Dobývání Divokého Západu
Kampaně v letech 1867 - 1868
V roce 1866 byl na Grantovo doporučení povýšen hrdina z občanské války Winfield Scott Hancock do hodnosti generálmajora. O rok později se stal velitelem vojenské oblasti Missouri. Tato oblast zahrnovala státy Kansas, Colorado, Missouri a Nové Mexiko. Hancock měl za úkol ze svého hlavního stanu v pevnosti Fort Leavenworth v Kansasu eliminovat v této oblasti nájezdy Indiánů proti obchodním a poštovním stanicím, traťovým dělníkům, dostavníkům, hraničářům, základnám a osadám pronikajících osadníků. Vzhledem k rozsáhlosti území, obrovské mobilitě indiánských nájezdníků a jeho minimálním zkušenostem coby indiánobijce ho čekal úkol velmi obtížný. Dominantní postava rozhodující bitvy občanské války u Gettysburgu, třiačtyřicetiletý W. S. Hancock obeslal začátkem března 1867 náčelníky Čejenů a Lakotů a vyzval je ke společnému jednání někde poblíž řeky Arkansas.
Winfield Scott Hancock
Autor : Campbell Photo Service, Washington DC
Zdroj - en.wikipedia.org/wiki/image:WScottHancock.jpg
( tato fotografie je v USA a ve státech Evropské unie ve veřejné doméně, neboť období autorských práv vztahující se na dobu autorova života a 70 let po jeho smrti již vypršelo. )
Jaro 1867
26. března 1867 tak vyrazili Custer a Hancock z Fort Riley do devadesát mil vzdálené pevnosti Fort Harker v čele impozantní vojenské síly, která čítala v šesti setninách Sedmého jízdního regimentu a sedmi kompaniích 37. pěšího pluku s baterií dělostřelectva více než 1400 mužů. Ve Fort Harker bylo mužstvo dále posíleno a po doplnění nezbytných zásob vyrazilo asi sedmdesát mil jihovýchodně do pevnosti Fort Larned poblíž řeky Arkansas. Na začátku dubna se přece jen mělo uskutečnit jednání lakotských a čejenských lídrů s Custerem a Hancockem ve Fort Larned. Schůzka byla naplánována na 10. dubna 1867 poblíž Fort Larned. Devátého dubna celodenní sněhová bouře přinutila Custera schovat svou oblíbenou klisnu Fanchon do stanu a v mrazivé noci musely hlídky v záplavách oslepujícího sněhu rozhánět koně kvůli dostatečnému pohybu a zdvojnásobit dávky ovsa. Vojáci měli štěstí, že je bouře, jenž přinesla dvacet centimetrů sněhu nezastihla během pochodu. Vzhledem k mizernému počasí bylo jednání odloženo. Válečný náčelník Oglalů jménem Zabíječ Pónyů ( Pawnee Killer ) a čejenský náčelník Bílý kůň ( White Horse ) tábořili na Pawnee Fork třicet mil od pevnosti Fort Larned. Měli v živé paměti masakr z Colorada u Sand Creeku v roce 1864, kde náboženský fanatik plukovník Chivington zmasakroval poklidný tábor Čejenů a nehodlali se posunout k nelibosti Hancocka blíže k předpokládanému místu jednání. Když už mělo přece jen ke schůzce dojít, vzkázali Indiáni, že objevili stádo bizonů a chtějí doplnit zásoby masa. Možná to byl jistý způsob indiánské diplomacie, nebo jen nutnost lidí závislých na pohybu lovné zvěře přizpůsobit se momentální situaci. Hancock pomalu ztrácel trpělivost a indiánské argumenty nepřijal jako dostatečný důvod, proč se nedostavili k jednání. Rozhodl se, že pokud se Lakotové a Čejeni další den neukáží, přesune své síly blíže k indiánskému táboru. K večeru 12. dubna se objevili dva náčelníci Psích vojáků, elitního bojovného spolku Čejenů doprovázeni tuctem válečníků a chtěli se sejít s Hancockem. V generálském stanu došlo po nezbytném ceremoniálu s dýmkou k jednání. Řady zůčastněných vojenských předáků v plné zbroji v parádních uniformách s ozdobnými střapci a naleštěnými zbraněmi musely udělat na Indiány dojem. Hancock ve své řeči vyslovil politování nad nízkou účastí Indiánů bez největších náčelníků a ujistil je o svých mírových plánech na řešení situace. Informoval je také o svém úmyslu přesunout armádní síly příštího dne blíže k indiánskému táboru. Vysoký býk ( Tall Bull ), čejenský náčelník Psích vojáků, muž bojovného vzezření poté hovořil o stále větším nedostatku bizonů, ale nic zásadního a podstatného o řešení situace se Hancock nedověděl a proto hodlal uskutečnit svůj plán.
Ráno 13. dubna se Hancock rozhodl přesunout s celým armádním tělesem blíže k Pawnee Fork, kde chtěl jednat se Zabíječem Pónyů a Bílým koněm, hlavními lídry Lakotů a Čejenů. Večer sloupce dýmu ze zapálené trávy a křoví oznamovaly krycí manévr stěhující se indiánské vesnice. Původní obyvatelé nehodlali riskovat blízkost tak velkého vojenského tělesa, ale objevil se Zabíječ Pónyů s Bílým koněm a přislíbili účast na velkém jednání příštího dne. Oba náčelníci byli pozváni, aby se stali na noc čestnými hosty ve vojenském ležení s čímž souhlasili. Ráno Zabíječ Pónyů odešel z vojenského ležení, za účelem porady s radou starších v indiánské vesnici. Indiáni však v této chvíli potřebovali hlavně čas, aby se mohli připravit k demonstrativní přehlídce své síly. Kolem půl deváté, kdy mělo k jednání dojít se místo nejvyšších náčelníků objevil čejenský náčelník Byčí medvěd v roli vyjednavače snažícího se získat znovu nějaký časový úsek. Hancock dal o dvě a půl hodiny později znovu rozkaz k pochodu směrem k indiánské vesnici, ale po několika kilometrech narazil na několik linií po zuby ozbrojených indiánských válečníků a musel zastavit. Obě strany teď stály proti sobě v napjatém očekávání dalšího vývoje. Nikdo nechtěl udělat chybu a dát záminku druhé straně k rozpoutání konfliktu. Indiáni měli navíc v zádech vesnici s ženami, staršími a dětmi, která sice byla ještě v bezpečné vzdálenosti ukryta za několika liniemi bojovníků, přesto znamenala jistou nevýhodu. Hancock přerušil dusnou atmosféru povyjetím z řady spolu se Smithem a dalšími šesti důstojníky. Případná srážka byla zažehnána a Indiáni dokonce v následném jednání umožnili přiblížení ke svému táboru, ovšem požadovali jisté bezpečnostní záruky a omezený pohyb vojáků, který v žádném případě nesmí narušit poklidný život vesnice. Vojáci vyrazili za rychle se pohybujícími indiánskými poníky, jejichž majitelé pádili směrem k táboru. Ten se skutečně po několika kilometrech objevil a nabídl dokonalý obraz souladu asi tří stovek týpí s okolní malebnou přírodou doplněnou stromy, říčkou a dostatečným množstvím trávy pro koně. Modré kabáty založily tábor asi půl míle od indiánského ležení, jehož větší polovinu tvořila týpí Čejenů a Hancock se mohl na chvíli uklidnit. Když se však objevil ve vojenském ležení Orlí nos, Byčí medvěd a další čejenští náčelníci s informací o neklidu v jejich táboře způsobeném blízkostí armádního tělesa vzniklo reálné nebezpečí, že Indiáni se opět rozutečou a Hancock s Custerem je budou zase muset někde stíhat. Tlumočník Ed Guerrier, který měl čejenskou ženu přímo v ležení byl pověřen podáváním informací o pohybu Indiánů každé dvě hodiny a Hancock pověřil Custera velmi těžkým úkolem, aby v co možná největší tichosti v noci indiánské ležení obklíčil.
