Expedice na Yellowstone - 1873

Fontány ze kterých do výšky tryská vařící voda, jezírka s bublajícím bahnem v neskutečné paletě barev, horká pára stoupající z vápencových kaskád, skleněné hory, hluboké lesy, jezera s průzračnou vodou, řeky, pohoří, hluboce zařezané kaňony s vodopády a spousta divoké zvěře udělaly velký dojem na všechny návštěvníky této nespoutané nádherné přírody. Území neopakovatelných přírodních krás kolem řeky Yellowstone bylo ovšem detailněji prozkoumáno teprve na konci šedesátých a na začátku sedmdesátých let 19. století. První písemné zmínky o této oblasti se však objevily už  na konci 18. století v roce 1795. Známá expedice Lewise a Clarka se do oblasti v roce 1805 prý trochu překvapivě nevypravila a prvním bělochem, který sem na velmi krátkou dobu vstoupil byl v roce 1808 John Colter. Podrobnějším informacím o horkých pramenech vyvěrajících z útrob země z úst lovců kožešin Daniela Pottse a Johna Meeka na konci dvacátých let lidé příliš nevěřili, podobně jako fantastickým historkám o kamenných lesích, proslulého stopaře a zvěda Jima Bridgera v letech třicátých. Jako první přišel s myšlenkou chránit tuto krásnou a podivuhodnou oblast guvernér T. F. Meagher v roce 1865 na základě vyprávění mladého jezuitského kněze F. X Kuppense, jenž navštívil kmen Pieganů a při té příležitosti také oblast kolem řeky Yellowstone.
 Území v údolí řeky ovšem přitahuje pozornost společnosti Northern Pacific Railroad Company, která staví železnici severní pacifické dráhy. Za úsilím společností stojí významný finančník, šéf bankovního domu ve Philadelphii Jay Cooke, který byl nadšen výsledky expedice Henryho Washburna a Nathaniela Langforda z roku 1870. Expedice pod vojenským dohledem  poručíka Gustavuse Doana navázala na zcela první větší výpravu D. Folsoma, Ch. Cooka a W. Petersona z roku 1869 a pojmenovala zřejmě největší atrakci Yellowstone gejzír Old Faithful ( Spolehlivý stařík ).  Přátelské a finanční vazby členů obou expedic byly více než výrazné. Jay Cooke se podílel měrou vrchovatou na finančním krytí válečných operací Unie v občanské válce a byl zkušeným a protřelým agitátorem ve prospěch dalšího pronikání železného oře směrem na Západ. V roce 1871 se do severozápadního Wyomingu vydává padesát mužů v čele s geologem Ferdinandem W. Haydenem. Členy výpravy jsou i významný malíř Thomas Moran a fotograf William H. Jackson. Haydenovy průzkumy, které naštěstí neprokázaly výskyt ložisek těžebných minerálů, Moranovy kresby a Jacksonovy fotografie výrazně přispívají k obrazu Yellowstone. Je to oblast nevhodná pro zemědělství a těžbu, tudíž předurčena  být chráněným přírodním parkem obdivovaným turisty.
 1. března 1872 tak prezident Ulysses S. Grant podepsal zákon schválený Kongresem a vznikl Yellowstonský národní park, první národní park na světě. Rozkládá se na území tří států - Wyomingu, Montany a Idaha. Největší část parku o celkové rozloze téměř 9000 km čtverečních leží ve Wyomingu a je to plných 91 procent celkové rozlohy parku. Jay Cooke jako protřelý agitátor obratně využívá médií  k líčení neopakovatelných krás parku, který je vhodné co nejvíce zpřístupnit budoucím turistům nejen z Ameriky, ale z celého světa. Železnice je  k dosažení tohoto cíle nezbytným prostředkem. Zatím končí koleje v osadě Bismarck v Severní Dakotě. 
