právě v nábojích je však v případě použití zbraně u Little Big Hornu zakopaný pes. Plášť náboje 45 - 70 používaný od roku 1873 byl vyroben z mědi. Dno nábojnice bylo mosazné. V zahřátém závěru zbraně však měděný plášť zvětšil objem a zasekl se. Vystřelené nábojnice uvězněné v závěru karabiny museli kavaleristé pracně páčit nožem nebo podobným nástrojem, což uprostřed bitevní vřavy jistě není zrovna příjemný úkol.

 Custerově sedmé kavalérii bylo v červenci 1874 vydáno v první zásilce asi 250 karabin prvního modelu Springfield 1873 Trapdoor sériové řady 16000 – 22000. Další zbraně obdrželi kavaleristé mezi listopadem 1874 a březnem 1875 ve druhé zásilce sériové řady 32 000 až 45 000. Jedná se o single-action ( jednočinnou ) karabinu odvozenou z pěchotní pušky Springfield model 1873. Délka hlavně je u karabiny 560  mm ( 22 palců ) a celková délka 1055 mm.

 Jen pro srovnání - pěchotní puška měla hlaveň dlouhou 828,7 mm ( 32, 625 palce ), celkovou délku 1317,5 mm ( 51, 875 palce ) a vážila 4200 gramů. Další varianta, kterou byla puška pro kadety měla hlaveň v délce 760 mm.

Váha nenabité karabiny je 3200 gramů. Mířidla karabiny tvoří výškově stavitelné zadní dvanáctipolohové rámečkové hledí. Při vztyčení ocelového rámečku se nahoru a dolů manipuluje s pohyblivým jezdcem. Muška je dlouhá 5/16 palce a je vzdálena 1 1/4 palce od ústí hlavně.

Efektivní dostřel byl stanoven u karabiny na 500 až 600 yardů, což činí 457,2 metrů. Hledí umožňovalo zacílit na maximální vzdálenost 1290 yardů, což je 1179,6 metrů. Zvláštností je fakt, že hledí pěchotní pušky má o sto yardů nižší hranici zacílení, tedy nějakých 1200 yardů. Dobře vycvičení pěšáci bojující v sevřených formacích stříleli ve stoje pro efektivní zásah na individuální cíl na vzdálenost zhruba 300 yardů (274,3 m). Kavaleristé v sedmém jezdeckém regimentu neměli s výjimkou jednotlivců zdaleka takový střelecký výcvik. Bravurně manévrující Indián od mládí téměř srostlý se hřbetem svého poníka byl navíc velmi těžkým cílem a obvykle bylo nutné střílet na kratší vzdálenost, pokud kavalerista stihl vůbec vystřelit.

Karabina má na rozdíl od pěchotní pušky s dvěma ocelovými objímkami jen jednu ocelovou objímku, kterou je hlaveň přichycena k pažbě z ořechového dřeva.  Pažba byla poměrně masívní i z důvodu možného použití po vystřílení veškeré munice, kdy mohla plnit funkci jakéhosi kyje, což vojáci v individuálních střetech s Indiány, vyzbrojenými kromě pušek, revolverů, luků a nožů také válečnými palicemi, kyji a tomahawky mnohdy zvláště ocenili.

Model 1873 Trapdoor již není vyráběn konverzní metodou, tedy úpravou zastaralých zbraní, ale je vyráběn z nových dílů. Dříve železné díly, jako např. hlaveň,  jsou nahrazeny ocelí a úprava povrchu brynýrováním u mnoha dílů je rovněž novinkou. Je snížena tloušťka zámkové desky a na její hraně chybí úkos. Na zámkové desce je vyrytý nápis - US Springfield 1873. Klapkový závěr zbraně je komorován pro náboje v ráži 45-70 Government se středovým zápalem. Pro snížení účinků zpětného rázu u lehčích a kratších karabin je snížena laborace na 55 grainů černého prachu a Custerova sedmá tak používá lehčí střely ráže 45-55. Charles Albert Varnum ovšem připustil možnost, že mnoho karabin používalo stejně náboje 45-70. Archeologické vykopávky v místě bojiště však tuto tezi vyvracejí.

Úsťová rychlost pěchotní pušky je 1350 stop za sekundu, což je 410 metrů za sekundu. U karabiny je úsťová rychlost menší a je udávána 1100 stop nebo-li 340 m/s. Karabina je opatřena otočným ocelovým kroužkem na levé straně závěru pro uchycení řemenu. Bezpečnostní pojistkou proti nechtěnému vypálení rány je částečně natažený kohout, tedy kohout na prvním ozubu, přičemž lze manipulovat se závěrem, ale nelze vystřelit. Teprve při úplném natažení kohoutu lze vypálit ránu. Hlaveň má průměr 0.73 palce a je vyvrtána s třemi soustřednými drážkami v hloubce 0,005 palce. Během následujících patnácti let prošel model 1873 jen minimálními úpravami a vyráběl se až do roku 1892. Zbraň se používala ještě v americko - španělské válce v roce 1898.