Když plující mraky dovolily měsíčnímu svitu ozářit ztmavlou krajinu naskytl se zvláštní pohled, kterak kavaleristé jako vytesaní z kamene nehybně stojící v přesných pozicích kolem indiánského tábora vyčkávají v očekávání věcí příštích. Veškeré rozkazy byly předávány šeptem a vojáci nevěděli, zda bojovníci již na ně nečíhají skryti za stromovím a keři.Custerovi se podařilo vesnici obklíčit a Ed Guerrier, který potichu vykročil k ležení spolu s Custerem, doktorem Coatesem a poručíkem Moylanem měl za úkol s Indiány navázat kontakt. Noční ticho přerušila čejenština z úst armádního tlumočníka na kterou odpovídala pouze smečka indiánských psů, která dávala naději, že ležení ještě má své obyvatele, snad nic netušíce spící v týpích. Další tlumočníkova slova v čejenském jazyce uklidňující Indiány přátelskými úmysly nočních návštěvníků znova vyprovokovala pouze psí štěkot. Indiáni zřejmě přece jen stačili kvapně ležení opustit stylem, jenž ovládají právě jen oni. Custer s doktorem se přiblížili k prvnímu stanu a odklopili dveřní závěs. V ohništi uprostřed týpí ještě doutnaly řeřavé uhlíky a v kotlíku nad ohništěm byl nějaký pokrm. Indiáni zřejmě ve spěchu zmizeli a všechny věci zanechali na místě. Doktor Coates vždycky toužil vyzkoušet indiánské jídlo a tak využil příležitosti a ochutnal. Velmi si pochvaloval jeho kvalitu, ovšem jen do té doby, než mu Guerrier vzhledem ke svým zkušenostem sdělil, že jde o psí maso. Naše skupinka se pustila do prohledávání dalších týpí. Ve většině stále hořely ohně, ale jeden stan již vyhaslé plameny neosvětlovaly a právě v něm Custer nahmatal ve tmě lidskou končetinu. V očekávání prudkého výpadu obyvatele týpí volal na doktora, aby rychle přispěchal se zapálenou loučí a snažil se přitom vytáhnout nůž. Coates se objevil s pochodní a odhalil záhadu. V týpí byla do bizonní kožešiny zabalená asi desetiletá holčička, která nebyla čistokrevnou indiánkou. Indiáni ji zde ve spěchu zanechali, ale pár mladíků se ještě přece jen vrátilo a holčičku podle všeho znasilnili. V celém opuštěném ležení byl nalezen ještě lakotský stařec zřejmě neschopný rychlého úprku o něhož bylo posléze ve vojenském táboře stejně jako o dívenku dobře postaráno. Poté co byl o výsledku celé akce zpraven generál Hancock, nahradil kavalérii pěchotou, která měla za úkol indiánský tábor uchránit před případným rabováním.
Bylo rozhodnuto, že v ranních hodinách se po stopách prchajících Indiánů vydá nejprve skupina osmi mužů v čele s Custerem jako předvoj hlavního tělesa. Vybaveni jen nejnutnějšími zásobami, aby koně nenesly zbytečnou zátěž vyrazila skupina na cestu. V jejím středu byla taková elita pohraničních pistolníků jako sám Bill Hickok nebo-li Wild Bill v roli stopaře, jenž rok předtím doprovázel vládní úředníky po indiánských rezervacích. Se zhruba dvanáctihodinovou ztrátou na Indiány musela skupina číst obrovské množství stop, které se rozbíhaly do mnoha směrů a opět se slévaly do jednoho hlavního proudu, aby se po chvíli opět rozešly. Indiáni samozřejmě zdržováni starci, ženami a dětmi zvolili ústupovou taktiku, jež měla vnést co největší zmatek pro pronásledovatele. Rozdělili se do velkého množství menších skupinek, které poté vyrážely do mnoha různých směrů. Vyrazili také chytře po setmění, aby stále silnější mráz zabránil na zmrzlé půdě zanechání výraznějších stop.