V létě roku 1872  se vydává do oblasti kolem Yellowstone plukovník David Sloan Stanley s šesti stovkami mužů. Rodák z Wayne County v Ohiu byl hrdinou občanské války a držitelem nejvyššího vyznamenanání ozbrojených sil USA Medal of Honor za statečnost v bitvě u Franklinu z 30. listopadu 1864 ve státě Tennessee. Po válce byl jmenován velitelem 22. pěšího regimentu a umístěn v teritoriu Dakota. Vyráží z pevnosti Fort Rise v Dakotě. Z Fort Ellis v Montaně mu jde naproti údolím Yellowstone  major Eugene M. Baker a pět set vojáků. Baker doprovází asi dvacet inženýrů společnosti Northern Pacific. Ve velkém záhybu řeky Powder se zatím spojily do početného tábora skupiny Lakotů a Čejenů.  Nechybí nejvýznamnější muži lakotského národa jako vynikající oglalský válečník Šílený kůň, náčelník Sans Arc Skvrnitý orel a konečně nejvyšší autorita všech Lakotů hunkpapský stratég Sedící býk. Lakotové území kolem Yellowstone vybojovali teprve nedávno, když vyhnali Vraní Indiány. Nyní proti svým odvěkým rivalům chystali další velkou výpravu, ale do cesty se jim připletl Baker se svými muži, jenž rozbil tábor v podkově vyschlé říčky Arrow Creek na severním břehu Yellowstone.
 Ráno 14. srpna 1872 po předchozí noční poradě zaútočili Lakotové na vojenský tábor, ale nedisciplinované skupinky mladíků již dávno předtím záměry Indiánů prozradily svými výpady a tak o nějakém momentu překvapení nemohlo být ani řeči. Rudí válečníci sice stříleli z vyvýšeného srázu nad údolím a měli tak výhodu, ale připravení modrokabátníci využívali křovin a náspu říčního břehu k slušnému krytí. Největší pozornost tak upoutal svým galapředstavením Sedící býk, který si zapálil dýmku a usedl na otevřené prostranství do míst, kam dopadaly vojenské kulky jako kapky deště. Pak vyzval další odvážlivce, aby si s ním přisedli zakouřit. Další dva čejeni a dva lakotové – Bílý býk a Získává nejlepší , sebrali odvahu utvořit kroužek sebevrahů a vyfukovali obláčky dýmu, zatímco se kolem nich zarývalo do země olovo z vojenských pušek. Když dokouřili tak čtveřice Indiánů prchala jako o závod, ale Sedící býk v klidu vyčistil dýmku a bez známek nervozity odkráčel. Odvaha byla pro Lakoty ctností na nejvyšším stupínku a tento čin velkého šamana Sedícího býka vyčníval nad jiné hodně vysoko. Přestřelka začala postupně Sedícího býka unavovat a tak vlivem své autority bitvu u Arrow Creek ukončil i když někteří válečníci chtěli pokračovat. Když padl kůň i pod Šíleným koněm, bitka definitivně skončila. Američané měli dva mrtvé a dva zraněné, Indiáni rovněž dva mrtvé a dvanáct zraněných. Vyšší počet zraněných u Indiánů byl způsoben zejména neohroženým najížděním válečníků na koních, jenž předváděli své vysoké jezdecké umění. Inženýry společnosti však útok natolik vyděsil, že odmítli pokračovat a Indiáni tak i přes nerozhodný výsledek střetnutí slavili přece jen dílčí úspěch. O dva dny později vyslídil u O´Fallon´s Creeku východní kolonu pod Stanleyho vedením jiný významný hunkpapský válečník jménem  Žluč ( angl. Gall, lak. Pizi ). S menší skupinou asi pětadvaceti bojovníků na vojáky za úsvitu 16. srpna 1872 udeřil a snažil se infanteristům alespoň splašit hejno dobytka. Vojáci se zformovali k obraně a Žlučova skupinka nemohla při svém počtu pomýšlet na výraznější ohrožení vojenského tábora. Hunkpapa však postupující kolonu svými výpady udržoval v neustálé pohotovosti a přitom čekal na posily od Sedícího býka, jenž měly brzy dorazit. V ústí řeky Powder, kde se měl Stanley setkat s Bakerem udeřil Žluč znovu a kromě série výstřelů z obou stran  se pokusil se Stanleym navázat i diplomatické vztahy. Bojovně naladění Lakotové však začali po Stanleym pálit a ten z místa schůzky raději rychle utekl. Větší porci problémů  mohl Stanley očekávat v momentě, kdy Žlučovu skupinu posílil Sedící býk. 22. srpna spojené lakotské síly zaútočily znovu, ale pěšáci vytvořili vozovou hradbu a dva regimenty kavalérie odvetným nájezdem vyhnaly Lakoty z jejich střeleckých pozic. Američané díky disciplíně, naučeným vojenským formacím a puškám s dlouhým dostřelem neutrpěli vážnější ztráty. Indiáni navíc neshromáždili zase tak velké množství bojovníků, aby mohli pomýšlet na zasazení významnějších úderů tak velké vojenské síle. V sedlech svých poníků sice tito bravurní jezdci vynikali statečností a odhodláním, ale každý válečník jednal spíše na svou vlastní pěst a proti organizované početnější armádní jednotce to nemohlo přinést úspěch. Indiáni měli šanci usmrtit spíše od hlavního tělesa  oddělené malinké skupinky bělochů či jednotlivce. Větší armádní útvar mohla ohrozit jen opravdu značná přesila Indiánů, jako v případě Little Big Hornu nebo Fettermanova masakru. Sedící býk a Žluč obtěžovali Stanleyho i na zpáteční cestě po proudu Heart Riveru a v menších potyčkách se jim podařilo zabít tři muže.     