První vážnější překážkou byl pomalý tok potoka Walnut Creek asi třicet mil severně od řeky Arkansas. Vyhledání vhodného brodu skupinu opět zdrželo. Na druhém břehu bylo objeveno místo, kde Indiáni zastavili, rozdělali ohně a vařili snídani. Prostor opustili zřejmě ve velkém spěchu, neboť v ohništích bylo ještě spousta řeřavých uhlíků a na okolních stromech místy zavěšené opuštěné koženné vaky. Jeden z nich patřící s velkou pravděpodobností čejenskému lídrovi Orlímu Nosu se stal kořistí indiánského stopaře z kmene Delawarů, jenž měl z objevu velkou radost. Povzbuzeni nalezením místa a zanechaných předmětů vyrazili pronásledovatelé kolem třetí hodiny odpolední co největší rychlostí dále. V čele a na křídlech se v mírném předstihu pohybovali skauti z hrdého kmene Delawarů, jenž zjišťovali přítomnost skupin bojovníků pozorujících z bezpečné vzdálenosti chování a pohyb pronásledujícího tělesa. Když už se zdálo, že široce vyšlapaná stezka vede Custera bezpečně po stopě hlavního tělesa Indiánů, rozdělila se opět do množství menších stezek. Na Severu, Západě i Východě viděli zvědové kouřové signály, vzdálené asi deset kilometrů. Ještě než se hlavní stezka vějířovitě rozdělila do množství menších, směřovala do oblastí u řeky Solomon, Republican a možná ještě dále až k řece Platte. Custer pokračoval po jedné ze stezek, často zastavoval a ověřoval zadaný kurz. Kolem páté odpoledne se stopy počaly ztrácet úplně a skupina se po dvanáctihodinovém pronásledování a pětatřiceti mílích s přestávkami jen pro napojení koní rozhodla pro návrat do hlavního tábora. Delawarové ještě pokračovali šest mil dále, ovšem vrátili se bez novějších informací, zato alespoň vytyčili trasu po které mohli pokračovat ještě za tmy i v ranních hodinách. Ve čtyři hodiny ráno opustila skupina opět tábor a pokračovala do údolí s téměř vyschlým korytem potoka. Třináct mil putování vyschlým korytem se stále slábnoucí stopou a následný návrat do údolí jen podtrhlo Custerovu rozmrzelost. Náladu mu ovšem zvedla okolní krajina plná zvěře, která rozehřála jeho loveckého ducha. Doprovázen svými anglickými chrty hodlal využít příležitosti a pronásledoval nejprve na obzoru spatřené antilopy. Pak ovšem zahlédl bizona a štval nádherné zvíře až do jeho vyčerpání. Bizon však ukázal sílu a nezkrotnost divokého zvířete a náhle prudce zaútočil, přičemž rohem nabodl Custerova koně, kterého při vzepjetí a úhybném manévru jeho majitel s vytaseným revolverem a prstem na spoušti zasáhl přímo do hlavy. Kůň z výskoku dopadl na zem již mrtvý, Custer stačil před svým pádem vytáhnout nohy ze třmenů a během letu vzduchem už mohl přemýšlet o svém osudu až se ocitne na zemi před rozzuřeným bizonem. Ten se zřejmě spokojil jen s mrtvým koněm, možná poplašen výstřelem, každopádně nechal již Custera na pokoji. Jeho situace však byla nyní kritická. V zápalu lovecké horečky se vzdálil svým mužům a nyní bez koně na nebezpečném území jen v doprovodu svých psů musel hledat rychle cestu zpátky. Dezorientovaný Custer teď nedokázal myslet na svého věrného koně, na jehož hřbetě spolehlivě přečkal hrůzy občanské války, ale musel vybrat směr a s revolvery v obou rukou a dalekohledem přes rameno očekávajíce každou chvíli útok Indiánů vyrazit. Po třech nebo čtyřech mílích pochodu pozoroval již s velkou úlevou dalekohledem jízdní oddíl americké armády. Vylíčil překvapeným modrokabátníkům situaci a v sedle nového koně mohli všichni vyrazit zpátky do základního tábora.
Custer poté vyslal 16. dubna 1867 posly s informacemi pro gen. Hancocka, aby ho informoval o nebezpečí hrozící nejen stanicím železnice Pacific Railroad, ale všem bílým osadníkům v oblasti. Se svými muži zamířil k řece Smoky Hill, kde vybudoval tábor. Po celonočním pochodu se unavení muži uložili k spánku, ale hlídky za svítání oznamovaly přibližující se jezdce. Orientaci a určení o koho se vlastně jedná ztěžovala hustá mlha. K ležení se blížilo asi osmdesát indiánských jezdců, kteří se však zastavili a posléze ukončili svůj nájezd.
Custer se poté vydal směrem k pevnosti Fort Hays a patnáct mil západně od pevnosti narazil na vypálenou stanici Lookout Station a tři skalpovaná, strašlivě zohavená a nakonec spálená těla. Oběti byly před smrtí s největší pravděpodobností mučeny. Podobný osud potkal i několik dalších stanic, které lehly popelem a jejich obránci byli zabiti. Indiáni napadali vozové kolony, traťové dělníky, poštovní a dostavníkové stanice, podařilo se jim vykolejit vlak a vyrabovat vagóny. Když Custer dorazil do Fort Hays informoval Hancocka o vývoji situace a ten posléze hodnotil situaci jako vypuknutí války a tak s ní také obeznámil i prezidenta Granta. Na oplátku Hancock spálil indiánská ležení, které jeho obyvatelé ve spěchu opouštěli pokud se generál se svou nablýskanou parádou přiblížil. Indiáni si samozřejmě vše vykládali jako akt nepřátelství a intenzita jejich nájezdů rostla.
Ve snaze uklidnit situaci a udržet pořádek pozval Hancock v dubnu 1867 nejvyšší pohlaváry Kiowů a Arapahů na jednání do Fort Dodge. Za Kiowy se zůčastnili Satanta, Osamělý Vlk a Kopající Pták, za Arapahy dorazili Malý Havran a Žlutý Medvěd. Náčelníci ujistili bílou stranu o svých mírových úmyslech a zejména Satanta si svým řečnickým uměním vysloužil dary v podobě parádního vojenského kabátce, šerpy, klobouku a symbolické hodnosti generála. Několik měsíců předtím v srpnu 1866 právě Kiowové přepadli ve voze z návštěvy rodiny se vracející sedmičlennou rodinu Jamese Jacksona Boxe, hned na místě ho zabili a skalpovali, přičemž stejný osud potkal hned i jedno z pěti dětí. Vše na dohled od jejich farmy v Montage County v Texasu. Na cestě do vzdáleného tábora ještě brutálně usmrtili nejmladší z dětí - desetiměsíční Lauru, která hlasitým pláčem ohrožovala prchající nájezdníky. Poté co válečná výprava dorazila po dlouhé a namáhavé cestě do indiánského ležení poblíž řeky Arkansas byli zajatci po jednom rozděleni do několika od sebe navzájem několik dnů pochodu vzdálených skupin, aby věznitelé zabránili případnému plánování společného útěku celé rodiny. Zejména nejstarší z dětí, osmnáctiletá dívka si užila své, poté co byla jako sexuální otrokyně neustále vyměňována mezi náčelníky jednotlivých spolků. Nejmladší z přeživších dětí, tříletá holčička zvláště obtížně zvládala odloučení od matky a neustálým pláčem si vysloužila hněv Indiánů, kteří ji za trest donutili chodit po žhavých uhlících. Po několika krušných měsících byla rodina propuštěna a dostala se domů do Texasu. Několik podobných případů jen pomáhalo dotvářet velmi negativní obraz Indiánů v očích armády i civilistů na hranici.
Po skončení rady s Kiowy a Arapahy se Hancock přesunul se zbytkem kavalérie do pevnosti Fort Hays za Custerem, kam dorazil 3. května 1867. Armáda měla zatím setrvat v této pevnosti v podstatě v nečinnosti a hlavní starostí důstojnického sboru se tak staly problémy s nekvalitními zásobami. Někteří dodavatelé na Východě si hodlali na armádních zakázkách namastit kapsu a v pevnostech Západu se tak kupříkladu objevovaly bedny, jenž po otevření obsahovaly místo potravin jen velké kameny. Dodávky chleba, jenž obdrželi Custerovi vojáci byly šest let staré. Pokud si v ojedinělých případech neupekli vojáci chleba přímo v pevnosti, museli konzumovat pouze suchary, jenž byly poživatelné v podstatě jen po namočení do polévky, kávy, tuku nebo v horším případě i vody. Vojáci měli nárok na denní dávku potravin ve formě 57 dkg hovězího a 34 dkg vepřového masa nebo slaniny, téměř půl kila sucharů a stejné množství pšeničné nebo kukuřičné mouky. Kuchaři fasovali pro celou setninu další proviant jako fazole, brambory, hrách, kávu, cukr,rýži, koření a čaj. V době přesunu se však vojáci museli velmi často obejít jen s kávou a suchary, těchto komodit bylo asi jako jediných vždy dostatek a mnohdy nedostávali dávky ostatních potravin na které měl jednotlivec nárok vůbec ani přímo v pevnostech. Problém představovala voda, neboť většina toků na západ od Missouri byla spíše bahnitého charakteru, unášející množství nečistot spojených s táním sněhu v jarních měsících. Čistou vodu tak nabízely většinou jen menší říčky a potoky a křišťálově průzračnou pak horské prameny. Z masa se dala většinou konzumovat pouze slanina, na čerstvém mase si pochutnali vojáci jen v případě ojedinělého výjezdu spojeného s lovem, nebo v pevnostech s vlastním menším stádem dobytka. Existovaly výjimky, kde bylo zásobování armády na mnohem lepší úrovni jako třeba ve Fort Lincoln nebo Fort Riley, ale ve Fort Hays mohli na podobný komfort zapomenout.
Nekvalitní strava a nečinnost se staly základem nespokojenosti vojáků a když se začaly šířit kurděje a cholera byl obraz zkázy dokonán. Nemoci a dezerce prostupovaly pevností jako temné stíny nevěstící nic dobrého do budoucnosti. Hancock se zdržel v pevnosti Fort Hays jen několik dnů a vyrazil do svého velitelského místa ve Fort Leavenworth. Custer zůstal ve Fort Hays celý květen a jeho muži se snažili zpestřit si těžké období lovem bizonů a výcvikem.
Léto 1867
Sedmá kavalérie se dala do pohybu až 1. června 1867, kdy kolona čítající 350 mužů a dvacet povozů zamířila k pevnosti Fort Mc Pherson, vzdálené 225 mil. Jako zvědové provázeli přesun Delawarové a také mladý bílý stopař jménem Will Comstock. Oděn v jelenicovém obleku a v mokasínech budil svou snědou tváří a dlouhými vlasy zastrčenými pod širokou krempou sombrera dojem polovičního Indiána, čemuž se ani moc nebránil. William Averill "Medicine Bill" Comstock byl džentlmen menšího vzrůstu a šlachovité postavy, vynikající jezdec a znalec místního kraje. Rodák z Michiganu, kde se v roce 1842 narodil, byl synem neteře slavného spisovatele J. F. Coopera, ovládal mnoho indiánských jazyků a byl dobrým a skromným společníkem u táborových ohňů. Stal se Custerovým oblíbencem se kterým sdílel vášeň pro lov divoké zvěře. Svou přezdívku získal záchranou prstu mladé siouxské ženy po uštknutí chřestýšem. Se slavným Buffalo Billem soutěžil v děsivé disciplíně - lovu bizonů na čas, kdy během osmi hodin měl každý z koňského hřbetu skolit co nejvíce zvířat. Soutěž se uskutečnila poblíž Fort Hays za dohledu skupiny důstojníků jako poroty o částku 500 dolarů, jenž byla odměnou pro vítěze, kterým se nakonec stal Buffalo Bill, jenž svou slavnou puškou Lucretia Borgia nebo-li Springfield model 1866 ráže 0.50 skolil 69 bizonů. Comstock vyzbrojen šestnáctirannou Henryovkou s menší ráží, ale rychlejší kadencí střelby zvládl 46 kusů. Jeho život vyhasl na pláních Kansasu v pouhých šestadvaceti letech. Při návštěvě tábora Čejenů náčelníka Krocaní nohy na břehu řeky Solomon v červenci 1868 společně s dalším legendárním stopařem Abnerem Groverem odmítl vyměnit svůj velmi pěkný revolver se slonovinovou pažbou vážnému zájemci z řad čejenských bojovníků. Odmítnutý mladý válečník však hodlal zbraň získat za každou cenu a při přátelském doprovodu při odjezdu obou stopařů z vesnice střelil Comstocka zákeřně do zad. Comstock na místě zemřel, ale těžce zraněnému Groverovi se podařilo s vypětím všech sil uniknout a přežít.
Dle rozkazu měl Custer důkladně prozkoumat velké území kolem řeky Smoky Hill v Kansasu až do pevnosti Fort Mc Pherson v Nebrasce, odtud půlkruhem na jih poblíž vod řeky Republican dorazit až k řece Platte a poté zamířit do Fort Sedgwick v severovýchodním cípu Colorada na hranicích s Nebraskou, kde Sedmá kavalérie doplní zásoby a zamíří znovu jižně k pevnosti Fort Wallace. Odtud poté vyrazí znovu na Východ do startu svého putování - Fort Hays. Na kavaleristy čekalo kolem jednoho tisíce mil.