 Na léto roku 1873 je naplánována velká expedice a na tomto projektu má velký zájem i Grantova administrativa. Vrchní velitel ozbrojených sil William Tecumseh Sherman zdůraznil při svém březnovém projevu v Kongresu nutnost ochránit pracovníky společností  vyměřujících trať před nebezpečnými protivníky. Lakotové jsou agresivními pány plání a je proto ve státním zájmu poskytnout členům společnosti silný ozbrojenný doprovod. Ani bílí obyvatelé míst jako Cooke City, Bozeman, Gardiner nebo Livingston však nebyli příliš dychtiví pomáhat úsilí železniční společnosti. Viděli v její snaze jen vlastní obohacení a zisky ze všeho nakonec budou plynout zase jen do státní kasy.
Hlavní základnou pro expedice do oblasti Yellowstone je pevnost Fort Rice v teritoriu Dakota ( dnes Severní Dakota ). Pevnost byla založena 7. července 1864 jako polní základna generála Alfreda H. Sullyho při jeho akcích proti Dakotům.  V roce 1868 byla pevnost modernizována a opatřena třímetrovou palisádou. Uvnitř jsou objekty zejména z borového dřeva, topolové desky doplňuje nepálená cihla a střechy kryté šindelem. Pevnost byla původně určena pro čtyři kompanie pěchoty, ale s příchodem části Sedmé kavalérie byla její ubytovací schopnost rozšířena. George A. Custer se stal v roce 1873 prvním velitelem pevnosti Fort Abraham Lincoln v Dakotě založené v červnu 1872 a nyní se chystal vyrazit jako ozbrojený doprovod expedice kolem Yellowstone. Vrchním veleitelem vojenských složek dohlížejících na bezpečnost účastníků výpravy byl stejně jako v roce 1872 jmenován plukovník David S.Stanley. 
plukovník David Sloan Stanley ( v letech 1860 - 1870 )
Zdroj : Library of Congress
Tvůrce : Brady National Photograph Art Gallery
 
Největší část expedice tvořilo devatenáct kompanií pěšáků z šestého, osmého, devátého, sedmnáctého a dvaadvacátého pěšího regimentu. Zbytek deset kompanií Sedmé kavalérie pod Custerovým velením , 27 indiánských stopařů pod velením podporučíka D. H. Brushe ze 17. pěšího a 353 civilistů. V jejich řadách nechyběli zoologové, botanici, geologové nebo odborníci na vycpávání zvířat ze Smithsonian institutu ve Washingtonu. Oficiálním fotografem výpravy byl William R. Pywell, který doprovázel už A. Gardnera při výpravě do Kansasu v roce 1867. Celkem bylo připraveno vykročit do jihovýchodní Montany 1451 mužů. K dispozici bylo 2321 koní a mul, které táhly 275 povozů s krmením pro zvířata, potravinami, potřebami pro táboření a municí. Tuto impozantní sílu ( na tehdejší poměry ) mělo na povel 79 důstojníků. Nechyběl ani oddíl dělostřelců, jenž měl mít ve výzbroji dvě Rodmanova třípalcová děla. V popisu těchto děl se zřejmě mýlí i samotný plukovník D.S. Stanley ve svém reportu o expedici sepsaném 25. září 1873 ve Fort A. Lincoln, neboť Rodmanova děla byly velké zbraně minimálně 10-palcové, využívané během občanské války k ostřelování lodí. 
 
Z pevnosti Fort Rise vyrazila kolona 20. června 1873 a postupovala západním směrem k ohybu řeky Heart River. Pohyb tělesa výrazně komplikovalo velmi nepříznivé počasí, neboť z prvních sedmnácti dnů celých čtrnáct propršelo. Již tak obtížně překonatelné stezky  se pod  vlivem silných dešťových srážek změnily v bažinu, ve které nezadržitelně uvízli lidé i zvířata. Kolona tak postupovala velmi pomalu a přechod řeky komplikovala její vysoká hladina.  Velkou komplikací bylo i sedmisethlavé stádo hovězího dobytka, jenž kolona hnala sebou. K řece Yellowstone se těleso po velkých problémech propracovalo 13. července, když prošlo soutěskou mezi Glendive Creek a Cedar Creek. Na jižním břehu řeky osm mil nad Glendive Creek nařídil Stanley zbudovat skladiště s odolnou palisádou. Na místě byla ponechána jedna kompanie 17. pěšího a dvě kompanie 7. kavalérie. Přesuny vojáků a zásob přes řeku pak trvaly až do 26. července za pomoci parníku Key West. O dva dny později Stanley hledal vhodnou cestu při obcházení Bad Lands naproti ústí řeky Powder a poté co vedl výpravu na sever asi dvacet mil od toku Yellowstone zamířil po čtyřech dnech namáhavého pochodu zpět k řece. Cestu zpět k toku mu zahradily příkré srázy a výprava musela hledat schůdnou stezku k sestupu. Korytem jednoho z potoků, jenž byl pojmenován jako Custerův potok se kolona poté bez úhony dostala zpátky ke břehům Yellowstone. Hledat vhodnou stezku k projetí povozů se vydala údolím řeky jedna kompanie pěchoty a kavalérie. Skalnaté výběžky podél řeky totiž znemožňovaly vozům kopírovat kroky infanterie a kavaleristů. Povozy pak musely najet mnoho mil navíc při četných objížďkách a mnohdy museli členové expedice vzít do ruky ,sekery, pily a rýče, které klestily výpravě cestu hustěji zalesněnými neprostupnými úseky či kopaly v jílovité půdě cestu. Jen v úseku od řeky Powderu k Pompey´s Pillar došlo celkem k třinácti objížďkám. Čtvrtý srpnový den byl horký a putování nadmíru únavné. Hlavní těleso se právě utábořilo naproti ústí řeky Tongue a Stanley vyslal Custera s osmdesáti muži na průzkum. Ve vzdálenosti asi osmi až deseti mil před hlavním tělesem kavaleristé sesedli a nechali napást koně. Hlídka zakrátko oznámila podplukovníkovi, že se blíží šest Lakotů. Byli to Hunkpapové z tábora Sedícího býka a Minikonžuové , kteří tábořili přímo v cestě armádního tělesa. Obranná salva útočníky zastavila, ale ti stále zůstávali na dohled a vyčkávali. Custer se za nimi nepustil, neboť prohlédl klasickou indiánskou léčku. Správnost jeho úsudku se za chvíli potvrdila, neboť z blízkého lesa se vyřítilo asi tři sta válečníků, jenž jeho muže v půlkruhu obklíčilo. Custer rozdělil obranný val na úseky, jejichž velením byli pověřeni zkušení důstojníci a kavaleristé zaujali obranné postavení ve vysoké trávě. Využívali přitom blízké skupinky stromů, která poskytla ochranu jejich koním pod dozorem deseti mužů. Útočníci měli sice převahu, ale obránci zalehnutí v porostu měli velmi slušné krytí a čas na přesnou palbu. Většinou pálili po indiánských ponících, ale Custerův oblíbený přítel a zvěd Krvavý nůž i kavalerista Charles Miller