V prvních dnech se neobjevily žádné signály naznačující přítomnost Indiánů. Teprve u jednoho z přítoků řeky Republican objevili stopaři známky naznačující pohyb indiánské skupiny. Po překročení řeky Republican se skutečně objevila asi stovka válečníků, jejichž rychlost odsoudila již předem k nezdaru jakkoukoliv formu pronásledování. Bylo to jediný Custerův letmý kontakt s Indiány až k řece Platte. Jednotvárné putování do pevnosti Fort Mc Pherson už okořenila pouze lovecká příhoda, kdy Custer při pokusu ulovit bobra ve večerním přítmí na místě zvaném Beaver Creek střílel po neznámém zvířeti, jež s hlasitým plesknutím skončilo ve vodách potoka. Pod zkušeným vedením výborného Comstocka dorazili kavaleristé bezpečně 10. června 1867 po absolvování 229 mil do Fort Mc Pherson, kde doplnili zásoby a Custer telegraficky informoval velitele vojenského okruhu generála Shermana, jenž měl do blasti dorazit v nejbližších dnech. Custer se poté přemístil asi dvanáct mil od pevnosti a čas čekání na Shermanův příchod vyplnil setkáním s náčelníkem Zabíječem Pónyů a ostatními lídry Lakotů. Lakotové ujišťovali bílou stranu o svých mírových úmyslech, ale Custer získal pocit, že se snaží pouze diplomatickou cestou zjistit další záměry pohybu amerických vojenských sil. Na závěr přátelského setkání vojáci obdarovali Indiány kávou, cukrem a dalšími komoditami, které Indiáni vždy radostně přijmou, ale rada pouze zasela v Custerovi sémě značné nedůvěry v další počínání Lakotů a Čejenů. Druhý den dorazil Sherman, který jeho obavy sdílel a vzhledem k charakteru jeho postavy se nebylo čemu divit. Byl to zapřísáhlý odpůrce dialogu s původními obyvateli a vhodnějším řešením situace pro něho takřka ve všech případech byla vojenská síla. Indiáni však bohužel mnohdy svým počínáním jeho choutky jen povzbuzovali a rovněž v této situaci Sherman navrhoval silou přinutit významné náčelníky k poslušnosti. Shermann se radil, diskutoval a spřádal plány s Custerem po dobu dvou dnů. Mladý důstojník měl podle Shermannových představ vyrazit někam k přítokům řeky Republican, najít vesnici Zabíječe Pónyů a přimět ho k návratu do blízkosti pevnosti Fort Mc Pherson. Setrvání v těchto místech pak mělo být pro Shermana ujištěním, že se Lakotové nezapojí do žádných protiamerických aktivit. Podle jiných verzí měl Custer sebrat několik rukojmích a držet je poblíž pevnosti, čímž by rovněž přinutil Zabíječe Pónyů ke klidu.
Custer vyrazil na stíhací jízdu posílen o další dva bílé tlumočníky, jejichž znalost lakotštiny vzhledem ke sňatku s lakotskými ženami měla zvýšit úroveň vzájemné komunikace, která vzhledem k nátlakovému charakteru možného budoucího setkání slibovala dramatický průběh. Neprůchodnou bariéru v podobě útesů a hlubokých roklí v blízkosti řeky Platte museli kavaleristé řešit průchodem přes kaňon pojmenovaný podle známého obchodníka s Indiány Jacka Morrowa, který byl jedinou možností jak tento úsek cesty překonat. Po čtyřech dnech se Sedmá kavalérie utábořila u jednoho z přítoků řeky Republican, na pomezí Colorada, Nebrasky a Kansasu asi sedmdesát pět mil jihovýchodně od pevnosti Fort Sedgwick zhruba na půli cesty mezi touto pevností a Fort Wallace. Dostatečné zásoby dřeva a pastvy znamenaly ideální místo pro tábor. Custer měl za úkol prozkoumat přítoky řeky Republican a ohledně instrukcí pro další postup Shermana buď ve Fort Sedgwick osobně vyhledat nebo se s ním spojit prostřednictvím kurýra, kterého pošle přímo do této pevnosti. Custer by vzhledem k povaze území, kterým by musel projet raději doplnil zásoby ve Fort Wallace. Hlavním důvodem však bylo plánované setkání se svou chotí Elizabeth.
22. června 1867 vyslal Custer kompanii D pod vedením poručíka Samuela M. Robbinse, aby doprovázela kolonu 12 vozů, jenž pod vedením poručíka Williama W. Cooka poveze zásoby z Fort Wallace. Cook měl rovněž vyzvednout v pevnosti Elizabeth B. Custerovou a všichni společně ji pak měli bezpečně dopravit za Custerem. Vyrazit měl rovněž kapitán Robert M. West, jehož úkolem bylo zastavit u Beaver Creek a prozkoumat toto území, zatímco kompanie D bude pokračovat dál do Fort Wallace. Ve tři hodiny ráno 23. června se vydal splnit svou nelehkou misi 200 mil napříč nepřátelským územím také mladý důstojník major Joel H. Elliot, který spolu s deseti muži, jedním průvodcem a depeší pro Shermanna nabral směr Fort Sedgwick.
Menší oddíl měl větší šanci proniknout nepozorovaně nebezpečnou krajinou. Poněkud živější budíček měl Custerův tábor ráno 24. června, kdy na ležení zaútočila skupina padesáti ječících Indiánů s cílem odehnat vojenské koně. Kavaleristé tak místo snídaně museli uchopit své zbraně a nájezdníky umravnit střelbou. Custer v negližé se Spencerovkou v ruce celou situaci hodlal zrežírovat po svém a překvapivě poslal kurýra k Zabíječi Pónyů, aby ho vyzval k dalšímu setkání. Měl zejména obavy o vyslané armádní skupiny a chtěl jednat s Oglaly a Čejeny v co nejpřátelštějším ovzduší, nebo podobnou atmosféru alespoň falešně navodit, aby Indiány trochu zdržel a dopřál tak čas potřebný pro splnění všech vytyčených cílů. Zároveň ovšem hodlal splnit Shermannův pokyn a zabránit oglalskému náčelníkovi a jeho skupinám v dalších nájezdech. Sedm důstojníků a stejný počet indiánských náčelníků tak zasedlo na břehu řeky k podivnému vyjednávání ve stínu ranní přestřelky. Zabíječ Pónyů rozpřáhl ruce k srdečnému pozdravu. Během debaty se přidal ke skupině jeden indiánský mladík s přátelskými gesty a o chvíli později už mířil k hloučku diskutujících další po zuby vyzbrojený mladík. Z bujné vegetace na břehu vystoupili další dva a Custer podvědomě cítil nějakou léčku. Rázným gestem zastavil další bojovníky, jenž by se případně chtěli přidat a obvinil Zabíječe Pónyů z porušení podmínek setkání. Zatímco si Custer hladil pouzdro svého revolveru se náčelník Oglalů snažil bělochy přesvědčit, že nově příchozí chtějí jen Custera pozdravit, ale ten v indiánském chování cítil snahu získat početní převahu a poté přejít k aktům nepřátelství. Indiánům doporučil vyhnout se putování na sever k Platte a zůstat v blízkosti Fort Mc Pherson jako důkaz přátelských úmyslů. Navrhl poté přesun přímo do svého tábora. Indiáni přátelskou diskuzi s Dlouhým vlasem také jen předstírali, chtěli si s indiánobijcem trochu pohrát a při cestě do tábora využili přednosti svých lehkých a rychlých poníků. Těžší a pomalejší armádní koně nestačili tempu těch indiánských a Oglalové s Čejeny tak získali čas na rozehrání své oblíbené hry - vlákání nepřítele do léčky. Skupinka bojovníků na sebe poutá pozornost pronásledujících, dle potřeby zrychluje a zpomaluje, předstírá problémy s kopytem koně, sesedá a zase nasedá, přičemž bedlivě sleduje pohyb vojenského tělesa a navádí ho do místa, kde už čeká větší počet ukrytých válečníků. Obvykle menší armádní skupina je poté sevřena v nelítostném kotli indiánské přesily, jež za použití všech prostředků malý útvar zoufalců s chutí likviduje za použití pušek, válečných sekyr, nožů a šípů. Dvacítka jezdců kapitána Louise Hamiltona netušila, že se do podobně hezké pastičky také nezadržitelně blíží. Ve chvíli, kdy prozřela, bylo už pozdě. Indiáni však měli z blízkosti velkého a dobře vyzbrojeného vojenského tělesa přece jen obavy a navíc pušky Hamiltonových chlapců také odvedly svou práci, čímž se počet ztrát této skupiny omezil pouze na jednoho koně.