potvrdili dobrou mušku a sestřelili lakotské válečníky přímo ze hřbetů koní. Zatímco Hunkpapové těsně svírali Custerovy muže vyhlédla si skupinka bojovníků osamocené opozdilce. Neozbrojený veterinář doktor Honsinger, obchodník Baliran a kavalerista z kompanie F Sedmého jízdního regimentu jménem Ball byli zabiti u řeky, když se snažili spojit s obleženými zřejmě už v závěru bitky. Oba civilisté nebyli skalpováni ani zohaveni, což lze vysvětlit tím, že místo bylo zřejmě pod palbou úspěšných obránců. Indiáni se ještě snažili neúspěšně zapálením trávy vypudit kavaleristy z jejich střeleckých pozic, ale vlhká tráva nechtěla hořet. Poručík Varnum s dvaceti jezdci vyrazil dokonce do protiútoku a definitivní konec obléhání znamenal příchod hlavního tělesa se Stanleym. Hunkpapové společně s Minikonžuy pak museli spěchat zpátky, aby mohli krýt přesun žen a dětí z vesnice. Malé skupiny ještě sporadicky obtěžovaly kolonu i v dalších dnech.  Custer doplnil stavy své jednotky a posílen indiánskými zvědy ze 17. pěšího regimentu započal 8. srpna dlouhé pronásledování prchajících Lakotů. Ti v bizoních člunech a na koních zatím překonali prudký proud Yellowstone tři míle před ústím BigHornu. Custer v jejích stopách chtěl v noci z 10. na 11. srpna také  překonat řeku, ale ve tmě to nebylo zrovna bezpečné. Za úsvitu překonali čtyři stovky kavaleristů jedno z vedlejších ramen a ocitli se na ostrůvku před hlavním tokem, ale v hlavním rameni řeky byla velká hloubka a silný proud by znamenal velké problémy. Jeden z mužů se pokoušel přeplavat a upevnit na druhém břehu lano, ale zcela vysílen tento úkol nezvládl. Custer ještě přemýšlel a o stavbě člunu, ale brzy začal mít jiné starosti. Několik bojovníků objevilo modrokabátníky na ostrůvku a brzy Lakotové v úkrytu pobřežní zeleně jižního břehu ve větším počtu zahájili palbu přes řeku.Palba na chvíli téměř ustala, ale jen proto, že mnoho Indiánů hledalo vhodné brody přes řeku pod i nad vojenským táborem a začali se přesouvat na Custerův břeh. Jejich snahu se snažila překazit třicítka ostrostřelců z řad Sedmé kavalérie usazená v linii podél řeky, ale nebyli příliš úspěšní. Indiánské odstřelovače v pobřežním porostu pak provětral ze své dalekonosné pušky Springfield vynikající střelec vojín John H.Tuttle z kompanie E, ale Lakotové se po zabití tří válečníků na něho soustředili a ranou do hlavy ukončili jeho skvělé zásahy jednou provždy. Asi dvě stovky válečníků překonaly řeku a Custer proti nim poslal 120 mužů pod vedením kapitána George Yatese a poručíka Charlese Bradena. Bradenovi, jenž s dvaceti muži zaujal pozici na kopci kulka z padesáti yardů zasáhla levé stehno a roztříštila kost. Těžce zraněný poručík byl odnesen z bojiště a celý zbytek výpravy trpěl strašnými bolestmi umístěn v dřevěných nosítkách. Absolvoval celých 400 mil než se kolona dostala do zásobovací stanice u Glendive Creek, odkud mohl být parníkem Josephine dopraven do Fort Lincoln. Zemřel v roce 1919 a byl posmrtně vyznamenán. Situace se však nevyvíjela dobře a Custer se rozhodl přejít do protiútoku, tak jak byl zvyklý v nepříznivých momentech občanské války.