Custer měl po těchto zkušenostech velký strach o bezpečnost své manželky a neváhal hned 25. června 1867 vyslat setninu E kapitána Edwarda Myerse, jež se měla s co největší rychlostí spojit s kapitánem Westem a oba se svými útvary pak dohlédnout na přesun zásobovací kolony Cooka a Robbinse. Ráno 26. června už Myers i West mohli účinně přispět k obraně kolony, kterou tři hodiny obtěžovali útočící Siouxové a Čejeni asi třicet mil od Fort Wallace. Poručík Robbins si i bez nich počínal velmi dobře a udržoval útočníky v bezpečné vzdálenosti. Zásobovací kolona tak 27. června dorazila do Custerova tábora u rozvodí řeky Republican v pořádku, ale bez Elizabeth Custerové, jenž do Fort Wallace nedorazila. O den později se vrátil bez úhony také Elliot a všechny mise tak skončily bez ztrát. Custer neobdržel v pokynech pro další postup žádné nové informace. Měl patrolovat po stezkách kolem Smoky Hill a nakonec se vrátit do Fort Sedgwick. 29. června vyrazil se Sedmou kavalérií po jižní straně rozvodí řeky Republican, která se ostře stáčela na Jihozápad. 3. července hledala jednotka s problémy brod přes potok Black Deer Tail a následná prudká bouře doprovázená krupobitím značně poničila kavaleristům stany. Na další pouti k řece Platte vystřídalo déšť prudké červencové slunce a kavaleristy v pekelné výhni sužovala žízeň. Když dorazil Custer na stanici Riverside, získal pomocí telegrafu informace o malé výpravě poručíka Lymanna Kiddera, která byla vyslána z pevnosti Fort Sedgwick s novými informacemi pro Custera. Poručík druhé kavalérie Lymann Kidder byl pětadvacetiletý účastník občanské války, syn politika a soudce Jeffersona P. Kiddera z Vermontu a vojenský způsob života miloval. 29. června 1867 vyrazil v doprovodu seržanta Oscara Closeho, desátníka Charlese Hainese, osmi vojínů a oglalského zvěda jménem Rudé kapky na cestu z pevnosti Sedgwick. Kidder předpokládal, že by se Custer mohl pohybovat jihozápadním směrem někde k pevnosti Fort Wallace. Když se Custer dozvěděl o Kidderově patrole pojal nepříjemný pocit a jal se okamžitě poručíka hledat. Pocit se změnil v děsivou skutečnost 12. července 1867, kdy Custerovi muži narazili nejprve na zabitého armádního koně a poté už je neklamné znaky bitvy vedly až do rokle severně od potoka Beaver Creek. Zohavená, svlečená a částečně ohořelá těla ježící se velkým množstvím šípů s hlubokými záseky na stehnech a pažích ležela poměrně blízko sebe. Všichni byli skalpováni, ale pouze skalp indiánského zvěda zůstal na místě, snad na znamení opovržení nad zrádcem z vlastního kmene. Každý měl odřezaný nos a stupeň zohavení těl byl tak velký, že Kiddera takřka nebylo možné vůbec identifikovat. Všude kolem se válely vystřílené nábojnice, které dokazovaly, že muži kolem poručíka Kiddera neprodali svou kůži lacino, ale bojovali proti přesile do poslední chvíle v sevřenější formaci. Dle ohledání mrtvol byli někteří nebožáci ještě strašným způsobem mučeni a k masakru došlo někdy před deseti dny, tedy asi 2. července. Toto datum se také oficiálně uvádí jako den kdy k bitvě došlo. Nedaleko místa masakru byla vykopána větší díra a kavaleristé mlčky a důstojně předali těla kolegů ve zbrani do lůna matky Země. Následujícího dne večer se Sedmá kavalérie dala do pohybu směrem k pevnosti Fort Wallace. Někteří kavaleristé těžce snášeli nekvalitní příděly potravin a stálé přesuny v nepřátelském prostředí, sužovaly je nemoci a navíc neodolatelně vábila příležitost zbohatnout při dolování žlutého kovu a hodlali zapomenout na vojenský slib. K pokusu o dezerci došlo dokonce za bílého dne, kdy třináct mužů zkoušelo přímo v poledne ujet na koních. Pronásledováním dezertérů byl pověřen starší a zkušený major Elliot, který byl zrovna v sedle a mohl účině stíhat prchající. Šestice mužů byla donucena sesednout, ale zbylých sedm nespokojenců pokračovalo v úprku, dokud je neodřízla zátočina řeky. Došlo k přestřelce a zranění dezertéři byli naloženi na vůz a dopraveni zpátky do tábora. Jeden z věrných mužů oddaných Custerovi ho poté informoval o plánech asi třicetičlenné skupinky, jež chtěla využít k úprku noční tmu. Rozestavením hlídek, pečlivě v noci kontrolujících stav posádky bylo dalšímu pokusu o dezerci zabráněno. Zatímco Custer řešil problémy s dezercí byla pevnost Fort Wallace v podstatě ve stavu obležení a plukovník Barnitz musel na planině nedaleko pevnosti dvakrát změřit síly v těžkých srážkách s indiánskými nájezdníky. Celá oblast kolem Smoky Hill byla zasažena nájezdy rudochů a posádky dostavníkových, obchodních a železničních stanic je raději opouštěly. Custerův příjezd do pevnosti byl uvítán s nadšením, ovšem situace ve Fort Wallace rozhodně důvod k radosti neskýtala. Staré zásoby potravin nabídly pouze zkaženou slaninu či plesnivý chléb a to byla živná půda pro stále se rozšiřující epidemii cholery, jenž nelítostně kosila oslabené muže. Morálka, vitalita a energie mužstva stále uvadala a jedinou možností jak zvrátit zoufalou situaci byl obstarat co nejdříve čerstvé dávky potravin. Custer se rozhodl postavit do čela stovky nejlepších jezdců a vyrazit do 225 mil vzdálené pevnosti Fort Harker, kde hodlal získat kvalitní proviant. Právě do této pevnosti už 10. července 1867 dorazila železnice a místo se tak stalo hlavním zásobovacím bodem pro další pevnosti směrem na Západ. 15. července 1867 po západu slunce vyráží vybraná skupina východním směrem v čele s Custerem na cestu. Poblíž Downer´s Station zadní voj tělesa hlásí indiánský útok asi třiceti bojovníků, který zaplatili dva kavaleristé životem. Custer z časových důvodů rozhodl Indiány nepronásledovat a zabité kavaleristy nepohřbívat, což bylo vzhledem k situaci asi rozumné, ovšem v blízké budoucnosti budou právě tato fakta použita právě proti němu. Okolo třetí hodiny ranní 18. července dorazili jezdci do sto padesát mil vzdálené pevnosti Fort Hays po pětapadesáti hodinách čistého času jízdy doplněné zastávkami na jídlo a odpočinek. Custer se příliš nezdržuje a pokračuje s plukovníkem Cookem a dvěma kavaleristy do zhruba šedesát mil vzdálené Fort Harker. Po dvanácti hodinách jízdy bez výměny čerstvých koní doráží okolo druhé hodiny ranní 19. července do pevnosti. Právě zde je 28. června 1867 diagnostikován první případ asijské cholery, jenž se rychle šířila do okolí a hned v prvních dnech umírá jeden voják z pevnosti a jeden civilista. Custer po příjezdu osobně informoval zde přítomného vrchního velitele A.J. Smitha o celkové situaci v posledních týdnech a prostřednictvím telegrafu také pevnost Fort Sedgwick o osudu Kiddera a jeho mužů. Dopravou potravin z Fort Harker do Fort Wallace byl pověřen kapitán Hamilton, jenž měl do pevnosti Harker dorazit po vydatnějším odpočinku ve Fort Hays, zatímco Custer chtěl pokračovat do Fort Riley devadesát mil severovýchodně motivován starostmi o osud své ženy Elizabeth Bacon Custer a ostatních rodinných příslušníků. Když dorazil bez úhony do pevnosti Fort Riley, našel svou drahou polovičku naprosto v pořádku. Další sled událostí už však měl pro hrdinu z občanské války jen hořkou pachuť. Vojenské tažení z jara 1867 bylo neúspěšné a zejména velmi nákladné. Za zmar celé zpackané akce musel být někdo potrestán. Generál Hancock zbavením funkce a přeložením a v roli dokonalého obětního beránka se nabízel Custer, jenž tak úplně neuposlechl rozkazy, nepřiměřeně trestal dezertéry, nedopřál řádného pochování dvěma zabitým kavaleristům a opustil jednotku, když navštívil svou ženu ve Fort Riley. Důvody sice mnohdy malicherné a v jiné situaci řešitelné zcela jiným způsobem byly nyní zdá-se dostačující pro velký proces. Mezitím sílící tlaky humanistů a církví, spolků přátel Indiánů, idealistů a obhajců mírnějších prostředků nutil vládu ve Washingtonu na jedné straně ustoupit od ryze vojenského řešení, na druhé straně tady byly desítky osadníků, železničních dělníků a podobných lidí ze západního pohraničí. kteří trpěli nájezdy domorodců a žádali radikální řešení situace. Kompromisním řešením mělo být vyslání mírové komise, která by se pokusila napětí zmírnit a nabídla Indiánům zřízení zásobovací stanice na horním toku Missouri. Mírová komise ve složení N.G. Taylor, generál W.S. Harney a J.B. Sanborn měla slíbit Indiánům vstřícné zacházení, dostatek jídla a ošacení v případě dodržování míru. Jednání se uskutečnilo v pevnosti Fort Laramie 13. září 1867 a Lakotové nebyli ochotní o ničem jednat pokud nedostanou zejména střelivo. Právě Lakotové a Čejeni totiž trpěli v letech 1866 - 1867 nedostatkem munice a předpokládá se, že k potlačení jejich nepřátelských aktivit by stačila mnohem menší úderná síla, než s jakou počítala původně armáda. V tomto období však vláda již nechtěla investovat do vojenských akcí a potřebovala spíše v relativním klidu dokončit železniční trať Union Pacific. Prioritou teď nebylo bojovat s Indiány, ale spíše formou darů a ústupků válku alespoň na čas oddálit.
Od 21. července 1867 byl George Armstrong Custer ve stavu zatčených a čekal na soud, jehož konání nařídil 7. srpna tohoto roku vrchní náčelník americké armády generál Ulysses Simpson Grant.