Poručík Weston a kapitán Hale měli obejít hlubokým údolím indiánskou linii zleva a vpadnout Indiánům do boku. Do středu linie měli zaútočit prudkým nájezdem kapitáni Yates a Moylan. Kapela spustila Garry Owen a kavaleristé zaútočili. V momentě, kdy se objevila na dohled hlavní kolona začali Indiáni vlivem prudkého protiútoku Sedmé kavalérie prchat. Stanleyho pěšáci umístili na severní břeh dělo a zasypali protější břeh šrapnely, čímž donutili lakotské střelce v pobřežním porostu definitivně vyklidit pozice. Sedící býk pozoroval bitvu z kopce na jižním břehu Yellowstone a přímo se jí neúčastnil. Teď se s ostatními soukmenovci musel stáhnout. Vojákům se podařilo ukořistit několik indiánských zbraní, mezi kterými byly dvě zbrusu nové winchesterovky. Ze zabavených zásob kávy, cukru, slaniny, oblečení, munice a zbraní bylo patrné, že Hunkpapové hojně využívají dávek z rezervačních správ. Prestiž Sedícího býka po událostech kolem Yellowstone v letech 1872 a 1873 ještě více vzrostla. Indiáni však nedokázali američanům zasadit výraznější rány. Zřejmě poslední záchvěv indiánského odporu se odehrál 16. srpna, když se poměrně velká skupina pěšáků koupala v řece Yellowstone a objevila je skupina Lakotů. Ti sjeli z návrší k řece a zahájili palbu na koupající. Nazí vojáci rychle opouštěli neklidné vody řeky a projektily jen neškodně plácaly po vodní hladině. Nikdo nebyl zraněn. Tento incident v podstatě ukončil nepřátelské aktivity Lakotů a zbytek expedice už probíhal relativně v poklidu. 19. srpna překročila kolona řeku Muscleshell a postupovala údolím řeky. Custer se mohl věnovat loveckým aktivitám a naučil se vycpávat zvěř. Ulovil velkého losího býka a psal své manželce Elizabeth o svých zážitcích. Osobně pro ni ulovil pěkného bizona a vycpal jeho hlavu. 10. září pozval kapitán parníku Josephine G.Marsh důstojníky k obědu a ti se rozplývali nad čerstvou zeleninou o které si mohli na cestě jen nechat zdát. Vztahy mezi Stanleyem a Custerem však nebyly nejlepší. Oba se neměli v oblibě už delší dobu a Stanley proto na zpáteční cestě Sedmé kavalérii umožnil rychlejší postup, aby se zbavil Custerovy přítomnosti. Parník Josephine nabral 80 tun přebytečných zásob mouky, tvrdého chleba, slaniny a také vojáky ze 6. 8 a 9. pěšího regimentu. Kapitán Marsh ujistil Stanleyho o dostatku vody v řece a parník mohl vyplout zpátky. Custer vyrazil na zpáteční cestu s šesti kompaniemi Sedmé kavalérie 11. září 1873 jako doprovod inženýrů železniční společnosti. Stanley se vydal zpět 14. září a v devíti dnech měl urazit průměrně 23 mil denně. Custer dorazil 23. září 1873 do Fort A. Lincoln a Stanley mohl z této pevnosti 25. září sepsat report o expedici. Kolona v 95 dnech urazila celkem 935 mil, tábořila v 77 táborech, ztratila čtyři muže a dvacet vozů, čtyři muži byli zraněni,osmdesát až devadesát mul bylo zabito nebo opuštěno. Expedice byla hodnocena velmi příznivě jak armádou, tak civilními složkami. Byly zmapovány  oblasti působení divokých indiánských kmenů, inženýři Northern Pacific mohli vytyčit přesnou trasu budoucí železice a pro potřeby botaniků a zoologů bylo dovezeno velké množství fotografií, fosilií, vycpaných zvířat, rostlin a nerostů. 19. září 1873 však úpadek bankovní firmy Jay Cooke and Company vyvolává finanční paniku a 20. září je uzavřena newyorská burza cenných papírů. Spojené státy se ocitají ve vážné hospodářské krizi, která aktivity železnice na několik let odsouvá do pozadí. Lakoty momentálně stavba kolejí po kterých by železný oř mohl funět napříč jejich lovišti nemusí děsit. Hospodářská krize však směruje pozornost bělochů k jejich posvátnému území a nerostnému bohatství v něm ukrytému - k horám Black Hills. Začátek konce svobody velkého prérijního kmene začíná.

Použité prameny :

David Sloan Stanley - Report on the Yellowstone Expedition of 1873

Josef Opatrný - Velká siouxská válka
Robert M. Utley - Kopí a štít, Život a doba Sedícího býka
M. John Lubetkin - Jay Cooke´s Gamble, The Northern Pacific Railroad, the Sioux, and the Panic of 1873