Podzim 1867
15. září začal vojenský soudní proces v pevnosti Fort Leavenworth v Kansasu. Žalobce kapitán Robert Chandler obvinil Custera ze spáchání jedenácti deliktů a 16. září bylo Custerovi nejprve přečteno obvinění z opuštění pevnosti Wallace a Harker bez schválení nadřízenou autoritou. Dalšími body obžaloby čítající celkem 186 stran bylo používání armádních prostředků k soukromým aktivitám, jmenovitě použití dvou vozů a čtyř mul na posledním úseku cesty do Fort Harker. Některé delikty mohly být vzhledem ke svému charakteru vnímány jako administrativní záležitosti, ovšem došlo i na vážnější přestupky. V červenci byly při střelbě na dezertéry zraněny tři osoby a tito zběhové byli následně na voze dopraveni zpět do hlavního ležení vzdáleného 18 mil. V hlavním ležení jim byla následně dle Custerova příkazu odepřena po dobu asi půl hodiny až dvou hodin lékařská péče. Teprve po uplynutí této doby mohl doktor podat zraněným opiáty ke zmírnění bolesti a poskytnout základní ošetření. Těžce zraněný kavalerista Charles Johnson následkům svého zranění následně podlehl. Lékař který před porotou vypovídal se domníval, že obžalovaný chtěl tímto gestem na mužstvo zapůsobit a ukázat svou autoritu. Nadporučík William W. Cooke před soudem Custera hájil a připomínal velké množství dezercí, zatímco kapitán Frederick Benteen, jenž na příkazech svého nadřízeného spíše stále hledal chyby svou výpovědí o způsobech zacházení s dezertéry obžalovanému přitížil. Custerův bratr poručík Thomas W. Custer sice zmínil větu svého slavnějšího bratra"Chci nasednout na koně, jít po nich a zastřelit je", ovšem vzápětí připomněl, že střelba na uprchlíky byla ryze obraným prvkem pronásledovatelů, reagujících na útok dezertérů. Dalším vážnějším bodem obžaloby byla událost na cestě z Fort Wallace do Fort Harker, kdy došlo k napadení jednotky skupinou asi třiceti válečníků a zabití dvou kavaleristů. Custerovi bylo vyčítáno nepohřbení mrtvých a nepronásledování útočníků. Když dostal slovo sám obžalovaný, zmínil ve své řeči zavedenou praxi postupu k dezercím schválenou a provozovanou mnoha vysokými důstojníky včetně souhlasu likvidace těchto nejtěžších provinilců samotným jeho nadřízeným generálmajorem W.S. Hancockem. Custer také nabídl komplikovanou tabulku vysokého počtu dezercí u Sedmého jízdního regimentu a připomněl, že nikdy neodepřel pomoc člověku v nouzi. Na konci své řeči požádal osmičlennou soudní porotu v čele s předsedajícím důstojníkem Williamem Hoffmanem o zproštění viny ve všech bodech obžaloby. 11. října si obžalovaný vyslechl rozsudek, který ho shledal viným v pěti bodech obžaloby a na rok zbavil hodnosti, velení a platových požitků vyplývajících ze služby v armádě.
Smutný a rozezlený Custer cítil velkou křivdu, ale přítel generálmajor Philip H. Sheridan mu poskytl přímo ve Fort Leavenworth své luxusní sídlo s výhledem na zátočinu řeky Missouri. Vzhledem ke slušnému dědictví po zemřelém pozůstalostním soudci Danielu Stanton Baconovi ( 12.12.1798 - 18.3.1866 ), otci Elizabeth, se Custerovi nemuseli obávat ani finančního strádání. Tudíž vše napovídalo klidnému prožití následujícího období odpočinku George Armstronga Custera i jeho ženy v Kansasu.
1868
Začátek roku 1868 měl probíhat v poklidu minulých týdnů, ale státní soud v Kansasu otevřel kauzu zemřelého vojína Charlese Johnsona a 2. ledna obdržel Custer obsílku obsahující obvinění z jeho smrti. Následoval šestnáctidenní maratón svědectví, výslechů a vyšetřování, které soudce nakonec ukončil 18. ledna a pro nedostatek důkazů Custera osvobodil. Na jaře se Custerovi přestěhovali do Monroe v Michiganu do domu soudce Bacona a trávili čas rybařením, plavbou na lodi, lovem a nejrůznějšími expedicemi s přáteli. Custer předpokládal, že bude mít až do zimy dostatek času a užíval si volné chvíle, ale v myšlenkách byl často mnoho mil na západě se svými kolegy ve zbrani, kteří zatím pod vedením generála Sullyho honili Indiány po kopcích. Týdny a měsíce ve společnosti přátel a milované Elizabeth ubíhaly bez výraznějších změn až do večera 24. září 1868. Tehdy Custer obdržel telegram, který jeho srdce naplnil radostí. Hlavní štáb vojenské oblasti Missouri toho času ve Fort Hays slovy jejího podepsaného velitele generála P.H. Sheridana prosil Custera o co nejrychlejší možný příjezd do této pevnosti a poté přesun ke své jednotce, tedy Sedmé kavalérii. K prosbě se připojili také v telegramu zmínění generálové Sherman a Sully, jakožto rovněž také podstatná část důstojnického sboru Sedmého jízdního regimentu, ovšem určitě s výjimkou kliky, jenž Custera zrovna neobdivovala. Následujícího dne již Custer seděl ve vlaku a mířil do Fort Leavenworth, odkud na koňském hřbetě mířil maximální možnou rychlostí do pevnosti Fort Hays, která se stala prozatímním sídlem hlavního velitelství v čele se Sheridanem. Sedmatřicetiletý generál major Philip Henry Sheridan vystřídal ve funkci v září 1867 právě odvolaného Hancocka a rozhodl se vzhledem k neúspěchům v předchozím roce během Hancockovy kampaně ke změně strategie. Rychlí indiánští válečníci hýřící aktivitou v jarních a zejména letních měsících jsou pro armádu honící se za nimi po kopcích a stržích v tomto období obtížně dostižitelní. V letním období rozptýlené, nomádským způsobem života migrující lovecké tlupy je velmi náročné vystopovat a dostihnout na jednom určitém místě. Je proto vhodnější udeřit na ně s příchodem zimního období, kdy jsou usazeni v relativním poklidu svých stálých táborů. Custer dorazil do Fort Hays ráno 30. září a byl obeznámen s momentálním místem působnosti svého regimentu a taktickým plánem Sheridana. V letních měsících pokračovaly spojené tlupy Čejenů a Lakotů v nájezdech zejména na území států Kansas, Colorado a Texas, kde jejich činnost znamenala smrt více než stodvaceti osadníků. Ve velkém ohrožení byly také zásobovací kolony, které dovážely proviant do vojenských pevností. Sedmá kavalérie i bez Custera musela v tomto období vybojovat s Indiány několik menších lokálních srážek u Pawnee Fork a Lincolnu. K největšímu střetu pozdního léta 1868 došlo na ostrůvku vytvořeném přítokem řeky Republican, menší říčkou Arikaree na území státu Colorado v září. Událost je známá jako Bitva u Beecherova ostrova. ( viz samostatná kapitola Bitva o Beecherův ostrov ).
Použité zdroje :
George Armstrong Custer - MY LIFE onTHE PLAINS
Elizabeth Bacon Custer - BOOTS and SADLESS: Or Life in Dakota With General Custer
Josef Opatrný - KONEC SYNA JITŘNÍ HVĚZDY
Jiří Černík - GEORGE ARMSTRONG CUSTER, 7 KAVALÉRIE
George E. Hyde - LID RUDÉHO OBLAKA, Dějiny oglalských Lakotů
Josef Opatrný - VELKÁ SIOUXSKÁ VÁLKA
Russel David Edmunds - AMERICAN INDIAN LEADERS : STUDIES IN DIVERSITY
Internetové stránky :
